Nejprve brambory, až pak řízek – Rozhovor Kariny Kottové s Lukášem Klebercem

Lukáš Kleberc je umělec, hudebník, kurátor a aktivista žijící v Ostravě. V loňském roce vytvořil mystifikační kampaň, která měla nabourat systém přihlašování do Ceny Jindřicha Chalupeckého a zorganizoval paralelní ceremoniál udílení Ceny v ostravském nákupním centru. S ředitelskou Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karinou Kottovou si při příležitosti svých narozenin povídal o životě a umění.

Nejprve brambory, až pak řízek – Rozhovor Kariny Kottové s Lukášem Klebercem

Vaše umělecká tvorba má často aktivistický, ale také mystifikační charakter, stíráte rozdíl mezi (žitou) realitou a (uměleckou) fikcí. O co v důsledku usilujete?

Nekladu si za cíl něco objasňovat, prohlubovat znalosti, nebo vytvářet obsahy. Vytváření umění je podle mě čistě konzumační činnost.

Kdo je ideálním konzumentem Vaší práce?

Umění by mělo být pro všechny, takže samozřejmě i pro světové publikum, nehraju přehnaně skromného. Jsem ale solidární a to samé přeju i ostatním umělcům. I proto jsem například zorganizoval workshop, který se zaměřil na získání výstavních termínů pomocí počítačového programu Nomin, jenž umožňuje odesílat zprávy z emailových adres mocných kurátorů do schránek zahraničních galerií. V rámci workshopu jsme se tak spolu s dalšími umělci doporučili do míst, kde by o nás jinak nevěděli.

Získali jste tak nějaké výstavní termíny?

Ano, například Jiří Surůvka díky tomuto systému připravuje výstavu do prestižního britského muzea umění, které zatím nebudu jmenovat. Já sám momentálně jednám o výstavě v Kunsthaus Graz, kam mě skrze Nomin doporučil Adam Budak.

V loňském roce jste se podobným způsobem pokusil manipulovat systém nominací na Cenu Jindřicha Chalupeckého a nakonec jste celou uměleckou scénu pozval na slavnostní ceremoniál v obchodním centru Forum Nová Karolina v Ostravě. Komu jste tam předal marcipánovou cenu a proč?

Nechtěl bych celou akci devalvovat nějakým rychlým prohlášením. Všechno je složitější. Chtěl jsem tematizovat současné tendence sbližovat komerční a umělecké prostředí. A také poslat výzvu k přihláškám do Ceny opravdu širokému spektru umělců, teoretiků, neumělců i neumětelů. Přál jsem si, aby se přihlásila má tajná múza Anežka Bartlová, i když je to kritička a ne umělkyně. Ale bohužel se neosmělila, a tak marcipánová cena nakonec zůstala neudělena.

Cena Jindřicha Chachalupeckého 2017

K tématu soupeření v umění jste se vyjádřil už dříve, kdy jste na vánočním večírku Fakulty umění v Ostravě postavil boxérský ring...

Byla to výstava v tělocvičně. Nebo přesněji akce, při které výtvarníci a umělci mezi sebou boxovali o titul mistra fakulty umění. Bylo to především o přátelském setkání v poklidném vánočním čase.

V čem je pro Vás rozdíl mezi životem a uměním?

Největší umění je umění žít. Nebo ještě lépe, užít. I proto kromě své výtvarné a hudební tvorby provozuji společně se synem Štěpánem v Ostravě uměleckou nehtovou modeláž. Má to velký úspěch a z prosperujícího rodinného podniku mohu potom dotovat své další umělecké počiny.

Jak se Vám žije v Ostravě?

Už čtyři dny jsem neviděl slunce. V Ostravě prostě nevychází, smog by se dal šňupat.

Lukáš Kleberc, Hrrhrrrhhrr, akvarel a pastelka na papíře, 2018

Jaký je Váš názor na umění jako komoditu, obchod s uměním?

Věřím spíš na barterový systém. Krom obrázků dělám i zvonkohry. Obojí rád vyměňuji za něco užitečného – třeba semínka, sazenice do zahrady, hudební nástroj, strom, pokojové rostliny nebo cihly. Dlouho si přeju violu. Za tu bych dal dvacet osm tisíc zvonkoher a obraz k tomu.

Kromě vizuálního umění a tvorby zvonkoher se zabýváte také současnou experimentální hudbou. Jak byste definoval své hudební směřování?

Svou hudbu bych popsal slovy ambient, dron, new age, psychedelie, ethno, freejazz a noise. Mám ale rád i taneční hudbu s hypnotickými prvky. Zajímají mě arabské a celkově východní stupnice v kytaře, naléhavost slovanského nářku... Vše musí být spojeno duchovní, takřka tantrickou energií. A musí to být hlasité.

Máte rád i nějaké klasiky?

V těžkých obdobích jsem poslouchal Arthura Russella. Když jsem se k jeho hudbě nedávno vrátil, říkal jsem si: Lukáši, ty jsi fakt duševní masochista. Ty si do té rány musíš ještě sypat sůl a šťárat klackem, blbečku. Na druhou stranu jsem vždy byl ten typ, který prvně snědl brambory a až pak řízek. Pro tu sytost, intenzitu té chvíle.

Lukáš Kleberc, Pro Víťu, akce, jízdní kolo, voda, louže, 2017

Co byste označil za svou hudební „guilty pleasure“?

I think you’re craaaazyyyyyy.... remake s mandolínou a bendžem a interprety ve stylu Soggy Bottom Boys <3

Jste feminista?

Samozřejmě. Jsem přesvědčen, že nejdřív byla Eva a potom až Adam. Adam je Eva s uříznutými ňadry.

Dnes máte narozeniny a navíc jdete za svědka svému kolegovi a příteli Radanovi Vašulínovi. Co přejete jemu, a co sobě?

Jsem ze své role svědka trochu nesvůj. Přeju mu, aby jeho vztah zůstal ve sféře „tvoření“ a nestal se s postupem času příliš pragmatickým. Já sám jsem si vždycky přál lásku a také tu zmíněnou mandolínu.

Lukáš Kleberc a Radan Vašulín na vernisáži výstavy Kl15(zavinac)seznam.cz: Deformation of Identity, 2017

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím