(Dis)connection

(Dis)connection

Společnost Jindřicha Chalupeckého a Kunstvereniging Diepenheim (Nizozemí) připravili skupinovou výstavu (Dis)connection, která představuje instalace, objekty a videa jedenácti mezinárodních umělců. Na výstavě se potkávají různé umělecké postoje, které spojuje společný zájem: jak můžeme žít spolu v dnešní nejisté době?

Tato otázka odráží širší pole společenských, politických a ekonomických problémů. Naznačuje možnosti přezkoumání způsobů, jakými se organizujeme – osobně i kolektivně. Uprostřed globálních environmentálních, humanitárních a politických krizí se musíme ptát, co dělat, abychom odvrátili katastrofické scénáře? K jakému vědění se můžeme uchýlit a které předpoklady nebo hodnoty bychom měli nechat jít? Skrze odpojení se od modernistických představ, například ideje pokroku, vytvářejí zúčastnění umělci prostor pro nové imaginativní narativy a vize. Činí tak nejrozmanitějšími prostředky, od fiktivních dokumentů a systémových instalací až po práce, které navrhují přehodnocení koncepce času. Nové možnosti vytváření spojení se objevují skrze kritickou i intuitivní uměleckou práci. (Dis)connectionzve diváky, aby prozkoumali nabízené perspektivy a kolektivně si představili neortodoxní scénáře možných budoucností.

Výstava (Dis)connection zahajuje dlouhodobý kolaborativní výzkumný, výstavní a diskurzivní projekt nazvaný Ostrovy, který iniciovala Společnost Jindřicha Chalupeckého a realizuje jej ve spolupráci s různými mezinárodními partnerskými organizacemi a osobnostmi. Projekt je inspirován ideou opuštěného ostrova, který se stává platformou pro projekci utopických i dystopických vizí a scénářů, jež si představují „eskapisté“ unikající současným globálním krizím. Ostrov zde ale nemusí být fyzickým (ztraceným) rájem někde ve vzdálených mořích. Je spíše metaforou pro naše zkoumání společných strategií i odlišností historických, současných nebo fiktivních komunit, komunitních praktik a forem pospolitosti, které by mohly být inspirací pro současné plánování alternativních forem udržitelné spolupráce a koexistence.

Projekt začíná v Kunstvereniging Diepenheim, protože chceme vyzdvihnout specifika této instituce a a podobných uměleckých organizací po celém světě. Kunstverein je sám takovým „ostrovem“ kritické reflexe a podnětné dramaturgie. Nachází se sice ve venkovském prostředí vzdáleném od větších měst, skrze sdílené ideje a tvůrčí procesy je však propojený s mezinárodními (uměleckými) komunitami.

Informace o vystavujících umělkyních a umělcích

„Až budeme mít moře, budeme konečně šťastní.“ Tak uvažoval český profesor ekonomie Karel Žlábek, který v roce 1975 navrhnul tunel spojující tehdejší Československo s Jugoslávií. Jeho vize představuje symbolický útěk na svobodu z totalitního režimu, ale i komunistickou utopickou a megalomanskou touhu po znovunastolení přírodního a politického řádu. Adéla Babanová na základě tohoto příběhu vytvořila fiktivní dokument, který předjímá surreálnost vzniklého umělého ostrova zvaného Adriaport. Nové prázdninové středisko, vzdálené pouhé dvě hodiny od původně vnitrozemské země, se stalo projekčním plátnem nerealizovaných snů a nadějí.

Adéla Babanová (1980, CZ) se ve svých filmech, audiovizuálních instalacích a rozhlasových hrách zabývá politikou pohyblivého obrazu a často manipuluje historické či archivní materiály do fikčních a kritických narativů. Svá díla hojně představila v České republice i ve světě, například v Galerii hlavního města Prahy (2014), Tranzitdisplay (2014), Kunstmuseum Bonn (2014) či Screen for Loop v Barceloně (2013).

Prostorovou instalaci Sybrena de Boera lze číst jako trojrozměrnou kresbu předmětů. Při bližším pohledu rozpoznáme každodenní materiály – neonová světla, úlomky kachliček či obyčejný kus provázku. De Boerův metodický a systematický přístup rovnoměrně vyzdvihuje každý předmět zvlášť, a zároveň upozorňuje na to, jak se dílčí prvky vztahují k sobě navzájem. Jednotlivé kousky propojují spojitosti, linie, vyvažování a další kompoziční metody. Pomocí prvků mizanscény, jako jsou přístroje a osvětlení ponechané coby viditelné stopy, a naivního přístupu k technologii odkazujícího ke kargo kultům dílo ponechává prostor myšlenkovým experimentům a dovoluje zaujmout uvolněný postoj k logice a racionálnímu uvažování. Výsledkem je síť fyzických a asociativních spojení, jež se řídí vlastní logikou.

Sybren de Boer (1980, NL) neustále hledá ideální kombinaci údivu nad materiálním světem a abstrakce myšlenkového procesu; onen okamžik, kdy do skutečnosti vstoupí kouzlo a vznikne nečekaná logika. Svá díla vystavil v mnoha institucích, jako je Pak/////t v Amsterdamu, Baracca v Haagu či galerie Etc. v Praze. Je také jedním z organizátorů umělecké iniciativy Locatie Z v Haagu.

Ve snímku „Downtime“, jehož autorkami jsou Lotte Geeven a Yeb Wiersma, se divák postupně seznamuje s provokativním nápadem. Ten si pohrává s možností zastavit na několik vteřin červenou na semaforu. Ne na jednom místě, ale po celém Haagu. Toto relativně malé gesto má potenciál způsobit nesmírné znepokojení. Návrh autorek je hravou otázkou, která je však zároveň i filosofická a politická: co by se stalo, kdyby se narušil systém, v tomto případě dopravní? Název snímku odkazuje k pojmu odstávky, kdy jsou přerušeny (elektronické) systémy. Taková porucha vede k nejrůznějšímu chování a vzorcům, ale také k těžko předvídatelným následkům. Míra znepokojení svědčí o tom, jak se chovají narušené systémy, a klade otázky ohledně funkčnosti a svobodné volby.

Umělkyně Lotte Geeven (1980, NL) a Yeb Wiersma (1973, NL) začaly spolupracovat v roce 2013 na sérii prací nazvané „Formations“. Jednalo se o cyklus veřejných intervencí, které tematizují a podrývají chování a kolektivní (pod)vědomí masy ve veřejném prostoru. Prostřednictvím nástrojů masové psychologie, sociálních sítí a kampaní zvou autorky k účasti i veřejnost. Společně vystavovaly v institucích, jako je Design Museum v Gentu a West v Haagu, samostatně pak v Kröller Museum v Arnhemu, Outpost Projects v USA, Into Nature v Holandsku či TodaysArt v Haagu.

V sochařské instalaci vytvořené pro tuto příležitost představuje Anna Hulačová díla z poslední doby i díla zcela nová. Čerpá v nich nejen z modernistické estetiky a principů, ale i z lokálně specifických narativů, jako je komunistická kolektivizace v zemědělství, která proběhla v padesátých letech minulého století a zanechala bolestné stopy v současné české (sociální) krajině. Zajímá se o lidské zásahy do přírodních ekosystémů a jejich zpětné působení, například v systému včelařství a jeho ekologické a politické stopě. Instalaci v Kunstvereniging Diepenheim zobrazuje chlapce se zvířecím atributem pozorujícího specifický řád, který vykazuje stopy bývalých zřízení, jako by uvažoval o možnostech jeho nového uspořádání.

Sochy a instalace Anny Hulačové (1984, CZ) nacházejí inspiraci ve starověké i moderní evropské historii i v mimoevropských kulturách a propojují tradiční řemesla s povrchovým minimalismem. Hulačová se představila v mnoha známých českých institucích, jako je Národní galerie Praha (2016), v mezinárodním kontextu pak např. v Palais de Tokyo (2018), Kunstraum v Londýně (2018), na Baltském trienále (2018) či Biennale Gherdëina (2016).

„Je tvá modrá stejná jako ta má?“ ptá se dívka. Vidí dvoje oči stejnou barvu stejně? Naše realita se postupně vzdaluje a každý z nás si žije ve vlastním soukromém rozměru. Rytmus našich životů, emocionální očekávání, politická přesvědčení i náš pohled na sebe sama se pohybují po trajektoriích, jež se nikdy neprotnou, a jejich nekonečné množství zaplňuje vesmír. Je vůbec možné, aby se všechny naše trajektorie setkaly? Sugestivní videoinstalace Valentýny Janů představuje protagonistku, která se podobá „mladé dívce“, kterou v roce 1999 popsala umělecká skupina Tiqqun jako hlavní symbol a produkt kapitalistické společnosti. Dívka, kterou zobrazuje Janů, však není redukována na pouhý symbol konzumního přístupu k životu. Je provokativní a živá, zároveň se však kriticky zamýšlí nad (umělou) realitou, v níž se pohybuje.

Valentýna Janů (1994, CZ) se inspiruje v kultuře obecně: v literatuře, populární hudbě a především ve společenských a kulturních prostředích spojených s každodenním životem. Její evokativní instalace, často pracující s videem, fotografií a textem, si pohrávají s velkými otázkami života, jemuž dominují technologie, odcizení a přetížení. Svá díla v poslední době představila v Národní galerii Praha (2018), AQB Project Space v Budapešti (2018) či v Českém centru ve Vídni (2017).

Organické tvary, povrchy a vnitřky připomínající lidské tělo, nebo vnitřnosti, které se částečně valí ven – skulptury Hannah Joky silně odkazují k fyzickému tělu. Živým vzhledem a barevnou škálou evokují jakýsi biologický exemplář, tuhý materiál a tvar pak zůstávají naprosto nepostřehnutelné. Pnutí mezi povrchem a vnitřními pochody jednotlivých plastik vytváří dynamiku odporu a přitažlivosti a ještě tak posiluje záhadu, kterou zdánlivě ukrývají. Tělesná integrita a vztah mezi vnitřním a vnějším fyzickým světem jsou hlavními tématy v díle Hannah Joky. Jako by se ambivalentní hranice mezi vnitřkem a vnějškem stávala čitelnější v okamžiku, kdy je překročena, jako je tomu při fyzickém zranění nebo během hojení. Související atributy, například obvazy, představují v plastikách Hannah Joky hojně využívané materiály.

Hannah Joka (1993, DE) se pohybuje od fotografie k sochařské tvorbě a instalaci. Ve své praxi klade zvláštní důraz na skulpturální ikonografii těla a konkrétně na ambivalentní aspekt zranitelnosti. Po dokoneční studia v roce 2016 svá díla představila v institucích, jako je Novelle Images v Haagu, Concordia v Enschede či DA Kunsthaus Kloster Gravenhorst.

Ústředním tématem krátkého filmu „Slides“ Martina Kohouta je problematika noční práce a jejích souvislostí společenských, ekonomických, ale i fyzických a psychických. Spojujícím prvkem všech částí je trojice polofiktivních postav, které se nikdy nesetkají všechny naráz: je to partnerská dvojice Asli a Bora a jejich kamarádka Sung. Zatímco Asli pracuje ve dne, Bora chodí do práce v noci – jejich společný čas je tak výrazně omezený a hlavní díl jejich interakce se uskutečňuje skrze vzkazy a zprávy. Snímek zkoumá tento asynchronní vztah a v širším smyslu se zamýšlí nad otázkami lidské komunikace a jejích technologických a emocionálních aspektů, dnes i v možné blízké budoucnosti.

Multimediální dílo Martina Kohouta (1984, CZ) reaguje na nesrozumitelnost současného světa a na neschopnost jedinců se v něm orientovat. Často se totiž setkávají s technologizovanou komunikací a rozporuplnými zkušenostmi, jež přináší. Kohout v posledních letech přestavil svou tvorbu v českém i mezinárodním kontextu na samostatných i skupinových výstavách, např. v New Yorku, Pekingu, Tokiu, Berlíně, Paříži či Sofii. V roce 2010 byl finalistou německé ceny Marler Videokunst-Preis.

Frank Mandersloot představuje u příležitosti výstavy novou site-specific instalaci. Dílo místnost přetváří do taktilního interiéru a vede diváky k tomu, aby si uvědomovali prostor i plynutí času. Ústřední plastiku, kterou tvoří zkamenělé dřevo, obklopují velké plstěné objekty s texty pocházejícími z celé řady zdrojů od bible přes perskou poezii až po citace jiných umělců a společně se zamýšlejí nad konceptem času. Všechny aspekty Manderslootovy instalace poukazují na cyklickou povahu času a na procesy probíhající bez ohledu na koncept lineárního vývoje. Tyto úvahy se sice nesetkávají se současným pojetím efektivity a způsobem uvažování, naznačují nám však, že nás odjakživa obklopovalo i jiné a „alternativní“ vědění.

Frank Mandersloot (1960, NL) se prostřednictvím prostorové tvorby či sochařství zamýšlí nad tím, jak se vztahujeme ke svému okolí a jak to ovlivňuje naše chování a uspořádání. Tento investigativní postoj lze nalézt v celé šíři jeho umělecké tvorby, od instalací, skulptur a děl ve veřejném prostoru až po text a výukové metodologie. Mandersloot své dílo představil v mezinárodním kontextu, například v Museum of Contemporary Art Sydney, Kunsthalle Zurich, Stedelijk Museum Amsterdam či Centraal Museum Utrecht.

Instalace uměleckého dua, jež tvoří Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová, upravená podle specifik výstavního prostoru Kunstvereniging Diepenheim, diváka zve do prostředí připomínajícího jeskyni či kvazi-archeologické naleziště stárnoucích technologií a trendů krásy namixovaných s prastarými symboly; kosmetický salon zbytků z okolních lesů. Všudypřítomné ruce evidentně vyměnily prehistorický pazourek za rytmické ťukání do klávesnice laptopu. Instalace je chrámem ztracených a nalezených spojitostí – mezi současným nastavením mysli a našimi kořeny, ze kterých se staly vyprázdněné a kopírované symboly; mezi příslušností k planetě Zemi a natahováním se po i Phonu, který už se stal naší druhou přirozeností. Vyobrazená krása je tak ve výsledku ohrožující, zraňující a potenciálně nebezpečná.

Anetta Mona Chisa (1975, RO) a Lucia Tkáčová (1977, SK) tvoří umělecké duo od roku 2000. Pracují s celou řadou médií, jako je video, performance či skulpturální tvorba, a často ve svých dílech využívají jazyk a taktiku hry, jejichž pomocí se snaží sladit politickou a estetickou přesvědčivost umění. V poslední době se představily na samostatných výstavách v Museumcultuur Strombeek v Gentu (2018) a Future Museum v Bukurešti (2017). V roce 2011 spolu s Ionem Grigorescu reprezentovaly Rumunsko na bienále v Benátkách. Své projekty představily v mnoha mezinárodních institucích, jako je Art in General v New Yorku, n.b.k. v Berlíně, 54. bienále v Benátkách, MoCA v Miami, MuMoK ve Vídni, Manifesta 10, The Power Plant v Torontu, Taipei Biennale, ZKM | Museum für Neue Kunst Karlsruhe, Bozar v Bruselu či Moskevské mezinárodní bienále mladého umění. Žijí a pracují v Praze, Vyhních a Berlíně.

Instalaci „A Way of Making“ společně vytvořily Maria Pask a Frédérique Bergholtz. Spolupráci předcházela sdílená zvídavost a potřeba přehodnotit tvůrčí proces. Autorky se chtěly osvobodit od vlastní podmíněnosti a nově definovat vztah k procesu a výsledku. Tento přístup se odrazil i v použití hlíny. Pask a Bergholtz zkoumaly, co nás spojuje s materiály a objekty, a jak se k nim vztahujeme skrze vlastní tělo. Tato experimentální zvědavost se odráží i v doprovodném videu, v němž tři muži (a kolem procházející kočka) tyto objekty apropriují a vymýšlejí si nové způsoby pohybu a chování. Výsledkem jsou potenciální artefakty, které návštěvníka vedou k zamyšlení nad novým přístupem k běžnému životu.

Maria Pask (1969, UK) žije v Amsterdamu, její performance a instalace interpretují povahu kolektivní kreativity, inspirativní motivace a přítomného okamžiku. Pracují s otevřenými formáty a společenskými strukturami a lze je popsat jako “koktejl sociálního komentáře, politické doktríny, ekologického zkoumání, filozofie, feminizmu, politiky těla a náboženství.” Pask svá díla představila na Skulptur Projekte Münster, v Museum of Modern Art v Oxfordu či BAK v Utrechtu.

Frédérique Bergholtz (1968, NL) je spoluzakladatelkou a ředitelkou amsterdamské společnosti If I Can’t Dance, I Don’t Want to be Part of Your Revolution, která se zaměřuje na kurátorství a produkci performancí na poli umění a výzkumu. Bergholtz spolupracovala s mnoha institucemi a pravidelně zadává nové zakázky, například těchto umělců: Yael Davids, Mariana Castillo Deball, Katarina Zdjelar, Haegue Yang, Suchan Kinoshita, Sarah Pierce, Jon Mikel Euba či Jeremiah Day.

 

Výstava (Dis)connection vznikla s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury a Českých center.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím