Clemens von Wedemeyer: Nebeská Havěť

22. září 2017 – 14. ledna 2018

Brno, Moravská galerie

Clemens von Wedemeyer: Nebeská Havěť

Moravská galerie v Brně
Pražákův Palác | Husova 18 | Brno
www.moravska-galerie.cz

kurátorka: Karina Kottová
architekt: Tomáš Svoboda
produkce: Veronika Čechová, Táňa Šedová

Novinkou loňského ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého bylo zahájení tradice zahraničního hosta, který představí svůj samostatný projekt paralelně s výstavou finalistů Ceny. Mělo by se jednat o výrazného současného umělce či umělkyni, jejichž práce rezonuje s aktuálním děním na české umělecké scéně, přestože zde dosud nebyla zevrubněji prezentována. Po uvedení výstavního projektu Laure Prouvost v roce 2016 je naším hostem pro rok 2017 německý umělec Clemens von Wedemeyer. Ve svých dílech na poli konceptuálního pohyblivého obrazu a audiovizuálních instalací se Wedemeyer často zabývá (filmovými) archivy, historickými a symbolickými referencemi, které obohacuje o angažované komentáře a spojuje tak archivní materiál s aktuálními otázkami.

Wedemeyerův výzkum se většinou odráží od inspirace konkrétním místem a situací. Umělec přitom věnuje zvláštní pozornost sociálním nebo fyzickým konstelacím a mocenským vztahům, které se vážou ke specifickému prostoru v jeho přítomném nebo historickém okamžiku. V Nebeské havěti, projektu vzniklém přímo pro tuto příležitost, Wedemeyer subjektivně vybral několik děl ze sochařských sbírek Moravské galerie k tvorbě nového videa, představeného v galerii Atrium v Pražákově paláci, a instalace intervenující do expozice stálých sbírek tamtéž. Umělec zde vytvořil poetický a přesto politický narativ, ve kterém iniciuje nečekaná spojení mezi historicky a obsahově nesourodými díly: od značně poničené gotické madony přes archetypální portréty od kanonických českých sochařů, jako je Josef Václav Myslbek či Vincenc Makovský, až po méně známá díla a autory. Během surreálného setkání ve vesmíru se digitalizované sochy podrobují manévrům dominance a podvolení. Bysta lokálně zasloužilého generála, maska hlavního patrona českých zemí či Prométheova hlava se stávají pouhou fyzickou hmotou, rozehranou v rámci nově převyprávěné Vesmírné odysey. Dílo navazuje na předchozí umělcův výzkum na téma diskurzivní, sociální a symbolické hodnoty sochy ve vztahu k filmu, aktérům i divákům, jíž se Wedemeyer zabýval na výstavách The Cast v římském Národním muzeu umění 21. století MAXII (2013) a následně v rámci projektu Cast Behind You The Bones Of Your Mother představeném berlínskou galerií KOW v roce 2015.

Výstavu laskavě podpořili IFA (Institut für Auslandsbeziehungen e.V.) a Česko-německý fond budoucnosti.

 

Clemens von Wedemeyer, narozen v roce 1974 v německém Göttingenu, v současnosti žije a pracuje v Berlíně a je profesorem nových médií na lipské Akademii výtvarných umění. Studoval fotografii a média na Fachhochschule Bielefeld a na Akademii výtvarných umění v Lipsku, kde diplomoval v ateliéru Astrid Klein v roce 2005. Clemens von Wedemeyer se účastnil skupinových výstav například v rámci Bienále v Moskvě (2005), 4. Berlínského bienále (2006), Skulptur Projekte v Münsteru (2007), 16. Bienále v Sydney (2008) nebo dOCUMENTA (13) (2012). Samostatné výstavy představil mimo jiné v MoMA PS1 v New Yorku, ARGOS Centre for Art and Media v Bruselu, Barbican Art Centre v Londýně, Frankfurter Kunstverein, Muzeu současného umění v Chicagu nebo Hamburger Kunsthalle. Film „ESIOD 2015“ měl premiéru v rámci 66. Internationale Filmfestspiele Berlin (Berlinale) v roce 2016.

Kurátorský text

Havěť v bouři pokroku

Paul Klee namaloval obraz, který se jmenuje Angelus Novus. Je na něm vyobrazen anděl, který vypadá, jako by se zrovna vzdaloval od čehosi, nač upřeně hledí. Má vytřeštěné oči, otevřená ústa a rozepjatá křídla. Právě tak by mohl vypadat anděl dějin. Jeho tvář je obrácena směrem k minulosti. Avšak zatímco my máme před očima postupné zřetězení událostí, on pozoruje jedinou katastrofu, jež vrší samé trosky a skládá mu je k nohám. Rád by se na chvíli zastavil, probudil mrtvé a složil to, co se rozbilo. Z ráje však vane vichr, který se opřel do jeho křídel a který je tak silný, že křídla nelze sklopit. Tato bouře jej nezadržitelně žene do budoucnosti, k níž je obrácen zády, zatímco hromada trosek před ním roste až k nebi. A právě tuto bouři nazýváme pokrokem.

Walter Benjamin

Tvrzení, že čas je náš jediný způsob, jak vnímat totalitu bytí, pochází stejně jako výše zmíněný citát z německé filozofické tradice, třebaže je o více než sto let starší než Benjaminovy myšlenky. Aby se lidé zorientovali v tom, co je přesahuje, potřebují postavu pozorovatele (který se občas dokonce odváží stát se aktérem). Jeho navigace skrze nekonečno spočívá v tom, že si je rozdělí na malé kousíčky, zatímco „vichřice pokroku“ jako by rozfoukávala zbytky minulých událostí a vířila je do nových konstelací vytvořených ze starých pořádků. Bez této postavy by bouře byla absolutní, neuvědomovala by si, co bylo předtím a co potom, ani by se nezajímala o to, jaké historické, symbolické, politické či epistemologické konotace se k těmto pojmům vážou. Naše vnímání je však příliš omezené, než aby nám dovolilo porozumět bouři v této podobě. Proto máme potřebu umístit sami sebe – nebo jiné bytosti, u nichž předpokládáme, že mají podobný způsb uvažování – na kraj veškerenstva a doufáme, že je lze z této perspektivy uchopit či změřit. Podle Benjamina byl takovýmto pozorovatelem právě anděl dějin, kterého Klee tak výmluvně znázornil jako někoho, kdo se vzdaluje od univerzálního chodu událostí a zároveň je jím přitahován.

V projektu Nebeská havěť se Clemens von Wedemeyer pokouší zjistit, zda může neživá hmota zformovaná uměleckou vizí do entity, již běžně nazýváme sochou, rovněž podat svědectví o hranici mezi časem a věčností, a jak ovlivní její časovou existenci, bude-li se na této hranici vznášet. Instalace pracující s videem a sochařskou intervencí vznikla na základě autorova průzkumu sbírek Moravské galerie, které skýtají díla od gotiky po současné umění. Jak je zvykem v mezinárodní muzejní praxi, jednotlivá díla, jakkoli kanonická, jsou častěji uchovávána v dobře klimatizovaných depozitářích než vystavována – z pohledu pozorovatele to může působit, jako by se poněkud vyhýbala nevyhnutelné cestě časem. Wedemeyer vybral několik děl, která ho obzvláště zaujala, a vytrhnul je z jejich letargie – vynesl je o několik poschodí výš (a v některých případech i o několik kilometrů dál) a nakonec ještě výš a ještě dál, kdy je symbolicky vyslal na konfrontační let vesmírem. Tam jsou jistě blíž absolutní povaze bouře: nechávají své historické, umělecké a symbolické kvality na Zemi a stávají se spíše meteority, hvězdami či měsíci v okamžiku stvoření, případně zničení, než bude ustanoven nový řád nebo než se rozpadne na kusy ten starý.

Všechny sochy, které si Wedemeyer vybral do své vlastní verze Vesmírné odysey, byly muzejními kurátory uchovány a klasifikovány pro svou symbolickou a materiální hodnotu, jakkoli se míra pozornosti, kterou jim v jednotlivých aspektech věnovali, mohla lišit. Teď ale opouštějí depozitáře a vytvářejí nečekaný narativ. Prazvláštní konstelaci, která ponechává stranou jejich místo v rámci dějin umění a umožňuje tak novou interpretaci. Busta Jeana-Louise Raduita de Souches vytvořená sochařem Janem Christiánem Pröbstlem, významným umělcem éry moravského baroka, představuje francouzského generála z období třicetileté války. Raduit de Souches původně bojoval na straně hugenotů při obléhání svého rodného města La Rochelle. Potom, co vstoupil do řad švédské a nakonec habsburské armády, se zapsal také do dějin Brna, když jej jako jeho velitel bránil proti mnohem početnější nepřátelské armádě. Snad podobně jako odkaz této vyobrazené osobnosti se zdá, že je Pröbstlova busta již na půl cesty směrem k bouři, s částečně chybějícím nosem a vlasy stočenými do kudrlin, které jako by se chystaly přiblížit galaktickým vírům. Maska Sv. Václava, kterou na počátku 20. století vytvořil Josef Václav Myslbek, je spíše skromnějším dílem v porovnání se slavnou jezdeckou sochou tohoto předního českého patrona umístěnou na Václavském náměstí, kde revoluční cinkání klíčů vystřídala turistická nákupní horečka. Na druhé straně, kam již podobné zvuky nedolehnou, pluje vesmírem asteroid nesoucí Myslbekovo jméno a čeká, až se k němu připojí i sochařovy výtvory. Portrét V Vlasty Prachatické-Kolíbalové, která je bohužel jednou z mála umělkyň zastoupených ve sbírkách muzea, by se rovněž rád připojil k vesmírné přehlídce, jako by se toužil stát druhým měsícem shlížejícím na Zemi posmutnělým pohledem. Další ženou je pak gotická madona od neznámého sochaře ze 14. století, která k sobě stále hrdě tiskne své božské dítě, ačkoli přišla o vlastní rysy ve tváři. Až se ocitne ve vesmíru, hvězdy jí budou jistě prosvítat. Ruina života Bohumila Kafky pak znázorňuje myslitele, jenž raději obrací zrak k vnitřnímu světu, než aby se zaplétal do vnějších problémů. Hranici mezi formou lidského těla a čistou hmotou zkoumá snad ještě důkladněji než busta Raduita de Souches. Zřejmě nejsymboličtější sochou pro celý projekt je Prométheova hlava z roku 1934. Prométheus sám představuje mytologického sochaře par excellence, který s pomocí Pallas Athény vtiskl život vlastnímu dílu a položil tak základy lidstvu. Zde je zachycen pomocí dialektického postupu oscilujícího mezi figurací a abstrakcí, jenž často využíval jeho autor, významný avantgardní umělec Vincenc Makovský. Makovský chtěl vytvořit hrdou, vnitřně rozporuplnou, nikoli však rozervanou bytost, která má odvahu čelit nebezpečí, vyznačuje se přirozenou duchovní suverenitou a vůlí k rozhodnému jednání. I kdyby měly na této prazvláštní cestě zmizet všechny pozemské konotace, takové kvality by mohly zůstat zachovány.

Christoph Schlingensief a Alexander Kluge kdysi navrhli, aby byly německé památky vyslány do vesmíru a v noci svítily jako hvězdy. Možná zde jde o podobný pokus, jak zbavit je (a stejně tak nás coby potenciální pozorovatele či aktéry) těžkých nánosů historie i politiky a ponechat je v situaci, kterou tyto pojmy vůbec nezajímají a v níž naopak vyniknou jiné vlastnosti. Socha coby pozemská záležitost je jakousi křižovatkou, mementem v čase a prostoru. Do jisté míry je vždy umělcovým autoportrétem a zároveň chce zachytit někoho či něco jiného, zarámovat historický okamžik v procesu, který je v určitém bodě prohlášen za ukončený. On však v tomto bodě nikdy neustrne, sochařský výtvor nezůstane v ideálním stavu. Toho si je vědom i sám umělec, ačkoli by raději zapomněl, že se jeho mistrovského díla zmocní bouře a s ní přijde pohyb, zánik, dezinterpretace, rekontextualizace. Z pozice pozorovatele je socha vždy v pohybu. Podle Wedemeyera navíc sama ztělesňuje neustálou proměnu a zároveň je zrcadlem toho, co se děje kolem ní. Vzdaluje se od hromady poničených a zapomenutých uměleckých artefaktů, které za sebou zanechala bouře, a zároveň ji to táhne do budoucnosti, s vědomím, že i ona jednou skončí na téže haldě. Není divu, že se sochy zdají vždy tak melancholické. I kdyby jejich patnáct minut slávy trvalo celá staletí, vědí, že k absolutnu proniknou jedině skrze vlastní úpadek v čase.

Karina Kottová

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím