Ostrovy: Možnosti soužití

Ostrovy: Možnosti soužití

Ostrovy: Možnosti soužití je název pro dlouhodobý kolaborativní výzkumný, výstavní a diskurzivní projekt, který iniciovala Společnost Jindřicha Chalupeckého a realizuje jej ve spolupráci s mezinárodními partnerskými organizacemi a osobnostmi. Projekt začal v roce 2019 výstavou (Dis)connection v Kunstvereniging Diepenheim v Nizozemí spojenou s komorním symposiem a pokračoval výstavou Interconnection: Těla vody v galerii Swimming Pool v bulharské Sofii. V následujících letech budou navazovat další „kapitoly“ v podobě výstav, performativních akcí, setkání, workshopů a dalších způsobů práce se současným uměním.
Projekt je inspirován ideou opuštěného ostrova, který se stává platformou pro projekci utopických i dystopických vizí a scénářů, jež si představují „eskapisté“ unikající současným globálním krizím. Ostrov zde nemusí být fyzickým (ztraceným) rájem někde ve vzdálených mořích. Je spíše metaforou pro naše zkoumání společných strategií i odlišností historických, současných nebo fiktivních komunit, komunitních praktik a forem pospolitosti, které by mohly být inspirací pro konkrétní jednání a hledání alternativních forem udržitelné spolupráce a koexistence. Zajímá nás ale také „odvrácená strana“ ostrova: separatismus, elitářství, odcizení a vymezováníse vůči zbytku světa. Skrze Ostrovy se kurátorský tým SJCh ve spolupráci s dalšími participujícími kurátory a spolupracovníky chystá vyhledávat související umělecké i teoretické pozice a inspirovat vznik nových uměleckých děl, textů, strategií a situací pracujících s podobnými tématy. Tím chceme svým způsobem mapovat emocionální stav společnosti, pro kterou může vidina útěku na opuštěný ostrov představovat lákavé řešení příliš komplexních problémů.


Kromě tematického zastřešení poskytuje projekt Ostrovy i metodologii pro hledání participujících subjektů a zkoumání možností vzájemné spolupráce. Pomyslnými „ostrovy“ jsou zde také umělecké komunity a scény, umělecké instituce a další partneři projektu. Kritické (umělecké) instituce jsou často označovány jako jakési „sociální spáry“, trenažery alternativních možností společensko-politické konfigurace. Skrze tento projekt vyhledáváme podobně smýšlející organizace a komunity, které vzhledem ke své geografické, programové nebo jiné specifičnosti vytvářejí jakýsi ostrov svébytného smýšlení. Usilujeme o vytvoření mezinárodní sítě osobností a organizací založené na dlouhodobých vazbách a konverzacích. Ostrovy jsou také experimentem s „fluktuujícím“ kurátorským zastřešením, přičemž kurátorský tým Společnosti Jindřicha Chalupeckého zve kurátory partnerských organizací k participaci nejen na vzájemně provázaných výstavních nebo jiných projektech, ale také na setkáních umožňujících společné přemýšlení nad možnostmi, jak z „ostrovů“ čerpat inspiraci pro skutečné společenské změny.

Otázky, které si prostřednictvím Ostrovů klademe

Kde začít hledat možnosti soužití?

Kolaborativní projekt (Dis)connection je první kapitolou v rámci dlouhodobé debaty, která vychází ze zdánlivě jednoduché, avšak zásadní otázky:

Jak být spolu?

Již to, že si takovou otázku klademe, poukazuje na dojem oddělenosti, pocit, že ve skutečnosti nejsme spolu, nebo přinejmenším ne dostatečně. Tento pocit odloučení může mít nejrůznější důvody, ať už osobní, politické či obojí. Ačkoli pro takové stavy mysli neexistují univerzální mechanismy, během našich diskusí se opakovaně vynořovala témata, která načrtávají obrysy současného pocitu izolace či odcizení – alespoň v té části světa, z níž my sami /v tomto případě kurátorky a kurátoři, autorky a autoři účastnící se projektu Ostrovy/ pocházíme. Hovoříme o tématech, jako jsou měřítka úspěchu, způsoby hledání naplnění či rozdělení zodpovědnosti – všechny tyto pojmy se silně pojí s individualismem podněcovaným neoliberální rétorikou. Z holističtějšího úhlu pohledu však spojení jako osobní úspěch, naplnění jednotlivce či osobní zodpovědnost znějí jako oxymoron. Současná globální situace je výzvou pro stávající kolektivní uskupení, ať už jsou to společnosti, národní státy či mezinárodní unie, skrze mnoho tváří planetární krize – sociální, politickou, ekonomickou, ekologickou či kulturní.

Způsoby, jakými lidstvo dosud organizovalo své kolektivní vztahy, například skrze globální politické aliance, obchodní svazy či humanitární organizace, dnes vzhledem k rozsahu současných krizí narážejí na své limity. To nás vede k jejich znovupromýšlení a představování si jiných způsobů soužití, které by nám umožnily uchopit věci v širších souvislostech a zachovat se podle nich. Proto se musíme nadále ptát:

S kým nebo s čím se můžeme spojit, abychom začali řešit planetární krizi?

Kde začít hledat sounáležitost jako lidé, a jaká je naše role coby umělkyň, kurátorek a uměleckých institucí?

Jaké způsoby sounáležitosti nebo soužití hledáme?

Co se odnaučit?

K zahájení této diskuse je třeba vytvořit prostor, kde můžeme reflektovat, odnaučit se nefunkčním postupům a naslouchat zkušenostem, moudrosti a otázkám druhých, a to nejen z antropocentrického úhlu pohledu. Náš projekt vychází z předpokladu, že je potřeba témata, která se s ním pojí, chápat jako proces, brát v potaz jejich kontinuitu, diskontinuitu i fakt, že nejsme první ani poslední, kdo si klade podobné otázky. Chceme se ohlížet zpět, ale také reflektovat současnost, a na základě toho načrtnout nové spekulativní scénáře budoucího udržitelného soužití.

Jaké lekce nám dala (naše) minulost?

Historická perspektiva nám nabízí celou řadu různorodých projektů, komunit a komunálních iniciativ nejrůznějších rozměrů a motivací jejich vzniku či zániku. Velké moderní narativy před nás předestřely největší společenské modely, které měly být uvedeny do praxe, jako je demokracie, socialismus či komunismus.

Jaké formy soužití si tyto systémy představovaly, a v jakém bodě se jimi předpokládaná pospolitost stala odcizující, nucenou, předstíranou či jednoduše utopickou?

Radikální odhlédnutí od velkolepých projektů k nejmenším uskupením nás přivádí k fenoménu rodinných jednotek a s nimi spojených společenských forem. Mezi těmito dvěma extrémy se realizovala bohatá škála alternativních, dočasných a experimentálních kolektivních uspořádání, jako jsou komunity, komuny, sekty a mnohé další formy rozeseté po celém světě a rozprostřené v různých časových obdobích.

Co se z těchto pokusů můžeme s přihlédnutím k jejich specifičnosti naučit?

Kdy a za jakých okolností vzkvétaly, a proč selhaly?

Které znalosti či porozumění jejich hodnotám a postupům bychom si měli ponechat, a co můžeme nechat za sebou?

Jak být spolu, a ne každý zvlášť?

Pocit soudržnosti či sounáležitosti vzniká na základě komplexních psychologických, emocionálních a kulturních procesů. Utváření vztahové krajiny, která by nám umožnila skutečný pocit napojení, vyžaduje mimo jiné čas, dialog, sdílení zkušeností a důvěru. Pokud bychom se poučili z historie a odnaučili se našim současným společenským návykům, museli bychom si položit otázku, z čeho vycházet, když začneme znovu od nuly. Nejrůznější společenské formy tradičně držela pohromadě ideologie, náboženství, sdílená přesvědčení či majetek.

Potřebujeme něco z toho, abychom dnes byli schopni soužití, ve světle současných událostí?

Co nás drží pohromadě, kromě vzdálených či zastaralých důvodů?

V jakém měřítku je možné skutečné napojení, jaké jsou jeho geografické či časové možnosti a omezení?

V jakékoli společenské struktuře je klíčové dělení moci a explicitní či implicitní hierarchie. Tento politický rozměr představuje konstruktivní i destabilizující sílu, a ve vztahu k soužití otevírá nevyhnutelnou otázku politiky identity jakéhokoli kolektivního uskupení. Pocit sounáležitosti může být doprovázen potřebou oddělit se od ostatních skupin či segmentů, diferenciace mezi „my“ a „oni“. A samozřejmě i mezi „námi“ mohou být velké rozpory. Do hry pak vstupují pojmy, jako je eskapismus, elitářství, antagonismus a konflikt.

Vychází potřeba spojenectví jednoduše ze strachu, a je soužití pouze nutným vedlejším produktem?

Potřebujeme společného nepřítele, abychom mohli být spolu?

Je možné vytvořit formy soužití, jež zahrnují změnu, otevřenost a inkluzi?

Jak se můžeme neustále spojovat s „jinými“ a být spolu, aniž bychom uzavírali okruh?

Co to znamená pro umění?

Vytváření dočasných kolektivních forem je v kulturní sféře hluboce zakořeněno. Spolupracujeme, sdílíme a společně tvoříme, a výsledky našeho spojení se manifestují jak materiálně, tak imateriálně v nespočtu tvarů a forem ukotvených v ideologických, časových a prostorových podmínkách, z nichž tyto produkty vycházejí. V oblasti kulturní produkce obecně je také integrován prvek „veřejnosti“ – vytváření spojení skrze sdílené (estetické, diskurzivní) zkušenosti, reflexe, znalosti, dialogy a zájmy. Tato spojenectví však čelí výzvě, zda přežijí již dokončené projekty, a zda se se jejich myšlenky rozšíří za zdi galerie.

S kým a jak utváříme spojenectví? Je opodstatněné pracovat pouze s lidmi, které máme rádi? Neměli bychom pracovat spíše s činiteli, kterým nerozumíme?

Jak naši reflexi forem soužití přenést do různých pracovních metodologií na poli výtvarného umění?

Jak rozšiřovat a transformovat vlastní praxi, abychom pouze neilustrovali zkoumané jevy?

Co můžeme udělat institucionálně, abychom spolubytí uplatnili ve své praxi?

Jak můžeme jednat skrze soužití?

Anotace projektu (pdf) ke stažení zde:

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím