Laure Prouvost: C'est l'est not ouest

Významnou novinkou pro rok 2016 bylo započetí nové tradice zahraničních hostů, laureátů jiných světových cen, kteří budou vystavovat společně s finalisty daného ročníku. Cílem této snahy je představit v České republice mnohdy poprvé významné mezinárodně uznávané umělce, umožnit finalistům prezentaci svého díla v dialogu s nimi, ale také přezkoumávat význam a vztah uměleckých ocenění v různých kontextech, v rámci předních i periferních či teprve se rodících uměleckých scén, v rozličných geografických místech, v souvislosti s renomé ceny v rámci globálního či lokálního uměleckého světa apod. Zahraniční host v rámci výstavy CJCH představí své dílo na výstavě, ale také bude osobně pozván, aby se zúčastnil diskusí a dalších doprovodných aktivit reagujících na tato témata.

Hostem pro rok 2016 byla původem francouzská umělkyně Laure Prouvost (1978), laureátka Turner Prize z roku 2013. Prouvost, která v současnosti žije mezi Londýnem a Antverpami, je první Francouzskou, která získala toto prestižní ocenění pro umělce pocházející z Velké Británie, nebo působící na britské scéně. Své dílo představila v mnoha předníchinstitucích, jako je New Museum v New Yorku, Whitechapel Gallery či TateModernv Londýně, Extra City Kunsthal v Antverpách, Musée d’Art Contemporain de Bordeaux v Bordeaux, Neuer Berliner Kunstverein v Berlíně ad.

Přístup Laure Prouvost je zcela intermediální. Ve svých dílech autorka kombinuje video, malbu a objekt i site-specific audiovizuální instalace, přičemž vytváří sugestivní, mnohdy až divadelně laděné scény a prostředí. Prouvost tematizuje přírodní motivy, sexualitu a svádění ve vztahu k moci peněz, soudobých relikvií či technologií, případně fabuluje o svých prarodičích, jimž přisuzuje spojení s dadaistickým hnutím. Důležitou součástí jejích ojedinělých, vizuálně i konceptuálně atraktivních děl je také hra s jazykem, textem a obecně s možnostmi sdělení.

Ve Veletržním paláci představila Prouvost instalaci, která vede diváka skrze džungli (pohyblivých) obrazů a textových znaků poukazujících na fluktuující významy rozehrané mezi jednotlivými výstavními komponenty a představivostí návštěvníka. Ruce autorky ve videu Drilling Brain (2015) se téměř fyzicky dotýkají jeho hlavy, prostupují skrze ni a tlačí jeho tělo i vnímání dolů. Z listoví fíkusů a surreálných zákoutí potom vystupují motivy na pomezí fantomů a záblesků reality. Chvílemi se rýsuje zobrazení dotýkající se přetrvávající uprchlické krize a potom výjev opět spadá do abstrahovanější, univerzálnější roviny. Video Into All That Is Here (2015), k němuž instalace směřuje, je pobídkou k cestě ještě hlouběji, do podvědomí, k vlastní sexualitě, strachu, hravosti a uvědomění si ambivalence, která obklopuje dnešní existenci. Videoinstalace We Know We Are Just Pixels (2014) naopak zůstává lapena v digitální sféře, z níž se její aktéři nemohou vymanit. Výstava je tak bilancí o mnoha proměnných, až naléhavě fyzickou a konkrétní a současně prchavou a proměnlivou.

Foto: Peter Fabo

zobrazit všechny fotky (12)

skrýt fotky

Představy neoidentitních realit

Od devadesátých let, kdy probíhala debata o politice identity, se identita rozvíjela nejrůznějšími směry, až se jí nedávno dostalo označení „postidentita“. Ta se v nedávné době stala součástí veřejného diskurzu coby termín označující pojetí identity, které se vymanilo z normativních binárních soustav obvyklých signifikačních systémů, jako jsou sexualita, třída, rasa či národnost. Stali jsme se svědky toho, jak se filozofie, sociologie, politika, sexualita či společenská hnutí, které již nejsou svázány opozicemi heterosexuální/ homosexuální, vyšší třída/nižší třída, černý/ bílý, pokoušejí překročit normativy. Alespoň se to tak jeví. V kontextu vlivné knihy Judith Butler Gender Trouble (1990) postidentita získala mnoho zastánců, kteří tvrdí, že v současnosti žijeme v realitě postidentity, jejíž příklady nalezneme v mnoha oblastech, například v umělecké praxi,1 které se zde budeme věnovat. Podle mého názoru však této debatě a termínu samotnému cosi schází, a to objasnění, co má ono „post-“ překračovat, zvláště když se zaměříme na jazyk a diskurz, jejichž pomocí jsme postidentitu dosud definovali. Chtěla bych prokázat, že tvrzení o éře „postidentitní“ reality jsou problematická. Postidentita, jak je dnes definována, se nijak neosvobodila od klasifikačních systémů normativity, pouze se vůči normativům vymezuje, případně si nárokuje prostor mimo ně, a ve výsledku tak zpětně ustanovuje normativní jazykové a znakové klasifikační systémy, jak poznamenal Slavoj Žižek ve svém nedávno vydaném eseji The Sexual Is Political. Tato neklasifikovaná touha klasifikovat v rámci světa a pomocí jazykových nástrojů klasifikátora vytváří jakousi mezeru, či řečeno spolu s Žižekem, „patovou situaci klasifikace“.

Pojem „postidentity“ nebo směr filozofického uvažování Deleuze a Guattariho, které předestíraly obraz světa založený na diferenci spíše než na identitě, sklízely v posledních letech kritiku. Teorii postidentity si sice osvojilo mnoho sociologů a badatelů v oblasti queer teorie či feminismu, zároveň však byla kritizována. Co se týče oblasti teorie umění, Amelia Jones ve své knize Seeing Differently z roku 2013 rozkryla politiku identity sedmdesátých let: podle ní byla založena na binární opozici pána a otroka, která zároveň formulovala, co bylo po staletí považováno za umělecké a estetické a co nikoli. Jones tvrdí, že musíme identitu a její klasifikační systémy uznat, abychom uznali hodnotu a význam vizuální kultury. Politiku postidentity zato kritizuje jako formu „estetické klasifikace“, která je relevantní pouze pro západní „bílý“ umělecký svět. Ráda bych zde namísto pojmu „postidentity“ navrhla pojem neoidentitarismu jako prostředek uvažování o realitě identity, který se již nezajímá o současný mechanismus klasifikačních systémů identity. Skrze neoidentitarismus chceme redefinovat identitu mimo normativní klasifikační struktury postidentity. Neděje se tak ani zaujetím opačné pozice, ani použitím různých verzí jejich signifikačních systémů, nýbrž přijetím nepravděpodobnosti toho, že by bylo možné identitu zrušit, a ochotou dekonstruovat její normativní narativy skrze jazyk a znaky. Identitu tak rozpoltíme spíše zevnitř, narušíme ji skrze ji samu, než abychom bojovali proti její současné klasifikační struktuře. Díky tomu pak vzniká prostor, v jehož rámci si lze představit neoidentitu. Neoidentitarismus zpochybňuje veškeré projevy identity, aniž by však identitu považoval za překonanou, jako to činili mnozí propagátoři „postidentity“. Neoidentita spíše v duchu Merleau-Pontyho a jeho definice subjektu/ objektu uznává, že sice nemůžeme zakusit realitu postidentity, můžeme však uniknout jejímu normativnímu narativu mobilizováním subjektu/objektu a vyjevit jeho či její subjektivitu.3 Subjekt/objekt je operátor, který ukazuje marnost postidentity a vznáší otázky, jak ji reprezentovat, vyjadřovat a definovat mimo rámec normativní narace. Činí tak především prostřednictvím jedné z nejsubjektivnějších narací vůbec: uměleckého významu. Navrhuji, aby se umělecká praxe stala prostorem pro performativitu neoidentitarismu a vzniklo „neoidentitní umění“. Neoidentitarismus totiž skrze hlavní vyjadřovací prostředky identity, jako jsou sexualita, národnost, rasa či společenská třída (spojené prizmatem současné kapitalistické ekonomiky), nehodlá zrušit identitu jako takovou, ale nastolí nové způsoby, jak o ní hovořit a jak ji uplatňovat.

V této eseji představuji dílo Laure Prouvost jako úspěšné paradigma neoidentitního umění. Autorka již více než deset let pracuje s videem a instalací a nejrůznějšími způsoby manipuluje způsobem, jakým náš výklad skutečnosti ovlivňuje subjektivita. Její práce se dotýkají témat, jako jsou genderové stereotypy, kapitalismus, konzumerismus, různé třídní reprezentace a mnoho dalších systémů klasifikace identity. Těmto tématům se již věnovali jiní umělci, ale v díle Laure Prouvost se tak děje skrze naraci, kde je subjekt/objekt – tedy my jako diváci – konfrontován se svou neschopností uniknout identitě. Pomocí základních principů lingvistiky se Laure Prouvost daří úspěšně vytvářet narace, které zpochybňují samotný pojem narativu. Její „manipulativní“ strategie spočívá v mobilizaci divákovy subjektivity při interpretaci znaků a obnažuje tak nemožnost inkluzivity. Činí tak především pomocí textu, který je v rámci jejího díla výrazným nástrojem. Ať už se jedná o nápisové obrazy, jež záměrně pracují s pravopisnými chybami jako s náznaky, nebo o chytlavé fráze blikající na obrazovce jejích videí, spouští v nás binární opozice jazyk/obraz výklady skutečnosti. Volba slov v jejích textech, například pravopisné chyby, věty bez zájmen či věty v podobě příkazů a submisivních tvrzení, často vytvářejí jakousi neznámou entitu-identitu; a protože k takovéto neznámé entitě-identitě zároveň hovoří, rozostřují hranice genderu a zpochybňují národní identitu, a to skrze používání „mezinárodní angličtiny“ či zaměření na třídní kategorie. Jindy zase užívá jazyk současných sociálních sítí a diváka „spamuje“ celou řadou zdánlivě nesouvisejících obrazů. Formuluje významy pomocí textů a šeptaných či křičených slov a narušuje je skrze obraz. Její dílo se nesnaží vymezit vůči již pojmenovaným oblastem, a vykonává tak akt neoidentitní skutečnosti.

Dílo Burrow Me (2009), představené na samostatných výstavách v Aténách,4 zachycuje příběh obyvatele zchátralé budovy, který unikl ze zajetí. Odvíjí se ve zběsilém tempu mezi nahodilými obrazy tělesných částí, pěny a opékajících se prasat za doprovodu heavymetalové hudby. Tempo nabírá takové obrátky, že se stává vizuální informační dálnicí, která divákovi téměř znemožňuje vnímat vyprávění a obrazy odvíjející se před jeho očima. Podobný stav zažijeme v současných médiích, která nás krmí informacemi, a ať jsou jakkoli drsné či šokující, působí na nás pouhých několik minut, ne-li vteřin. Prouvost zde vizualizuje meziprostor, kde se stáváme dekontextualizovanými a genderu zbavenými subjekty/objekty nadnárodní mediální mašinerie, kde přicházíme o svá identifikující označení pod hrozbou institucionální moci či skrze její uplatňování.

V nových dílech vytvořených pro výstavu C’est l’est not ouest (2016), která juxtaponuje se svými typickými nápisovými obrazy, se Laure Prouvost zabývá jinakostí – vůči níž většinou sami vymezujeme svou identitu – v podobě migrantů. Uprchlík se stává tichým protagonistou skrytým za depresivními zanedbanými květinami. Podobně jako tyto květiny, které nalezneme na pozadí kanceláří nadnárodních společností po celém světě, se portréty těchto uprchlíků stávají abstraktním pozadím naší reality. Lidské postavy bez minulosti, bez národní příslušnosti a někdy bez blíže určeného genderu. Tvary bez tváře, kterým přikázali „jít vlevo“, nebo se obhajují, že musely jít „deaper in the dark“. Jsou sice skuteční, ale připadají nám stejně umělí jako v jakékoli jiné reportáži ze zemí mimo západní svět; jsou důkazem toho, jak mohou chybějící označení identity (rasa, gender a národní příslušnost) druhých posílit ta naše a jak se může realita identity stát bezmocnou, když se nejedná o tu naši.

Obměnu tohoto přístupu ke způsobu, jak sami sebe identifikujeme, najdeme v díle We Know We Are Just Pixels (2014), které je ódou na virtuální identitu jako možnou budoucnost a zároveň nejlepším paradigmatem toho, co podle mého názoru neoidentitní umění nabízí. Prouvost v něm propůjčuje hlas dvěma neživým předmětům mezi dvěma monitory. Divák přihlíží konverzaci, která se odehrává mezi obrazovkami a dvěma entitami ukrytými kdesi v kyberprostoru. Dialog těchto dvou entit by mohl být libovolným dialogem mezi dvěma osobami, které se někde náhodně setkaly. Hovoří o své existenci, omezeních a zranitelných místech, ale zároveň vyžadují, aby byla jejich technologická přítomnost uznána i mimo oblast techniky. Umělkyně v tomto díle klade otázky týkající se post-lidské budoucnosti, kde by mohl existovat postgenderismus, beztřídní společnost a ne-národnost. Postavy v díle We Know We Are Just Pixels si diváka oťukávají a lákají ho do svého světa. „Odjakživa jsme se s tebou chtěli setkat,“ říkají zdvořile, ale jejich autorita je nezpochybnitelná: „Plně se ti odevzdáme, když uděláš, co ti řekneme.“ Navrhují divákovi, aby uposlechl jejich pokynů, což je demonstrace moci, která se nám v naší současné realitě jeví jako zbytečná: nemají žádnou identitu, a tím pádem nemohou mít moc. Prouvost jim však moc přisuzuje, neboť tyto bytosti bez postavy, genderu a životního příběhu zasazuje do budoucí reality, kde tato označení nebudou mít žádnou váhu. Navrhuje vlastně novou společnost, kterou Žižek popsal jako „společnost, v níž je eliminováno rozmnožování prostřednictvím sexu, [která] přinese neslýchané nové možnosti svobody, společenských a emocionálních experimentů. Odstraňuje zásadní rozdíly, které udržují při životě veškeré následné společenské hierarchie a vykořisťování.“ 5 Právě tato svoboda a tyto společenské a emocionální experimenty se vyskytují ve všech dílech Laure Prouvost. Prouvost dokáže mistrně poukazovat na naše předsudky. Dává je pod mikroskop, zkoumá a ukazuje vzájemnou souvislost mezi představivostí a skutečností, vědomým a nevědomým, genderově zařazeným a nezařazeným, a připomíná tak surrealistické pojetí obrazu coby prostředku sdělení. Vytváří reprezentaci naší subjektivní narace, která tak či onak opětovně ustanovuje normativní identitu skrze označení současných událostí, politických dilemat a společenských změn a jejich vztah k subjektu/ objektu. Subjekt/objekt zároveň zodpovídá za obojí: tvorbu narací identity (subjekt) a nemožnost uniknout identitě (objekt), jejíž subjektivitě v naraci čelí, a zároveň zpochybňuje mechanismus pojmenovávání identity v rámci skutečnosti. Proto se umělkyni daří vytvořit mizanscénu dosud nezmapované budoucí reality, která označuje neoidentitu.

Umělkyně detailně rozebírá roli moci subjektu/objektu a její implikaci v rámci narace a vysvětluje tak, že subjektivita podléhající nekódovanému a nezmapovanému jazyku a signifikačnímu systému identity již nebude moci určovat naše interpretace; narace pak bude mít tisíce možných scénářů. Ty, ke kterým nás směruje, používají současné identifikační systémy jako „bomby“, jež demaskují a někdy dokonce demolují naše chápání identity. Zdá se, jako by chtěla zabydlet prostor mezi tím, co je a co by mohlo být, tím, co je absurdní či co si teprve musíme představit. Daří se jí zpochybnit identitu skrze nový jazyk, který se pohybuje v prostoru postrádajícím gender, zatlačuje do pozadí národnost, proměňuje mocenské struktury v třídním systému či zesměšňuje současnou kapitalistickou ekonomiku.6 Umění zde uskutečňuje možnosti těchto nových nezmapovaných prostorů nedefinovaných skutečností, které se stávají základnou, na níž si lze představovat neoidentitarismus, hovořit o něm a dokonce jej uskutečňovat, přičemž subjekt/objekt (tedy i my jako diváci) jsme v těchto mechanismech implikováni.

Divák tak získává jiný druh moci. Celý vyčerpaný si připouští, že je marné odmítat momentálně vnucovaná omezení normativních identit, a představuje si, že by s nimi mohl svobodně emocionálně a sociálně experimentovat, a to tak, že se stane aktivním účastníkem a sám si definuje podstatu identity, která odstraní jeho vlastní já. Dílo Laure Prouvost nás nutí, abychom to riskli a představili si budoucí neoidentitní realitu.

iLiana Fokianaki