Svět, v němž žijeme?

Svět, v němž žijeme?

Svět, v němž žijeme?

První akcí našeho dlouhodobého výzkumného a výstavního projektu o osobnosti a odkazu Jindřicha Chalupeckého byla  site-specific inscenace a instalace v Hotelu Opera na Těšnově, kde se Chalupecký scházel se Skupinou 42 a kde byly na přelomu let 1939 a 1940 zformulovány klíčové myšlenky dnes již kanonického textu „Svět, v němž žijeme“. Devět současných autorek a autorů nám na esej odpovědělo a vzniklá inscenace je kompilací jejich úvah o světě, ve kterém žijeme my.

Koncepce: Karina Kottová, Matěj Samec, Tomáš Pospiszyl
Hrají: Lucie Domesová, Anita Krausová
Performance: Kateřina Olivová, Miss Summer Erratic
Autorky a autoři textů: Vasil Artamonov, Jan Bělíček, Petra Hůlová, Václav Janoščík, Markéta Magidová, Tereza Matějčková, Roman Štětina, Tereza Semotamová, Adéla Součková
Dramatizace: Karina Kottová, Matěj Samec
Produkce: Sára Davidová

Text inscenace:

I.

B: Vážený pane Chalupecký,

A: Tati,

B: Vážený pane, přemýšlím, jak dnes přemýšlet.

A: Milá Budoucnosti umění, už dlouho jsme se neviděly, je toho tolik, že nevím, kde začít, ale jsem si jistá, že tě to bude zajímat. Ostatně vždycky jsi byla u toho, když vznikalo něco nového. Kdybych mohla, napsala bych přímo tátovi, jeho texty ve mně vzbudily víc otázek než odpovědí.

B: Vážený pane Chalupecký, mluvit společně je samozřejmě jednoduché, pokud si dopředu rozumíme nebo jsme dokonce stejní. Mnohem těžší je mluvit s někým jiným.

A: Bylo by naivní myslet si, že si všichni lidé kdy budou rozumět. Od počátku dvacátého století jsme měli potřebu definovat tě, Budoucnosti, jako horizont jiných možností, různých futurismů, politických i uměleckých programů. Pak přišla deziluze a návrat k přítomnosti, kterou popisuje právě můj táta. Pamatuji si ho jako energického, věčně zaneprázdněného otce, který se příliš brzy ocitl příliš daleko. Na hřibově je ticho, i když občas mám pocit, že mě slyší. Proto píši tobě, má milá Budoucnosti, třeba tě při čtení napadnou věci, které jsem přehlédla nebo opomněla, třeba uvidíš něco, co jsem neviděla.

B: Vím, že jsi to v životě neměl lehké a že tvůj text Svět, v němž žijeme vzniknul na počátku jedné z největších tragédií moderních dějin. Vím, že mi píšeš z jiného světa. Ze světa, který se mnou sice bytostně souvisí a z něhož moje dnešní realita vyvěrá, přesto ale ze světa, který začíná být mé generaci cizí. 

A: Rozhodující je otázka, co je pro něj svět.

B: Píše způsobem, jenž obsahuje celý svět, ale zapomíná při tom na celý zbytek světa, několik kontinentů.

A: Světem je náš vztah k tomu, čím my sami nejsme, co nám klade odpor a co se nám vzpírá. 

B: Kdo jsou podle něj „všichni“? Skutečně jeho představa zázračné nové architektury života zahrnovala všechno, čím může být svět? 

A:  Cestu ztratil jsi – nerozhodně jdeš a bloudíš.

Jednota, kterous znal, ta tam je,

tvá duše je osamělá, o celku neví zhola nic.

Když někdo zeptá se,

jaký je tvůj nynější stav,

nic jistého už nevím.

B: Milý Jindřichu, mám chuť použít něco familiérního. Když promlouváme z budoucnosti do minulosti, máme pocit, že toho dnes víme víc než lidé před námi. Vzýváš tragického hrdinu, který žije z napětí mezi Bohem a nicotou a jemuž nechybí odvaha nerozumět. Nevím, jak moc je tento vhled přesvědčivý. Oidipus ještě nevěděl, kdo je pachatel, a tak se jej vydal hledat. My už však víme, že viníkem je Oidipus, tedy my. Nejenže víme dopředu, dopředu i cítíme.

A: Odesláno, zobrazeno, přečteno. Ale nemůžu na tebe dosáhnout, protože se nemůžu pohnout.

B: Řehoř Samsa se z funkčního živitele rodiny proměnil v brouka. A když uslyšel, jak jeho sestra hraje na housle, zpozorněl. Je to divné. Před proměnou neměl sklon podléhat hudbě. Najednou dokázal vnímat víc než jen povinnosti a úkoly.

A: Možná se musíme proměnit. Zcela. Ale v co?

B: Ve zvěř?

A: Obří hmyz?

B: Člověka?

A: Nadčlověka?

B: Cosi jako anděla?

A: Žít. Vrátit člověka záhadě, zmatku, životu. Začít znovu.

B: Tahle proměna je mimo naši moc.

II.

B: Nevztahovat se k realitě. Nepiš o současnosti. To nikoho nezajímá.

A: Všechny to zajímá.

B: Ale ne takhle. Nevím, jak to pojmout.

A: Nikdo neví, jak pojmout realitu.

B: Uspořádej ji, ale neuspořádaně.

A: Uspořádej se, ale zabordeleně.

B: Umírni se a usměrni se, ale klidně neklidně.

A: Teď se toho tolik děje, píšeš o tom?

B: Nepíšu nic, občas si zapíšu pár vět, většinou spolu vůbec nesouvisí.

A: Hodně řeším jídlo, ale to je na tebe málo politické téma, viď?

B: Umění je především starostí o jazyk.

A: U plotny jsem ho nikdy neviděla, myslím, že ani neuměl vařit.

B: Schopnost zakoušet je vlastní právě jen člověku.

A: Možná jsou ti, kteří něco zakouší, méně mocní. Začala jsem hodně kupovat majonézu, takové ty malé pytlíčky. Neboj se, nemám doma celou sklenici a nejím ji jako jogurt. Uzemňuje mně to, připadá mi to jako zajímavá hmota stvořená z něčeho nadpozemského. Večer pouštím písničky ze svého maličkého komunikátoru ven z okna, od světa přese mě světu.

B: Nejenže nemůžeme zakoušet, ale ještě se vracíme k cyklickému, spíše biologickému než tvůrčímu životu. Ostatně místo k memorování vedeme dnes děti ke schopnosti účinné recyklace odpadů, které nás dnes, nevyhnutelně, tolik fascinují. Není divu, když je znovu konzumujeme.

A: Už si mám lehnout?

B: Příliš brzo usneš a ve tři ráno se vzbudíš a budeš lítostivá.

A: OK, tak ještě počkám.

B: Jako zakoušející jsme překvapeni.

A: Problém není v tom, že zkušenosti nejsou, jak se zdá, že naznačuješ. Problém je, že jich je nespočet, akorát se odpoutaly od člověka. Robert Musil v Muži bez vlastností říká, jak naivní je představa, že by tím, kdo dnes zakouší, měl být člověk.

B: Člověk si vytvořil alternativní svět digitálních technologií, do něhož se externalizoval. Tím se připodobnil zvířeti, které si samo nepředepisuje povinnosti, neboť ty mu jsou uloženy příslušenstvím k předem naprogramovanému rodu. Člověk patří k systému, který mu ve všech směrech uniká – především tím, že jakožto individuum není součástí světa. Svět sestává z komunikace, nikoli z lidí. Komunikace každé individuum překračuje a spíše nás vede, než abychom vedli my ji.

A: Člověk světu patří až moc. Chce fungovat, jak nejlépe umí, a být co nejefektivnější při plnění svých úkolů. Jenže se možná v plnění úkolů rozplynul.

B: Mluvíme o chytrých intervencích, apropriacích, manipulaci perspektivou, ironii, vztazích, procesech a materiálech; ne tolik o úkolu, člověku, zodpovědnosti, dramatu.

A: Žiješ život příliš racionálně, neustále srovnáváš svoje data, hodnotíš výstupy, gugluješ si, kdy ti jede tramvaj, abys nestála nečinně 3 minuty na zastávce. Nebo kdy přesně začne pršet, abys cestou do supermarketu pro konzervu náhodou nezmokla. Duše přitom prahne po iracionalitě, neuspořádanosti a spontaneitě.

B: Vlastně mě tvůj mesiášský a romantický přístup k umění a skutečnosti hodně rozčiluje.

Jaký smysl podle tebe má neustále se trmácet za nevýslovným, když nedokážeme popsat, roztřídit a pochopit ani to, co máme každý den před očima?

A: Špatně to komunikuješ, vyjádři se precizně.

B: Tvrdíš, že v každodennosti není co objevovat, že je přehledná a zajímavá jen pokud ukáže nečekané průhledy do nevýslovna.

A: Poslouchám, ale slova se vzdalují.

B: Nemohu přestat přemýšlet.

A: Gurujka v rohu radí: vemte pometlo a tyhle pavučiny pocitů vymeťte.Vnímejte jen sebe a své záhyby, zasunujte se do těch rýh a projděte si jimi, znovu a znovu.

B: I když se mi nechce?

A: Není jiné cesty než této.

B: Vážený pane Chalupecký, chcete-li říci, že umění skutečnost nezpracovává, ale vytváří; že skutečnost není umělcovo téma, ale výsledek jeho práce, je to dnes podobně vyzkoušené a jak Vy říkáte „surogátní“, jako za Vašich časů ony alegorie ročních dob, kytice, zátiší či Vámi vysmívaný exotismus venkovského života. „Skutečností moderního básníka a malíře je město,“ píšete a já se ptám, odkud se ve Vás tenhle urbánní fašismus bere? Když vyrůstáme z představy národního umění, dá se mluvit ještě o tom, že lidé, kteří vyrostli v Praze, mu porozumí lépe a budou určováni uměním pražským? Protože ví, jak se zrovna tady kroutí větve stromů a tím vrůstají do toho, kým jsou? Váš text každopádně zestárnul. Píšete, že moderní člověk se bojí tohoto světa, poněvadž by se v něm upamatoval na sebe a on se sebe bojí. Ptám se: kdo víc než umělec se často bojí světa i sám sebe? Umění je přece tak často azylem pro člověka, co tu venku mezi lidmi v normálním zaměstnání nechce nebo neumí být.

A: Maminka je na číhané a pláče a vyčítá

  Já zalévám květiny a prosím sebe o přečkání svého ukrutného svého ukrutného živého hrobu, abych mohla vesele a směšně dokončit – jenom nevím jak a hlavně proč

Měsíce jen co muži o nich ví – a co mi o nich

Do žalářů z ponožek a prádla se ženem

A hynem úzkostí, že ho ztratíme

Mylostnost praská jen, když to dopustí oba dva.

Tak jsem promluvila za sebe já 28. Února

       Soňa Kocianová Citováno podle: Jindřich Chalupecký, Duše androgyna.

B: Nechceme tu být, pane Chalupecký. A to ať už jsme umělci, či nikoli. Protože život je nepříjemný a logickým důsledkem jeho důsledného zpříjemňování je nebolestné nebytí.

III.

Manifest hledačů světů, v nichž by bylo k žití

Svět, ve kterém žijeme, je v mnohém jiný. Rozhodně nejsme uvnitř světové války. Nepochybně ale prožíváme řadu celoplanetárních konfliktů, které zasahují podstatu toho, zda a jak jsme schopni žít spolu, navzdory a díky svým rozdílům a zcela odlišným historiím i kulturám. Éra národních států a konvenčních válek se zdá být za námi, ale zároveň se nerýsuje nový systém, který by zprostředkoval vztahy, zájmy, i zcela různé světy, ve kterých žijeme.

              Nepochybně je nutné světy budovat, ale také ničit. Je třeba odsunout svět předsudků, násilí, rasismu i národních států a jejich ideologií do minulosti. Navzdory tomu, že omíláme klišé o tom, kterak se musíme poučit z dějin, nechceme-li je opakovat, ve skutečnosti již víme, že jsme zacyklení a že se opakovat budeme. Truchlíme po světě, který je pohodlný a na nějž jsme si zvykli, a mrzí nás, že se nám ztrácí. Není přitom environmentální žal tak trochu pláčem dítěte, jemuž vzali hračku? Nejednáme z touhy začít znovu. Jednáme ze zranění, které bychom si způsobili, kdybychom šli po jiné cestě. Všechno víme, všechno jsme zažili a víme i to, že dokola budeme recyklovat nejen odpad, ale i chyby.

              Ve sprintu k umělé inteligenci cítíme prosakovat závan našeho zdrojového kódu, který odjakživa v mnoha svých podobách toužil po vyvanutí. S postupujícím rozvojem informačních digitálních technologií se ztrácí prostor pro gramatiku a kontext pojmů. Všechny pojmy fungují v mračnech, která jsou různě propojená mezi sebou. Uživatelé těchto technologií mají pak pocit, že ví všechno a o všem najednou. Ale bohužel přesný opak je pravdou. Výsledkem není dokonale racionální, spořádaný a předvídatelný svět. Naše každodennost je všechno možné jen ne přehledná a samotná každodenní banalita v nás může vyvolávat závrať, husí kůži a intenzivní kontakt s absolutním zmatkem. I zdánlivá racionalita může mít zcela iracionální dopady. Každým dalším dnem stráveným na síti se proměňujeme, mutujeme v něco jiného. Tyto proměny nás fascinují. Celá éra hltala seriály a xanax a volala na „technickou podporu“ života.

              Člověk dnes patří k systému, který mu ve všech směrech uniká – především tím, že jakožto individuum není součástí světa. Svět sestává z komunikace, nikoli z lidí. Komunikace nás vede, spíš než abychom vedli my ji. Když někdo řekne „paměť“, možná si dnes častěji vybavíme externí nosič než naši schopnost vzpomenout si na něco z minulosti, přednést báseň nebo si vybavit něčí telefonní číslo.

              Umění je pak azylem pro člověka, co tu venku mezi lidmi v normálním zaměstnání nechce nebo neumí být. Objevili se i noví sběratelé. Jenže teď zase některým těm nevděčníkům z řad umělců vadí, že peníze, za které noví podnikaví sběratelé chtějí kupovat jejich umění, jsou kradené. Pokud by se dnes našel nějaký nový polobláznivý Boudník, asi by nutně musel být rentiérem s restituovaným činžáčkem někde v centru Prahy, aby se mohl adekvátně věnovat umění. Už si ho představujeme, jak sedí a sepisuje na Macu svůj nový projekt pro open call. Kolik žen ale podobné příležitosti nemělo? Kolik z nich ve skrytu svých domácností objevovalo skutečnost, v níž žily, skrze dlouhé pohledy na vařící se brambory, na prsty rozpraskané od praní plen a na lněné zástěry omotané kolem neforemných břišních svalů?

              Vypadli jsme ze souvislosti bezprostřední harmonie a prostého fungování. Svět, ve kterém jsme žili, byl plný stlačených emocí, přepracování, nevyřčených napětí a nerovností. Bylo potřeba artikulovat traumatizující zkušenosti s ekologickou krizí, ale třeba i populismem a neschopností nacházet konsensus nebo společný jazyk. Bylo třeba odsunout tento svět do minulosti. Kam se přesouvá umění, jež znovu vytváří a boří společnost?

 

Ve jménu hledání světů, ve kterých by bylo k žití, společně prohlašujeme, že:

 

  • Nechceme zůstat u diskusních kroužků na bienále či uměleckých školách, u spekulací s aperolspritzem v ruce.
  • V době, kdy je uměleckých děl nadbytek, považujeme za důležité udržet si autonomii vlastní mysli a života a neodpovídat na poptávku. Oprostit se od různých druhů manipulace. Nebýt nástrojem systému, instrumentem korporátů, mocenských struktur nebo vlastní babičky.
  • Je nutné uvědomit si naši nechtěnou ale komfortní strategii uzavírání se v množství kulturních zákoutí a bublin.
  • Vůbec i to, že nyní používám(e) ono „my“” je zcela zásadní. Nemusíme se schovávat v množství (sólo) výstav a projektů. Můžeme se opřít o perspektivy, jazyky, ale třeba i hodnoty, zájmy.
  • Je třeba poučit se z éry takřka neregulované globalizace, definovat planetární rozměr a jeho zájmy i politiku mezinárodní solidarity a spolupráce.
  • Klíčová slova jsou dnes vůbec důležitá.
  • Nepotřebujeme ke svému životu umění, které nám bude říkat, že skutečnost je přelud, který nás odvádí od toho, co je podstatné. Zajímá nás umění, které nám řekne, kdo jsme, jak se proměňujeme, které nám ukáže alespoň malý výsek našeho světa a vyvolá v nás pocit, že jsme z jeho fungování něco pochopili.
  • Zaplňovat realitu cetkami je odpovídání na společnost, nikoliv její vytváření – je potřeba hledat reakce na skutečnost, jež je „znovu a znovu objevována a znovu se hroutí“.
  • Trávit volný čas je také umění. Spontánně se rozhodnout jen tak být, tedy usínat.
  • Je nesmírně důležité získat čas na sebe a na své blízké.
  • Zajedno nebudeme nikdy ani s tím, kým jsme my sami. Jedině díky této výchozí zkušenosti, díky skutečnosti, že „jsme mimo“, jsme svobodní.
  • Odmítáme trička s nápisem „já-su-ze-mě“.
  • Abstraktní solidaritu je třeba nahradit skutečnou.
  • Rodí se nová ikonografie, jež pro změnu vychází z aktivního sledování vlastního prostředí a hledání slov pro krajinu, ploštice a mechy, která by je znovu dokázala vidět bezprostředně.
  • Od umění očekáváme, že pojmenuje něco, pro co nám slova zatím chybí, přestože to máme každý den před očima.
  • Hledáme jazyk, který by byl opravdovým prostředkem komunikace a života.
  • Chceme se v nějaké formě vrátit k původní zodpovědnosti.
  • Pouze obrat k „lidskému“ v naší době již nestačí. V ohrožení je totiž to nejzákladnější.
  • Umění je realizací naší touhy vrátit se do bezpečné matčiny dělohy, onoho nerozlišeného vesmíru.
  • Máme-li umět zakoušet, možná se musíme proměnit. Zcela.

 

Site-specific zvuková instalace Romana Štětiny

Vážený pane Chalupecký,

omlouváme se Vám, že reagujeme s takovým zpožděním. Vaše zpráva nám z neznámého důvodu spadla do spamu a objevili jsme ji až nyní. Věříme ale, že Váš zájem o naše ručně pletené svetry stále trvá. Ve skladu jsme také dohledali materiál, který jste nám zaslal.

Posíláme Vám ukázky vzorů, které je z Vašeho původního svetru možné uplést.

Omlouváme se předem, že škála možných dezénů je omezená. K revitalizaci vzorů přistupujeme vždy s citlivostí a úctou k původnímu materiálu, ale snažíme se o to, aby výsledný produkt odpovídal moderním módním nárokům. Vámi dodaný materiál je však upleten velmi netypickým způsobem, který je značně obtížné rozplést. Část vláken nevyhovuje současným zdravotním normám. Některá vlákna jsou navíc už značně zteřelá a bude nutno je nahradit. Věříme ale, že si i tak z následujících vzorů vyberete a my Vám následně budeme moci uplést „nový“ svetr, který opět s radostí zařadíte do svého šatníku.

S pozdravem 

Roman Štětina

Odd. komunikace se zákazníky

Záznam inscenace

Kamera: Michal Blecha

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím