Výstava Cena Jindřicha Chalupeckého 2018

13. listopadu 2018 – 6. ledna 2019

Národní galerie v Praze - Veletržní palác | Dukelských hrdinů 47 | Praha 7 | www.ngprague.cz

Vystavující umělci: Alžběta Bačíková, Lukáš Hofmann, Tomáš Kajánek, Kateřina Olivová a Adéla Součková
Zahraniční host: Alexandra Pirici
Kurátorka: Tereza Jindrová
Končepční spolupráce: Karina Kottová
Produkce: Barbora Ciprová, Jakub Lerch
Komunikace: Veronika Čechová, Kateřina Dvořáková (Aerocom)

13. listopadu 2018 – 6. ledna 2019

Národní galerie v Praze - Veletržní palác | Dukelských hrdinů 47 | Praha 7 | www.ngprague.cz

Alžběta Bačíková, Lukáš Hofmann, Tomáš Kajánek, Kateřina Olivová a Adéla Součková byli finalisté 29. ročníku nejprestižnějšího českého ocenění za mimořádně výraznou tvorbu v oboru výtvarného umění pro autory do 35-ti let. Jejich umělecké pozice a přístupy se od sebe výrazně odlišují a jsou rozkročeny mezi explicitně angažované a sebekritické gesto přes úsilí o zohledňování a začleňování specifických skupin publika až po intimně a atmosféricky pojímané situace a akce. Spojuje je přitom intenzivní zájem o velmi konkrétní aspekty současnosti, jako jsou mezilidské vztahy, vytváření kolektivního vědomí a působení na diváka/účastníka nejen rozumově, ale také výrazně emocionálně. Nebojí se být na různých úrovních provokativní nebo překračovat tradicí vymezené mantinely výstavy.

Finalisty tohoto ročníku Ceny Jindřich Chalupeckého vybrala mezinárodní porota ve složení Zdenka Badovinac, předsedkyně poroty, ředitelka Moderní galerie v  Lublani ve Slovinsku, Vjera Borozan, ředitelka projektu Artyčok TV, Lenka Klodová, umělkyně a vedoucí Ateliéru tělového designu na FaVU VUT v  Brně, Marek Pokorný, umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO, Laurel Ptak, výkonná ředitelka organizace Art in General v  New Yorku, USA a Vasif Kortun, programový a výzkumný ředitel galerie SALT v tureckém Istanbulu (2011–2017). Porota rozhodující o laureátovi se sešla na podzim 2018 ve složení Laurel Ptak, předsedkyně poroty, výkonná ředitelka organizace Art in General v  New Yorku, USA, Vjera Borozan, ředitelka projektu Artyčok TV, Lenka Klodová, umělkyně a vedoucí Ateliéru tělového designu na FaVU VUT v  Brně, Michal Novotný, ředitel Centra pro současné umění Futura v Praze, Bonaventure Soh Bejeng Ndikung, ředitel SAVVY Contemporary v  Berlíně a Vasif Kortun, programový a výzkumný ředitel galerie SALT v tureckém Istanbulu (2011–2017).

Zahraničním hostem letošní výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého byla rumunská umělkyně a choreografka Alexandra Pirici, která na sebe v mezinárodním kontextu poprvé výrazně upozornila v roce 2013, kdy spolu s Manuelem Pelmusem reprezentovala Rumunsko v rumunském národním pavilonu na Benátském bienále. Pirici se českému publiku představí vůbec poprvé, a sice s projektem Křehké nástroje účasti, který prostřednictvím těl skupiny performerů zpřítomňuje v galerii sérii několika desítek historických okamžiků a kulturních odkazů – od popravy manželů Chaucheskových, přes píseň Céline Dion či reklamu na Coca-Colu, až po nápadně podobné projevy prvních dam USA, Michelle Obamové a Melanie Trumpové. Pro pražskou verzi doplnila Pirici projekt o dvě nové situace: Dubčekův projev po návratu z Moskvy v srpnu 1968 a dílo Východ-Západ, s nímž v roce 2013 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého Dominik Lang.

Slavnostní vyhlášení Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018 proběhlo 17. prosince 2018 v divadelním sále Studia Hrdinů ve Veletržním paláci.

Alžběta Bačíková

Foto: Peter Fabo

zobrazit všechny fotky (3)

Alžběta Bačíková:
Setkání / Encounter
Audiovizuální instalace, 30:00 (zvuk 15:00, obraz 15:00)
2018

Hrají:
Terezie– Alena Terezie Vítek
Mac– Mac Henzl
Audiopopis– Zuzana Stivínová
Tlumočnice–Naďa Hynková Dingová

Kamera: Martin Štěpánek
Zvuk: Jakub Jurásek, Ian Mikyska
Střih: Kristýna Bartošová
Klavír a zpěv: Ráchel Skleničková
Hudba a přetextování písně Pretty Hands Pretty Face: Ian Mikyska
Choreografie taneční scény: Mish Rais
Námět a scénář: Alžběta Bačíková a Mac Henzl ve spolupráci s dalšími účastníky natáčení
Překlad a revize českého znakového jazyka: Naďa Hynková Dingová
Překlad textů do anglického jazyka: Ian Mikyska
Korekce obrazu: Tomáš Hájek
Technické zajištění instalace: Jaromír Pražák

V díle byly použity úryvky z filmu Ze soboty na neděli od Gustava Machatého (1931). Záběry v interiérech Rothmayerovy vily byly pořízeny s laskavým svolením Muzea hlavníhoměsta Prahy.

Alžběta Bačíková:
Setkání / Encounter
Audiovizuální instalace, 30:00 (zvuk 15:00, obraz 15:00)
2018

Hrají:
Terezie– Alena Terezie Vítek
Mac– Mac Henzl
Audiopopis– Zuzana Stivínová
Tlumočnice–Naďa Hynková Dingová

V díle byly použity úryvky z filmu Ze soboty na neděli od Gustava Machatého (1931). Záběry v interiérech Rothmayerovy vily byly pořízeny s laskavým svolením Muzea hlavníhoměsta Prahy.

Alžběta Bačíková:
Setkání / Encounter
Audiovizuální instalace, 30:00 (zvuk 15:00, obraz 15:00)
2018

Hrají:
Terezie– Alena Terezie Vítek
Mac– Mac Henzl
Audiopopis– Zuzana Stivínová
Tlumočnice–Naďa Hynková Dingová

V díle byly použity úryvky z filmu Ze soboty na neděli od Gustava Machatého (1931). Záběry v interiérech Rothmayerovy vily byly pořízeny s laskavým svolením Muzea hlavníhoměsta Prahy.

Projektem nazvaným Setkání pokračuje Alžběta Bačíková ve svém dlouhodobém zkoumání audiovizuálního média. Její dosavadní videoinstalace představují experimentální dokumentární portréty, do nichž kromě sebereflexivních prvků vstupuje různými způsoby také fiktivní vyprávění. Setkání se daleko více přibližuje hranému filmu, do ztvárněných situací se přesto promítají zkušenosti dvou hlavních protagonistů. Alžběta na projektu spolupracovala s nevidomou Terezií a neslyšícím Macem. Ti se podíleli na scénáři a ovlivnili i celkovou koncepci díla. Ve filmu se objevuje zinscenované setkání této dvojice i společné prožívání různých činností– od řízení auta po tanec. Smyslem díla přitom není poukázat na komplikace způsobené odlišnými možnostmi s myslového vnímání, ale naopak kreativně nacházet možnosti vzájemné interakce. Zvláštností filmu je, že jeho obrazová a zvuková složka jsou od sebe odděleny a instalovány v samostatných místnostech. Obraz a zvuk se přitom ve struktuře díla místy potkávají či doplňují, jindy se naopak významově rozcházejí. Alžběta Bačíková tak pokračuje v dekonstruování konvencí audiovizuálního média, což v Setkání demonstruje i symbolickými odkazy k dějinám audiovize: zahrnuje do díla melodii, která zazněla v jednom z prvních zvukových filmů vůbec (Jazzový zpěvák, 1927), anebo promítá Terezii s Macem raný československý zvukový film (Ze soboty na neděli, 1931). Její projekt má ale i širší sebereflexivní rozměr, jelikož se vedle média jako takového zaměřuje na uměleckou a institucionální praxi: jak je možné vystavovat audiovizuální díla (nebo koncipovat výstavy obecně) s ohledem na recipienty se zrakovým nebo sluchovým postižením? Otázky, které Alžběta Bačíková svým dílem klade, nemají pouze „teoretický“ rozměr (zkoumání vazby mezi zvukem a obrazem a možného zastoupení či tlumočení jedné z těchto složek), ale jde také o hledání praktických způsobů, jak otevírat současné umění specifickým skupinám publika. To je možné nejen pomocí přístupnější prezentace, ale zejména proměnou samotného způsobu vytváření díla.

Více o autorce

Tomáš Kajánek

Foto: Peter Fabo

zobrazit všechny fotky (3)

Tomáš Kajánek:
Automatizovaný YouTubeový klik #1: Demokratizovaná zkušenost smrti přeložená v obraz na cestě za katarzí
videoinstalace, 43:39
2018

Tomáš Kajánek:
Automatizovaný YouTubeový klik #2: Zastavte války, finanční násilí, krveprolévání
videoinstalace, 10:48
2018

Tomáš Kajánek vychází ve své tvorbě na jedné straně z reflexe moderní každodennosti (jak nás ovlivňují média, jak se chováme na internetu atd.), současně se kriticky vztahuje i k mechanismům samotného světa umění. V rámci výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého se rozhodl vystavit dvě již existující videa propojená tématem smrti (nebo obecněji destrukce či násilí), která jsou veřejně dostupná na kanálu YouTube a na jejichž vzniku se sám umělec nijak nepodílel. Delší video (použité ve video-instalaci Automatizovaný YouTubeový klik #1: Demokratizovaná zkušenost smrti přeložená v obraz na cestě za katarzí) je záznamem autonehody dvou mladých žen, které měly v době kolize vozu zapnutou kameru na mobilním telefonu, resp. streamovaly živý záznam na internet. Záznam, přestože nebyl určen širší veřejnosti, se posléze začal virálně šířit, dostalo se mu v některých verzích dokonce anglických titulků a stalo se fakticky nejrozšířenějším videem české provenience za rok 2017. Druhé video (použité ve video-instalaci Automatizovaný YouTubeový klik #2: Zastavte války, finanční násilí, krve prolévání), představující apokalyptickou koláž z médií i popkultury, bylo naopak vytvořeno jako záměrná proklamace internetového tvůrce s cílem šířit apel na ukončení násilí na naší planetě. Na rozdíl od záznamu nehody, který vznikl náhodou, se mu ale dostalo mnohem menší pozornosti. Obě videa přehrávaná v galerii online přímo z YouTube, se tak navzájem doplňují. Tomáš Kajánek si u obou všímá jejich estetických a formálních kvalit (korespondujících v jistém smyslu s filmem či současným uměním) a přivádí nás k úvahám, jaký dopad má na nás každodenní přísun násilných obrazů, od nichž jsme si naučili vybudovat odstup. Zároveň nás ale konfrontuje právě s takovým obsahem, k němuž vytvářet si odstup vyvolává etický problém. Přenesení digitálních ready- made do galerijního kontextu zde funguje jako lupa, zostřu jící určitý společenský fenomén. Současně je ale jedním z neodmyslitelných aspektů umění také proces estetizace či spektakularizace skutečnosti a v tom spočívá i řada rizik. Tomáš ukazuje, že podobný proces již ale vlastně nastává na samotném YouTube. Využitím existujícího internetového obsahu pak Tomáš Kajánek svým způsobem reaguje na nadprodukci umění, a zároveň upozorňuje i na jeho zahledění se do sebe či nepatrný dosah ve srovnání s masovými uživatelskými platformami.

Více o autorovi

Kateřina Olivová

Fotos: Peter Fabo

zobrazit všechny fotky (5)

Kateřina Olivová:
Kateřina Olivová
tisk na textil, kombinovaná média
2018
Fotografka: Barbora Trnková
Grafické práce: Alois Stratil

Kateřina Olivová:
Přecházení
dokumentace performance, video, 19:24
2018
Kamera: Dana Balážová, Tereza Froncová, Barbora Trnková
Účastnictvo: Karolína Kohoutková, Lucie Jarkovská a Emil a Ota Kotulovi, Jana Jarkovská,Andrea Demek a Eliška Kaňkovská, Jana Tichotová a Elza Coufalová, Lucia a Karolína Dubovanovi, Anna Boček Ronovská a Josefina Bočková a Julie Ronovská, Martina Svozilová a děti, Iveta a Rozárie Macháčkovi, Eva, Eliška a Štěpán Jandovi, Věra a Anika Nováčkovi, Marie, Adam a Beata Bezděkovi a další

„Dětský koutek“
kombinovaná média, textil
2018
Grafické práce: Alois Stratil

Kateřina Olivová:
I...NG
videoperformance, 45:00
2018
Kamera: Lena Zikmundová

Kateřina Olivová připravila pro Cenu Jindřicha Chalupeckého projekt o vícero částech, z nichž některé měla v plánu umístit i mimo prostor samotné výstavy v Korzu. To se bohužel z organizačních důvodů nepodařilo, přesto její přístup rámec výstavy přesahuje. Na její popud bylo pro zájemce zorganizováno ve vymezených časech hlídání dětí, aby si rodiče mohli také jednou zajít na výstavu sami. Plnohodnotnou součástí jejího uměleckého uvažování jsou pak i akce pro veřejnost, které umělkyně připravuje s ohledem na specifické cílové skupiny. Kača Olivová rozvíjí i tentokrát témata, která jsou v její tvorbě dlouhodobě zásadní: ženské otázky a feminismus, rodičovství, prolínání umění se životem, testování uměleckých institucí. Nahota není v případě Olivové provokací, ale naprosto přirozeným prostředkem vyjádření, své tělo vnímá jako umělecký materiál. Na výstavě tak můžeme vidět její autoportrét v nadživotní velikosti v pozici podobné Goyově Nahé Maje nebo video, kde obnažená prochází stálou expozicí Národní galerie a s humorem reaguje na okolní vystavená díla. Konfrontace vlastního, skutečného těla s kontextem dějin umění, v němž je ženský akt jedním ze zásadních motivů, poukazuje na tradiční dominanci mužského pohledu (nejen) ve vizuální kultuře, ale i na institucioná. lní mechanismy a mantinely, pokud jde o aktuální uměleckou prezentaci. Práce s momentem studu, který Kača Olivová u svých diváků často záměrně vyvolává, je spojen s jejím vnímáním přirozenosti a také s určitou pozitivně vnímanou infantilitou. Hranice studu nebo vnímání kýče u dítěte je jiná než u moderního dospělého člověka, nepřekvapí tedy, že i na polštářcích v odpočinkové zóně nám umělkyně odhaluje partie vlastního těla. Zájem o mateřství (resp. rodičovství) a jeho společenskou emancipaci pak demonstrovala v rámci videoperformance inspirované normalizačními akcemi Eugena Brikcia, který podobně jako Olivová chápal umění a život jako neodlučitelné entity. Umělkyně tak nechala na Moravském náměstí v Brně přecházet dokola přes přechody konvoj matek s kočárky a malými dětmi.

Více o autorce

Adéla Součková

Fotos: Peter Fabo

zobrazit všechny fotky (5)

Adéla Součková:
modrotisk na látce, kov, keramická hlína, audio
Hlas: Jana Jonáková
Hudba: Ondřej Skala, Musica Folklorica
2018

Adéla Součková ve své tvorbě spojuje široké spektrum témat (spiritualita, tradice, krajina, ekologie, feminismus, digitální doba atd.) do výtvarně pojatých celků, kterým zpravidla dominuje kresba a mluvené slovo, doplněné často o živou akci. Jejím záměrem ovšem je vyprávět vrstevnaté, nelineární příběhy po způsobu eposů, či pokládat otázky, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. Jak říká sama umělkyně: „Volím jednoduchý, až dětský jazyk a snažím se přetvářet skutečnost , tak aby se mi v ní líbilo žít.“ Mottem jejího projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého je pak otázka: jak vznikají myšlenky, a potažmo názory a postoje? Důležitým aspektem projektu je tedy vztahování se k místní tradici, která je připomínána například využitím techniky modrotisku nebo modelo váním hliněných figurek, k němuž jsou zváni i všichni návštěvníci výstavy. Především se ale vztah k tradici projevuje na tématu lidových písní, k nimž má samotná umělkyně ambivalentní vztah: na jednu stranu reprezentují podstatnou složku její osobní i národní identity, současně je v nich ale podle Adély často přítomný nezdravý fatalismus, přesvědčení o nezvratném řádu věcí, a to zejména ve spojení s více či méně explicitním sexismem či rasismem. V kontrastu k modernistické architektuře Veletržního paláce tak Adéla vytvořila na výstavě intimní prostor připomínající jurtu, kde v ybízí diváky ke kontemplaci. Moravské písně doplnila o vlastní text, v němž se symbolicky svléká ze společenských předsudků. Na instalaci v Korzu pak navážou dvě procesí otevřená účasti veřejnosti (24. listopadu a 16. prosince). Povedou od Veletržního paláce směrem k Vltavě, kde se zároveň koná tematicky propojená výstava Adély Součkové na galerii Artwall. Záměrem procesí je být v různých ohledech emancipační, ale také zkoumat rituální povahu takovéhoto průvodu vytrženého z tradičních kontextů a testovat například i to, jak se může vztahovat k formátu demonstrace.

Více o autorce

Lukáš Hofmann

Fotos: Peter Fabo

zobrazit všechny fotky (5)

Lukáš Hofmann:
Glands
polyesterová pryskyřice
2018

Incarnate
video virtuální reality, 10:00
2018
účinkující: Zuzana Jírová, František Mucha, Jan Bražina, Scott Hopper, Renata Dosdá
produkce: Antonie Nová, Markéta Slaná
kamera: Igor Smitka
asistence 360 kamery: Eliáš Bauhaus, Markéta Slaná
asistence kamery: Dona Dameska, Matyáš Hroch

Lukáš Hofmann:
Glands
polyesterová pryskyřice
2018

Crack pipes
sklo
2018

Life
polyetylenová síť, ocelová trubka, sprejové barvy
2018

Sospiri
Spoluautor: Jan Brož
digitální tisk
2018

Lukáš Hofmann:
Crack pipes
sklo
2018

Life
polyetylenová síť, ocelová trubka, sprejové barvy
2018

Matyáš Bernard Braun:
Marnotratný syn
dřevo (faksimile)
cca 1720

Lukáš Hofmann:
Glands
polyesterová pryskyřice
2018

Life
polyetylenová síť, ocelová trubka, sprejové barvy
2018

Sospiri
Spoluautor: Jan Brož
digitální tisk
2018

Lukáš Hofmann:
Sospiri
performance
konala se 15.12.2018 od 16 hod., Korzo NGP

Crack pipes
sklo
2018

Life
polyetylenová síť, ocelová trubka, sprejové barvy
2018

Lukáš Hofmann se vyjadřuje zejména prostřednictvím smyslových a smyslných prostorových instalací a živých akcí. Jedním ze zásadních prvků jeho uměleckého projevu je dlouhodobé rozvíjení a opakování některých klíčov ých motivů– ať už činností, nebo použitím materiálů či artefaktů. Zajímá ho přitom zachycení určité metafyzičnosti, hraničních stavů mezi komunitou a individualitou, virtualitou a materialitou, životností a předmětností, ve světě, kde se takové polarity rozpouštějí. Jeho projekt pro Cenu Jindřicha Chalupeckého tvoří dvě pro umělce stejně důležité části: permanentní instalace v Korzu a výpravná performance, která se uskuteční 15. prosince v Korzu a pod ním, ve Studiu Hrdinů. Prostředí vzniklé v Korzu podpoří budoucí aktivity performerů, ale Lukáš ho vnímá jako prostor, jež performuje sám sebe a probouzí se za průběžné přítomnosti publika. Instalace nemá hierarchické centrum, zvědavě ohmatává svět kolem sebe. Sochařsky zpracované lezecké chyty vytváří dojem prostoru uzpůsobeného k pohybu a zároveň skrze svoje hmatové i vizuální kvality rezonují tělesností. Lukáš Hofmann usiluje o psycho- fyzické zpřítomnění diváka i dalšími prvky instalace: znejišťuje nás křehkost experimentálně zpracovaného skla; proměnlivá membrána zavěšené stavební sítě prostor intimně ohraničuje, ale současně umožňuje neustálé prosakování okolní reality. Trojdimenzionální video v brýlích pro virtuální realitu mentálně pohlcuje a za pomoci účinkujících v anachronických kostýmech nás teleportuje do určitého meziprostoru a bezčasí. V jádru své tvorby čerpá Lukáš Hofmann z velmi osobních momentů, ať už jde o vztahy, rozhovory s přáteli, zážitky při užití látek měnících vědomí nebo aktuální zájmy (třeba objevování a osvojování rukodělných řemesel). Tato autobiografičnost (odhalená tentokrát nejzřetelněji v důvěrném videu vystaveném mimo Korzo ve 4. patře stálé expozice NG) nemá ovšem za cíl vyprávět konkrétní příběhy, spíš je zdrojem ambivalentní smyslovosti a úzkostlivé emocionality. Působí na přítomné účastníky a zároveň následuje stejně nestálé a nejisté zákonitosti jako současnost samotná.

Více o autorovi

Spolupořadatel: Národní galerie Praha a Rumunský kulturní institut v Praze/ Institutul Cultural Român de la Praga
Hlavní partneři: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. m. Prahy, J&T Banka
Hlavní mediální partner: Česká televize
Partneři: Moravská galerie v Brně, Centrum a nadace pro současné umění Praha, Magistrát města Brna, Státní fond kultury ČR, Česká centra, Městská část Praha 7, Trust for Mutual Understanding, Residency Unlimited, Česko-německý fond budoucnosti, Institut umění - Divadelní ústav, MeetFactory, Stuchlíková & Partners, Fair Art
Mediální partneři: Art + Antiques, Artyčok.tv, Artmap, Artalk.cz, Art Viewer, A2, GoOut, Radio Wave, Rail Reklam, Dopravní podnik hlavního města Prahy
Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hlavního města Prahy, městské části Praha 7 a J&T Banky.
Speciální partneří: Baumit, BIOFILMS, Cafe Jedna, Den Braven, Divý tvor, Extended, Galerie hlavního města Prahy, galerie sam83, Go360, Lasvit Ajeto, Makak Climbing, s.r.o, Muzeum hlavního města Prahy, TM Sklo s.r.o., Tonstav Service, Vantage, Výstaviště Praha, a. s., Weber Saint-Gobain, Zlatá loď

Výstava Cena Jindřicha Chalupeckého 2018

Alžběta Bačíková

Tomáš Kajánek

Kateřina Olivová

Adéla Součková

Lukáš Hofmann

Vlastní nastavení cookies