Interconnection: On Bodies of Water

Výstava nazvaná Interconnection: On Bodies of Water je druhým výstupem dlouhodobého projektu Islands: Possibilities of Togetherness (Ostrovy: Možnosti soužití), který letos zahájila Společnost Jindřicha Chalupeckého. Celý projekt, do nějž bude zapojena řada partnerských organizací z různých zemí, se věnuje na obecné rovině problematice soužití a vzájemných vztahů a vazeb mezi jednotlivci i kolektivy. Výstava Interconnection v galerii Swimming Pool chce upřít pozornost na širší rovinu soužití a kolektivity, než je ta mezilidská. Výstava proto zaujme celoplanetární, mezidruhovou perspektivu, která se v tématech jako udržitelnost, ekologie, utopie vs. dystopie, etika, komunikace či symbióza bude průběžně prolínat celým projektem Islands.

Hlavní ideovou základnu výstavy tvoří myšlení ekofeminismu a potažmo ideje tzv. hydrofeminismu, tak jak jej v současnosti rozvíjí Astrida Neimanis, australská teoretička a výzkumnice působící na Sydney Environment Institute, a autorka knihy Bodies of Water: Posthuman Feminist Phenomenology (2017). Voda, základ života, tvoří víc než 80 % našeho vlastního těla, u řady živočišných a rostlinných druhů je tento podíl ještě vyšší. Voda nás propojuje se vším organickým i anorganickým na této planetě v neustálé cirkulaci, během níž prochází dovnitř a ven, stírá hranice. Jako by každý živý tvor, každá buňka byli ostrůvkem v nekonečném moři, které nás nevyhnutelně spojuje. Výstava se tak bude soustředit na motiv vody jako podmínky pro život, na motiv cirkulace a prolínání životních forem, na hledání mimolidské perspektivy, která vnímá člověka jako součást, nikoli nejvyšší životní formu v našem ekosystému.

Petr Nikl, Převozník, kajak, figurína, maska na šerm, neoprén, 1996/2019.

Petr Nikl, Převozník, kajak, figurína, maska na šerm, neoprén, 1996/2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Jakub Nepraš, Louka, video socha a zvuková instalace, plexisklo, přírodní kameny, 2012, Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018.

Jakub Nepraš, Louka, video socha a zvuková instalace, plexisklo, přírodní kameny, 2012.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Jakub Nepraš, Louka, video socha a zvuková instalace, plexisklo, přírodní kameny, 2012, Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019.

Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Disaster, site-specific instalace, různé materiály (papír, zrcadlová fólie, akryl, sklo), 2018/2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Valko Chobanov, A beautiful view, malba, akryl na dřevě, 2017Maria Nalbantova, Disaster, Site-specific installation, various materials (paper, mirror-foil, acrylic, glass), 2018/2019.

Valko Chobanov, A beautiful view, malba, akryl na dřevě, 2017.

Interconnection, pohled do výstavy. Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut, 2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut, 2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Tabita Rezaire, Deep Down Tidal, video, 19 minut, 2017, Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut, 2019.

Tabita Rezaire, Deep Down Tidal, video, 19 minut, 2017.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Pavel Sterec, Družstva života, video, 30 minut, 2016, Johana Střížková, Colony SP03, skleněné akvárium, kovový podstavec, kombucha, 2019.

Johana Střížková, Colony SP03, skleněné akvárium, kovový podstavec, kombucha, 2019.

Johana Střížková, Colony SP03, skleněné akvárium, kovový podstavec, kombucha, 2019.

Foto: Tomáš Souček

zobrazit všechny fotky (20)

skrýt fotky

Petr Nikl, Převozník, kajak, figurína, maska na šerm, neoprén, 1996/2019.

Petr Nikl, Převozník, kajak, figurína, maska na šerm, neoprén, 1996/2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Jakub Nepraš, Louka, video socha a zvuková instalace, plexisklo, přírodní kameny, 2012, Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018.

Jakub Nepraš, Louka, video socha a zvuková instalace, plexisklo, přírodní kameny, 2012.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Jakub Nepraš, Louka, video socha a zvuková instalace, plexisklo, přírodní kameny, 2012, Nona Inescu, Brittle Bones IV, kovový podstavec, Heliastrea defrancei korál, glazovaná keramika, 2019.

Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Maria Nalbantova, Red Rain, provázky, polystyren, omítka, 2018, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018, Disaster, site-specific instalace, různé materiály (papír, zrcadlová fólie, akryl, sklo), 2018/2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Valko Chobanov, A beautiful view, malba, akryl na dřevě, 2017Maria Nalbantova, Disaster, Site-specific installation, various materials (paper, mirror-foil, acrylic, glass), 2018/2019.

Valko Chobanov, A beautiful view, malba, akryl na dřevě, 2017.

Interconnection, pohled do výstavy. Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut, 2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut, 2019.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů akvarelů na papíře, koláž, 2018.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Tabita Rezaire, Deep Down Tidal, video, 19 minut, 2017, Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut, 2019.

Tabita Rezaire, Deep Down Tidal, video, 19 minut, 2017.

Interconnection, pohled do výstavy. Zleva: Pavel Sterec, Družstva života, video, 30 minut, 2016, Johana Střížková, Colony SP03, skleněné akvárium, kovový podstavec, kombucha, 2019.

Johana Střížková, Colony SP03, skleněné akvárium, kovový podstavec, kombucha, 2019.

Johana Střížková, Colony SP03, skleněné akvárium, kovový podstavec, kombucha, 2019.

Kurátorský text

Svět, ve kterém žijeme, se mění. K vědeckým poznatkům o celkovém oteplování klimatu Země, shromažďovaným již desítky let, se začíná i zde v Evropě přidávat také naše bezprostřední zkušenost s nevídanými výkyvy počasí, které přestává být předmětem tradičních zdvořilostních hovorů a stává se pozvolna zneklidňujícím tématem celospolečenské diskuse. Obáváme se extrémů, jako jsou přívalové deště, povodně, vlny veder a období sucha. Voda, klíčový faktor pro existenci života na Zemi, přitom hraje ve všech těchto otázkách stěžejní roli. Proměny celoplanetárních systémůale nespočívají pouze v dnes již nepopiratelném (a v tuto chvíli kritickou rychlostí postupujícím) globálním oteplování, nýbrž souvisejí zásadně také s rapidním poklesem biodiverzity (tedy masivním vymíráním živočišných druhů) a bezprecedentními chemicko-fyzikálními procesy, které přispívají k celkovému znečišťování ekosystémů. Všechny tyto propojené procesy jsou zásadně stimulované lidskou činností a aktuální vývoj směřuje prokazatelně ke kolapsu, který by se vší pravděpodobností mohl ohrozit samotnou existenci lidské civilizace…

Výstava Interconnection: On Bodies of Watervychází z vědomí všech těchto skutečností, jejím záměrem však není prohlubovat environmentální úzkost a žal, nebo moralistně zvedat varovný ukazovák a bezprostředně dokumentovat projevy ekologické krize, které již dnes čelíme. Náš přístup je poněkud subtilnější a opírá se volně o myšlení ekofeminismu a potažmo o ideje tzv. hydrofeminismu, tak jak jej v současnosti rozvíjí Astrida Neimanis, australská teoretička a výzkumnice působící na Sydney Environment Institute, a autorka knihy Bodies of Water: Posthuman Feminist Phenomenology(2017). Hlavní osu výstavy tvoří idea propojenosti a jako metafora této propojenosti nám slouží právě voda. Jak připomíná Neimanis: voda, jež tvoří přibližně 80 % našeho vlastního těla a u řady živočišných a rostlinných druhů je tento podíl ještě vyšší, nás propojuje se vším organickým i anorganickým na této planetě v neustálém koloběhu, během něhož prochází dovnitř a ven, stírá hranice. Jako by každý živý tvor, každá buňka byli ostrůvkem v nekonečném moři, které nás nevyhnutelně spojuje. Toto spojení je faktické –materiální, generuje však základnu pro specifické pojímání subjektivity. Neimanis, jejíž myšlení spadá do širšího proudu současného post-humanismu, akcentuje doslovnou fluidnost, tekutost individua. Proudění – do mne, ve mně, skrze mne – znamená stávání se.

V této holistické perspektivě nejsme nikdy oddělení jeden od druhého. Řečeno poeticky slovy Johna Donnea: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe (…) A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ V pojetí hydrofeminismu ovšem nejde pouze o vzájemné propojení mezi lidmi, nýbrž i mezi dalšími „těly vody“, kterými jsou také ostatní živočichové, rostliny, ale i vodní toky a celoplanetární systémy cirkulace. Jak podotýká Neimanis, celkové množství vody na naší planetě je v podstatě konstantní, mění se však její distribuce a kvalita. A s tím i kvalita života. Voda jako taková tu bude zřejmě ještě tisíce či miliony let. Jak dlouho budou ale mezi těla vody patřit i ta naše?

Technologicky sofistikované a instalačně precizní multimediální instalace Jakuba Nepraše představují komplexně pojatá univerza, která ve své bohatosti divákovi téměř znemožňují, aby je cele obsáhnul. Jsou tak působivou metaforou složitosti a propojenosti našeho vlastního životního prostředí, v němž oddělování přírody a kultury už postrádá smysl. Video-socha nazvaná Louka (2012) znázorňuje abstrahované toky a výměny mezi jednotlivými „uzlovými body“ materializovanými prostřednictvím kamenů. Jejich sestava může připomínat schémata chemické nebo molekulární soustavy. Každý kámen představuje jakýsi transformátor, který přetváří symbolické hodnoty a posílá je svému sousedovi v pozměněné podobě. V přední plexisklové vrstvě reliéfu kolují mezi kameny pomíjivé impulsy, které z hlediska společenství nemají dlouhodobější hodnotu. Zadní vrstva naproti tomu ukazuje smysluplnější vztahy, které odrážejí vitalitu a potenciál pro další rozvoj a život systému. Kameny na louce si předávají štafety a zároveň se navzájem překřikují jako cvrčci v trávě nebo ptáci v korunách stromů.

Univerzální propojenost doslova ilustruje také obraz A Beautiful View (2018) Valka Chobanova, ovšem za využití zcela jiných estetických prostředků. Komiksově pojatý, radostný výjev z přírody překládá odzbrojujícím způsobem poselství výstavy do jazyka srozumitelného i dítěti. Děvčátko a její duhový kamarád nejsou u jezera sami – při bližším pohledu vidíme další bytosti – svůj vlastní život mají i stromy a kameny, dokonce i sama písečná pláž nebo obloha. Jde tedy o hravé vystižení animistické víry, že živé i neživé entity, nebo dokonce místa, mají vlastní duši.

Videoesej Pavla Sterce nazvaná Družstva života (Vital Syndicates, 2016) vytvořená ve spolupráci s Terezou Stöckelovou nás prostřednictvím promluv několika vědců zavádí do světa medicíny a biologie. Skrze téma parazitů je demonstrována bytostně kolektivní povaha života. Naše tělo obývají, respektive spoluutvářejí, miliony dalších organismů a většina genetického materiálu, který můžeme identifikovat na povrchu a uvnitř „našeho“ těla, vlastně patří někomu jinému. Bez těchto „druhých“ ale de facto nemůžeme žít. Z poněkud jiného úhlu pohledu se tak dostáváme zpátky k myšlení hydrofeminismu o prolínání různých entit, jejichž individuální identita je vždy ve vícesměrném vztahu se svým okolím a v jistém smyslu tak dualita já-okolí přestává hrát roli.

Jako protějšek Stercova videa můžeme vnímat instalaci Johany Střížkové Colony CC03 (2018–2019). V třísetlitrovém akváriu můžeme pozorovat symbiotickou kulturu octových bakterií a několika druhů kvasinek známou pod názvem kombucha. Ta je živena roztokem sladkého čaje a postupně fermentuje, čímž vzniká charakteristický nápoj oblíbený mimo jiné v holistické medicíně. Návštěvníci výstavy si mohou tento nápoj sami nabídnout. Ačkoli hlavní část kolonie kombuchy vidíme narůstat na hladině, prorůstá podobně jako neviditelné podhoubí celým roztokem. Při požití kombuchového nápoje tak doslova vstřebáváme tuto probiotickou kulturu, která pak působí na náš zažívací systém.

Ve své mezioborové tvorbě, která často zahrnuje přírodní elementy, jako jsou kameny a korály, ohledává Nona Inescu interakci člověka a dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme životní prostor. V instalacích a na fotografiích zachycujících kontakt lidského těla či člověkem vyrobených umělých materiálů s neživými objekty přírodního původu, ne-lidskými těly, cítíme napětí mezi organickým a anorganickým. Vyvstává zneklidňující otázka, co ze zobrazeného je ve skutečnosti živé a kde naopak došlo k odtržení od sdílené přírodní podstaty.
Instalačním aranžmá připomínajícím prezentaci luxusních komodit, jako jsou například šperky, či vkusný showroom exkluzivních potravinových doplňků slibujících věčné mládí, přivádí autorka divákovu pozornost na zkamenělý korál pocházející z éry Miocénu, kdy ještě planeta netušila, jakému ohrožení bude v budoucnu čelit vlivem jednoho z živočišných druhů, který se měl teprve vyvinout. Pohled na tento objekt, živočicha, rostlinu a kámen v jednom, starý desítky miliónů let, nabízí jen tušenou vzpomínku na dobu, kdy lidská existence v dnešním slova smyslu – na rozdíl od mnoha jiných organismů, jež máme dnes tendenci nahlížet jako nám podřazené – ani neexistovala.

Abstraktní, snové akvarely Karolíny Rossí jako by doslova ztělesňovaly vodní element v jeho proměnlivosti a mnohotvárnosti. Kaňky a rozpíjející se obrysy organických tvarů, které jsou jako cákance vody rozlité po celém galerijním prostoru, připomínají svými proměnlivými odstíny modré, zelené a šedé vodní plochy, ale i samotné vodní živočichy nebo přímo buňky a prvotní formy života. Metafora kapky vody a živého organismu tu tak doslova získává viditelné obrysy. Navzdory skutečnosti, že je zachycena do statických dvojrozměrných maleb, si voda v papírových kolážích Rossí zachovává svou tekutost.

Jak by asi zněla rybí píseň, kdyby tito němí živočichové měli možnost vyjádřit se zpěvem, a o čem by zpívali? Antropomorfní instalace Marine IV (2019) Catherine Bioccy, ve které nejen že ryba zpívá, ale dokonce je stavěná do role simulující návštěvníka galerie kochajícího se vystavenými obrazy, přináší mnohé nečekané konotace ve vztahu ke skutečným divákům. Roztomilý rybí hlásek zpívá o bytostně lidských zážitcích, které ryby zažívat nemohou – radostném a veselém rozhovoru a procházkách po krásných plážích, a oslovuje přítomného návštěvníka konverzačními otázkami jako sobě rovného. Představa sounáležitosti a mezidruhové rovnosti, stěžejní pro uvažování hydrofeminismu, je zde nečekaně a zábavně uvedena do praxe, a zůstává na divácích uvědomit si, jak se cítí v tomto nově nastoleném vztahu.

Křehké instalace Marii Nalbantové, navazující na její samostatnou výstavu Weather Forecast (2018), představují v lyrické stylizaci přírodní procesy, které nás přesahují. Jde o „těla vody“ v makroskopickém měřítku: hydro-geologické pochody nebo projevy počasí či klimatu. Asambláž s názvem Disasterznázorňuje ve zkratce události vedoucí k bleskovým záplavám, které sama umělkyně zažila, a jejichž vedlejším produktem se stala i rozpitá kresba z autorčina skicáku – produkt invence a současně náhody. Objekt Red Rain odkazuje k fenoménu tzv. krvavého deště (blood rain), který se opakovaně vyskytl např. v Indii a na Srí Lance nebo v některých oblastech Jižní Evropy. Červeně zabarvený déšť je zřejmě způsoben přítomností ve vzduchu přežívajících spor jistého druhu řasy, objevily se však i hypotézy, že původ tohoto úkazu je mimozemský a dokazuje existenci života ve vesmíru. Na každý pád je zde voda – ve formě deště – opět mediátorem mezi různými sférami.

Video Deep Down Tidal (2017) Tabity Rezaire pojednává o tocích a propojenosti ještě z jiného úhlu. Autorka, která se dlouhodobě věnuje postkoloniální kritice a rehabilitaci nezápadního vědění a spirituality, se v této proklamativní eseji vyjadřuje k opresivní povaze internetu, jehož přenos je zhmotněný v síti podmořských kabelů opakující trajektorie koloniálních mocností, zejména obchodu s otroky. Vodní prostředí hraje tedy i zde roli mediátora. Umělkyně ale zároveň ve druhé části videa tematizuje samotnou vodu jako životadárný element, jehož distribuce je (podobně jako data a informace) nerovnoměrná a vyjadřuje globální společenské rozdíly. Obrací nás tak k postoji, který zastává i hydrofeminismus: vodu, stejně jako další společné statky, je potřeba sdílet a pečovat o ni. Vrací nás z všeobjímajícího celoplanetárního propojení ke konkrétním ekologickým, ekonomickým a především politickým otázkám.

V neurčité postavě Převozníka s lidskými a zároveň i zvířecími atributy, sedící v nehybném kajaku na neexistující hladině prázdného bazénu, se protíná řada momentů akcentovaných jednotlivě v dalších dílech výstavy Interconnection: On Bodies of Water. Poetický a hravý jazyk Petra Nikla zde dal vzniknout na první pohled úsměv vzbuzující soše, která však po delším pozorování snadno vyvolá tíživý dojem. Tvář jakoby skrytá za maskou bez výrazu, hledící do prázdna, může vzbuzovat na jedné straně soucit – to když si naplno uvědomíme její osamělost, doslovnou v umístění mimo samotný vnitřní prostor galerie, i přenesenou ve smyslu zřejmé nepatřičnosti této bytosti, která očividně nemá své místo ani v lidském, ani ve zvířecím světě. Současně ale můžeme Převozníka vnímat i jako jakéhosi zlověstného posla, který se nás chystá převézt do budoucnosti. Jak to tam bude s ohledem na postupující úbytek a kontaminaci vody vypadat? Zatím máme odpověď na tuhle otázku stále ještě aspoň částečně ve svých rukou...