Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2017

22. září 2017 – 14. ledna 2018

Brno, Moravská galerie - Pražákův Palác

Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2017

Moravská galerie v Brně - Pražákův Palác | Husova 18 | Brno | www.moravska-galerie.cz

Vystavující umělci: Romana Drdová, Dominik Gajarský, Martin Kohout, Richard Loskot, Viktorie Valocká
Zahraniční host: Clemens von Wedemeyer
Kurátorky: Tereza Jindrová, Karina Kottová
Architekt: Tomáš Svoboda
Produkce: Veronika Čechová, Táňa Šedová

 

Již podruhé se v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně na skupinové výstavě představuje pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jimiž jsou v roce 2017 Romana Drdová, Dominik Gajarský, Martin Kohout, Richard Loskot a Viktorie Valocká.

Přestože každý z nich připravil pro tuto příležitost samostatný projekt, společně jejich výpovědi můžeme vnímat jako určitou sondu do přemýšlení nastupující generace umělců o výzvách dnešního světa: ve spektru médií od malby přes film až po instalaci se finalisté zabývají tématy jako je emoční napětí versus možnosti a hranice terapeutických a relaxačních postupů, dopady a souvislosti noční práce a života v noci, domesticita ve vztahu k futuristickým vizím a vědě, vícesmyslové prožitky na hranici legality, nebo možnosti přenosu exotických inspirací do lokálního (a přesto surreálného) prostředí.

Finalisty letošního ročníku Ceny Jindřich Chalupeckého vybrala mezinárodní porota ve složení výtvarný kritik a kurátor Marek Pokorný, umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO, umělec Jiří Kovanda, teoretička umění a ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá, islandský kurátor Gunnar B. Kvaran, ředitel The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu, teoretička umění a kurátorka Pavlína Morganová, a Marina Shcherbenko, kurátorka a odborná poradkyně v Bottega Gallery a Shcherbenko Art Centre v Kyjevě. Laureáta 27. ročníku Ceny vybere již nová sestava porotců, kteří budou tuto roli zastávat pro následující tříleté období.

Podruhé bude rovněž součástí prezentace finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého výstava zahraničního hosta. Nové dílo pro Atrium Pražákova paláce a intervenci do stálé expozice připravil mezinárodně etablovaný německý umělec Clemens von Wedemeyer.

Romana Drdová

Romana Drdová vychází ve své tvorbě z neutuchající fascinace žitou zkušeností – zkušeností jedince ve světě definovaném globalizací, konzumem, komodifikací a virtualizací. Nachází tak inspiraci v módě, gastronomii, designu, reklamě, kosmetice a obecně v produktové estetice, kterou využívá a potažmo zneužívá skrze obnažování absurdity nadprodukce. Hlavními motivy pro její finálovou instalaci se stalo emocionální odcizení na jedné straně a fyzická přítomnost/zkušenost na straně druhé. Umělkyně si klade otázku, jak si má člověk dnes poradit s potřebou něco cítit? Možnou odpověď nabízí podle ní právě předměty denní spotřeby – svými příjemnými tvary, materiály a strukturami uspokojují touhu po zážitku z dotyku. Toto puzení k dotýkání chce Drdová stimulovat výrazně haptickou povahou svých objektů, hrou s materiály i barevností. S dotykem se přirozeně spojuje i potřeba intimity a důvěrnosti. Drdová si na jedné straně pohrává s navozením pocitu erotického napětí (textilní povrch, tělesné fragmenty ve videu), současně ji ale zajímá pravý opak: odosobněná, bezpohlavní forma emoční interakce – tzv. faceless partner, kterým může být třeba i robot. Zatímco svoje prožitky a dojmy sdílíme neosobně skrze komunikační sítě a média nebo dokonce s virtuálními společníky, náš bezprostřední kontakt s druhými je modifikován množícími se zábranami – Drdová si všímá oddělovacích a „ochranných“ prvků na úřadech (přepážky), v restauracích (stoly v samostatných „boxech“), v nákupních centrech nebo na letištích a v podobných „přechodných“ zónách, nebo dokonce na poutních místech a v kostelích, které se staly pouhou turistickou atrakcí. Právě prvky z těchto míst umělkyně transponuje do jednoduchých objektů z plexiskla a umísťuje je na vyvýšené pódium, aby už neunikaly naší pozornosti a tím nám snad ukázaly něco o sobě samých.

Více o autorce

Dominik Gajarský

Hlavní doménou tvorby Dominika Gajarského je fotografie a pohyblivý obraz, a to často v konfrontaci s mluveným či psaným slovem, přičemž jako zdroj využívá odbornou literaturu, poezii, ale i anekdoty nebo lidovou moudrost. V minulosti už také několikrát pracoval s atmosférickou instalací svých děl za použití barevných světel. Tyto prvky se nyní znovu koncentrují v jeho finálovém projektu. Místnost uzpůsobená k promítání nového filmu má daleko k neutrálnímu black boxu: zelené osvětlení, sklon projekce a možnost uložit se do lehátek vedou diváka ke zvolnění a ponoření se do prostředí, jehož celkové působení je podpořeno i čichovým zážitkem. Gajarský, který má zkušenosti s výrobou parfémů, připravil za použití čisté konopné esence vůni propojující naši fyzickou realitu se sledovaným videem. Snímek, kombinující nedějovou obrazovou složku s osobním vyprávěním, navazuje na umělcův zájem o téma zvířat, jejich vztah s člověkem a zejména polidšťování zvířat jako projev lidské kultury. Tentokrát jde o promluvy hada a husy na způsob bajek. Jejich příběhy jsou inspirovány „skutečnými událostmi“ – senzačními zprávami, na které umělec narazil na internetu a jejichž společným jmenovatelem je interakce zvířete a auta. Koncentrují se v nich ale obecně lidské emoce, jako je strach, osamocenost a zklamání. Do zvířecích monologů Gajarský současně nenápadně infiltroval úryvky z klasické literatury o vztahu drog a moderního myšlení (Thomas DeQuincey: Zpověď poživače opia, 1822; Aldous Huxley: Brány vnímání, 1954; Sadie Plant: Psaní na drogách, 1999). Vybrané sentence ke svému zdroji sice bezprostředně neodkazují, staví ale v důsledku celou Gajarského práci do ještě trochu jiného světla – vyznění videa a instalace můžeme chápat ironicky, ale také provokativně, pokud jde o uznání, které zpravidla připisujeme střízlivé lidské racionalitě.

Více o autorovi

Martin Kohout

Snímek Martina Kohouta, který sám autor staví na pomezí krátkého filmu a videa, má na výstavě finále CJCH svou premiéru, současně ovšem spadá do Kohoutova obsáhlejšího projektu, jenž zahrnuje další videa a publikaci odborných textů a který byl podpořen produkční společností Video in Common. Ústředním tématem projektu je problematika noční práce a jejích souvislostí společenských, ekonomických, ale i fyzických a psychických. Finálový snímek je složen z několika epizod, které nemají strukturu narativní posloupnosti, naopak by mohly fungovat i samostatně. Spojujícím prvkem všech částí je trojice polofiktivních postav, které se nikdy nesetkají všechny naráz: je to partnerská dvojice Asli a Bora a jejich kamarádka Sung. Zatímco Asli pracuje ve dne, Bora chodí do práce v noci – jejich společný čas je tak výrazně omezený a hlavní díl jejich interakce se uskutečňuje skrze vzkazy a zprávy. Samotné téma noční práce, respektive střídání denního a nočního režimu tak v tomto snímku tvoří spíš kontextuální pozadí pro ústřední motiv asynchronního vztahu a potažmo mezilidské komunikace a jejích podob v jednadvacátém století. Další výraznou významovou rovinou jsou tak moderní technologie a způsob, jakým proměňují náš každodenní život – ať už jde o pohyb v urbánním prostředí, ochranu majetku, nebo nákup zboží… Trojice vzkazů, které si vyměňuje Bora s Asli, se podobá líčení poťouchlých snů nebo představ „pod vlivem“; zároveň má ovšem povahu poněkud zneklidňujících absurdních anekdot – líčí totiž situace, které dnes sice nezažíváme, mohli bychom si je ale docela snadno představit v blízké budoucnosti.

Více o autorovi

Richard Loskot

Finálový projekt Richarda Loskota je ambiciózním propojením řady motivů a postupů, které se objevily v jeho dosavadní práci, do nového celku. Multimediální instalace rozkročená do dvou sálů Pražákova paláce svým způsobem navazuje na historii této konkrétní budovy, která dříve sloužila jako obytný dům. Loskot zde prostřednictvím minimalistických forem vytváří environment evokující interiér bytu – pracovnu/ložnici a salon/jídelnu. Základní charakteristikou tohoto „bytu“ je ovšem absence jeho obyvatel či jejich bezprostředních stop. Formální čistota hraničí s vyprázdněností a i prvky, které by snad mohly působit uklidňujícím dojmem zútulnění – zpěv kanárka, čtoucí hlas, sluneční odlesky či odpočívající kočka – se paradoxně ukazují podivně odcizené. Umělec také pokouší naše vidění tím, že pomocí moderních technologií klade do cesty překážky, určuje nám úhel pohledu nebo zdvojuje a doplňuje obraz reality o virtuální (a svým způsobem bohatší) dimenzi. Richard Loskot velmi dobře ovládá umění zdání a klamu, nejde mu ovšem o dokonalou iluzi, nýbrž právě o moment odhalení, v němž si uvědomíme třeba čistě technickou povahu něčeho, co jsme v prvním okamžiku považovali za „přirozené“. Sama kategorie přirozenosti je tak svým způsobem zpochybněna.

Více o autorovi

Viktorie Langer (Valocká)

Malířský výraz Viktorie Valocké je těžko zaměnitelný: její tvorba připomíná na jedné straně umělecké styly 20. století jako informel, tašismus, surrealistické dekalky Maxe Ernsta nebo český artificialismus v podání Toyen; na druhé straně konvenuje současným tendencím obnoveného zájmu o materialitu a rukodělnost nebo prolínání užitých forem (textilní tvorba) s „vysokým“ uměním. Experimenty s barvením a odbarvováním látek (mj. použitých prostěradel) otevřely Valocké nové možnosti práce s obrazem i jeho instalace v prostoru. Konvolut tří velkoformátových obrazů, které vznikly pro finálovou výstavu, je svým způsobem „návratem“ ke klasickému obrazu – tedy malbě na našepsované plátno napnuté na rámu, současně ovšem těží z předchozích zkušeností s barvením látek a z jejich formálního rejstříku. Kombinovaná technika využívající akryl, olejové barvy a vosk je postavená na kumulaci barevných vrstev, které se místy slévají do neprostupné hmoty, jinde ale poutají pozornost svou svítivostí a transparencí. Společným jmenovatelem všech pláten je nervní kaligrafická linka připomínající automatickou kresbu. Pod nánosy barev se pak na všech třech plátnech skrývá už stěží rozpoznatelný motiv delfína, který dal název jednomu z obrazů a objevuje se také na pomalovaných gaučích. Ty doplňují tradiční nástěnný triptych o prostorovou instalaci, která umožňuje zážitek z malby ze zcela jiné perspektivy. Valocká se pro svoje obrazy zpravidla inspiruje věcmi a lidmi ze svého okolí, ale také na zahraničních cestách. Největší z vystavených pláten nazvané HighFa kombinuje abstraktní plochu s realistickým detailem: jde o posvátnou zahradu Bahá’í v izraelském městě Haifa. „Věrné zobrazení“ místa, které je spravované jako svaté, ačkoli bylo vybudováno jen před několika dekádami, je pro umělkyni svým způsobem ironickým komentářem na konto realistické malby.

Více o autorce

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím