Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016

5. října 2016 – 8. ledna 2017

Praha, Národní galerie - Veletržní palác

Cena Jindřicha Chalupeckého: Finále 2016

Národní galerie v Praze - Veletržní palác | Dukelských hrdinů 47 | Praha 7 | www.ngprague.cz

Vystavující umělci: Aleš Čermák, Katarína Hládeková, Anna Hulačová, Matyáš Chochola, Johana Střížková
Zahraniční host: Laure Prouvost
Kurátorka: Karina Kottová
Asistující kurátorka: Tereza Jindrová
Architekt: Zbyněk Baladrán
Produkce: Barbora Ciprová

 

Mezinárodní porota mezi pětici finalistů 27. ročníku nejprestižnějšího českého ocenění pro umělce do 35 let vybrala Aleše Čermáka, Katarínu Hládekovou, Annu Hulačovou, Matyáše Chocholu a Johanu Střížkovou. Po sérii doprovodných programů konaných během první poloviny roku po celé České republice se umělci společně představují na podzimní výstavě ve Veletržním paláci.

Pro tuto příležitost připravili nové projekty od sochařských a audiovizuálních instalací přes experimentální práci s médiem fotografie až po krátké filmové eseje. Společným jmenovatelem je jim křehké napětí mezi poetičností a angažovaností v nejsoučasnějších tématech a výzvách. Výstava není koncipována jako juxtapozice individuálních „soutěžících“ přístupů, ale spíše jako prostor pro velkorysou prezentaci pěti výrazných umělců nastupující generace, s cílem poskytnout jim co nejvíce koncepčního a produkčního zázemí pro jejich aktuální práci. Výstava je zdůrazněna také jako celek představující určitou časově či generačně vymezenou výpověď, ve které se jednotlivé přístupy mohou prolínat a doplňovat nečekanými souvislostmi.

V roce 2016 se výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého koná po brněnském ročníku opět v Národní galerii v Praze, Veletržním paláci. Je koncipována pro prostory tzv. Korza a přilehlých, mnohdy původně nevýstavních prostor a navazuje tak na loňskou prezentaci výstavy Silver Lining k pětadvacátému výročí Ceny. Finalisty letošního ročníku Ceny Jindřich Chalupeckého vybrala mezinárodní porota ve složení Holly Block, kurátorka a ředitelka The Bronx Museum of the Arts v New Yorku, výtvarník Jiří Kovanda, teoretička umění a ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá, Islanďan Gunnar B. Kvaran, ředitel The Astrup Fearnley Museum of Modern Art v Oslu, teoretička umění a kurátorka Pavlína Morganová, výtvarný kritik a kurátor Marek Pokorný, umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO a bývalý ředitel Moravské galerie v Brně a Marina Shcherbenko, kurátorka a odborná poradkyně v Bottega Gallery a Shcherbenko Art Centre v Kyjevě.

Novinkou letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého je zahájení tradice zahraničního hosta, který představí svůj samostatný projekt v souvislosti s výstavou finalistů. Mělo by se jednat o výrazného umělce či umělkyni, jejichž práce rezonuje s aktuálním děním na české umělecké scéně, přestože zde dosud nebyla zevrubněji prezentována. Hostem pro rok 2016 je Laure Prouvost, jež jako první Francouzka, žijící mezi Londýnem a Antverpami, získala v roce 2013 prestižní britskou Turner Prize.

Aleš Čermák

Videoinstalace Aleše Čermáka přináší vrstevnatý obraz naší doby, nedávné minulosti i (potenciální či blízké) budoucnosti. Očima dronu se zavrtáváme hluboko do důlní šachty, zatímco místy zmutovaný a nelidský hlas vypravěčky představuje nespojité (a přece spojitelné) události – založení Inteligentního investičního fondu a explozi v tureckém dole. Lidský ekosystém závisí na propojené síti vztahů, které bychom sotva mohli označit jako rovnoprávné. Vzdáleni od sebe skrze mocenské struktury a technologické inovace chvílemi zapomínáme, že i pro nás platí přírodní zákony a přílišné narušení principu rovnováhy nutně vede k dominovým efektům napříč systémy. Prostředníky k meditaci o komplexitě světa a o dopadech našich aktivit jsou v Čermákově videu postavy lékaře a pacienta. Jejich promluvy spojující poetičnost, filozofii a prorocké vytržení jsou další metaforou bloudění a hledání odpovědí. Otázek, které před nás snímek klade, je řada – od sociální solidarity přes ekologii k možnostem či impotenci medicíny a umělé inteligence. Samotný způsob, jak je video instalováno, nám pak nedává příliš šanci se odvrátit a ignorovat je. Jsme uprostřed víru.

Více o autorovi

Katarína Hládeková

Katarína Hládeková vytvořila instalaci sestávající ze tří objektů, jejichž konstrukce opisuje tři typografické znaky: hashtag, ležatou osmičku a závorku. Tyto znaky samotným svým tvarem evokují ústřední téma celé instalace, jímž je uzavřenost, cykličnost, rovnováha a symetrie. Tvary, které svým měřítkem, volbou materiálů i barvou reagují na architekturu specifického výstavního prostoru Korza ve Veletržním paláci, navíc slouží jako nosné konstrukce pro instalaci dalších prvků. Velkoformátové tisky na textilním podkladu využívají nalezené fotografie, fyzicky manipulované a přefocené autorkou, případně pracují s pro Hládekovou typickými papírovými modely, které se zploštěním do dvou dimenzí skrze fotografický objektiv ještě více cyklí do vztahů realita – iluze. V prostřední části kompozice je soubor fotografií, které Hládeková začala sbírat na základě knihy I Am a Strange Loop amerického vědce Douglase Hofstadtera. Fotografie znázorňují právě uzavřené a cyklické shluky banálních předmětů. Významový „kruh“ instalace se pomyslně uzavírá s motivem pohledu, zrcadlení a samotného fotografování. Celá instalace tak svým způsobem vytváří „modelovou situaci“ uzavřeného okruhu reprezentace a recepce.

Více o autorovi

Anna Hulačová

Anna Hulačová vystavuje soubor soch a sousoší, které jsou zasazeny do architektonického prostředí spojujícího organické a krystalické tvary. Tento rámec připomínající buňku nás uvádí na úroveň makro i mikro kosmu, v němž se prolínají složité sítě vztahů. Každá socha má v tomto univerzu své místo a svou roli, svou symboliku, jejíž čtení ovšem umělkyně divákovi nepředepisuje s definitivní platností. Mezi jednotlivými díly můžeme tušit vzájemnou hierarchii – rostliny a zvířata mají úlohu služebnou, nebo dokonce pouze dekorativní, vztah nadřazenosti a podřazenosti pak funguje i mezi lidskými figurami navzájem. Jako celek je soubor významově bohatý a množství odkazů je pro jednotlivce téměř nepojímatelné (antická symbolika včely spojená se smrtí, počítačové „atributy“ v rukou postav, rytířská a náboženská motivika převedená do znázornění pracovního vztahu, žlutá barva evokující modernu stejně jako exotiku). K této bohatosti připojme ještě historické odkazy (civilismus, Otto Gutfreund) a rozmanitost použitých materiálů a technik. Přesto má instalace Hulačové zvláštní soudržnost a vedle řady motivů, které se nenásilně dotýkají aspektů dnešního světa, nabízí divákům i čistou radost ze samotných sochařských forem.

 

Více o autorovi

Matyáš Chochola

Instalace Matyáše Chocholy je od zbytku výstavy záměrně oddělena, protože má podle autora diváka dovést skrze útroby Veletržního paláce do prostředí vyvolávajícího zážitek „změněného stavu vědomí“. Prostor připomínající vylidněný noční klub nebo dokonce jeho ruiny nás přivádí blíž k „temné straně“ lidské přirozenosti s její sexualitou, kultem tělesnosti nebo touhou po nebezpečí a rychlosti a současně asociuje hlubiny okolního vesmíru. Individuální a univerzální je v Chocholově tvorbě nedílně spojeno. Ačkoli Chochola často využívá performanci přímo před publikem, pro finále CJCH realizoval několik živých akcí, které jsou na výstavě cíleně zahaleny do série experimentů s možnostmi a formou dokumentace – od videozáznamů a videoinstalací až po materiální pozůstatky performancí, které se odehrály přímo v tomto prostoru. Je tak zdůrazněno napětí mezi živou akcí a jejím záznamem a současně posílen dojem prostředí, které zachycuje už proběhlé dění a zároveň může sloužit jako scéna pro další potenciální události, jejichž rozvinutí ovšem záleží na představivosti a kuráži diváka. Z labyrintu, který nemá daleko k dekadentnímu chrámu ani ke smetišti, na nás můžou z mnoha stran vyskočit naše vlastní stíny.

 

Více o autorovi

Johana Střížková

Johana Střížková natočila pro výstavu finalistů CJCH novou videoesej a vytvořila prostorovou instalaci z lentilek. V obou případech jde svým způsobem o fragmenty – fragmenty potenciálně většího celku, nebo dokonce příběhu. V krátkém snímku s filmově koncipovanými záběry sledujeme „obyvatele“ neznámého bytu, kteří beze slova vykonávají činnosti na pomezí bezúčelných kratochvílí a melancholických, až surreálních rituálů. Kamera ohledává detaily jejich těl, jako by se jich chtěla dotknout. Tyto hmatové asociace jsou ve videích Střížkové prostředkovány díky tělesné interakci s okolním prostředím a předměty v něm. Instalace před black-boxem pak rozvádí filmové motivy do předmětné dimenze. Je tvořena lentilkami dvou barev, jejichž pigment ale „stekl“ na podložku a odhalil tak vnitřní cukrovou krustu. Zvolená barevnost koresponduje s abstraktním „obrazem“ v závěru filmu, který může připomínat filmařská pozadí stejně jako minimalistickou krajinu. Drobné sladkosti nás ve vzpomínkách vracejí zpátky do dětství, jejich odbarvený vzhled ale můžeme vnímat i jako metaforické odkrývání podstaty a společného základu. Střížková s velkou citlivostí kombinuje až naivní hravost s absurditou, což může vést i k existenciálním úvahám o smyslu lidského počínání, o mezilidských vztazích i o našem místu ve světě.

Více o autorovi

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím