My sami jsme moře – k výstavě Interconnection: On Bodies of Water

My sami jsme moře – k výstavě Interconnection: On Bodies of Water

My sami jsme moře, písky, koráli, mořské traviny, pláže, přílivy, plavci, děti, vlny, moře a matky. (1)

Kus země kypící životem: delta řeky Veleka obrostlá bujnou vegetací a současně oddělená písečným valem od pobřeží omývaného Černým mořem. Neprostupné rákosové houští lemovalo říční koryto a v řídnoucích ostrůvcích se rozlévalo i přes travnatou pláň, kterou zavlažovalo několik zdánlivě stojatých jezírek. Úpatí písečné duny, svažující se na druhé straně k pláži, obrůstaly endemické druhy suchomilných plazivých rostlin a bodláků. Uprostřed pláně stála na okraji malého stromového háje pozorovatelna, odkud bylo možné sledovat čilý ruch nespočetného ptactva. Mezi stromy se před žárem dne skrývalo stádo koz, které občas vyšly za pastvou a někdy dokonce zmizely z dohledu za úpatím kopce. V odpoledním slunci se na kameni uprostřed jezírka vyhřívaly dvě želvy, jedna hnědá, druhá černá a dluhonosá. S počínajícím soumrakem začaly s nesmírnou intenzitou ozvučovat krajinu sbory namlouvajících se žab. Na písku sedící batole si hrálo s velkou strakatou lasturou, zatímco jeho matka s vlasy vodní víly plavala proti proudu řeky, aby se pak nechala unášet zpět k jejímu ústí. Tam se hnědo-zelená, chladná voda říčního toku setkala s napěněným mořským příbojem a ve vzájemném přetahování měnil jejich protichůdný pohyb bez ustání tvar pláže… Takové bylo místo, kde jsme směli alespoň krátce spočinout – zátoka u městečka Sinemorec na jihu Bulharska.

Carolina Caycedo & Entre Aguas: Huila’s Bleeding, HD Video, 2015

Je to zde, v hraničním pásmu toho, co je pohodlné, co je možná dokonce žitelné, kde se můžeme otevřít jinakosti – jiným tělům, jiným způsobům bytí a působení ve světě – za současného uvědomění, že tato jinakost také proudí skrze nás. (2)

Toto místo v mnohém rezonovalo s tím, co se nám honilo hlavou při práci na výstavě Interconnection: On Bodies of Water. Delta řeky, pásmo přílivu, mokřady, záplavové zóny vodních toků – to vše jsou prostředí, která můžeme označit pojmem ekoton (ecotone). Jde o místa přechodu jednoho typu ekosystému do druhého, jejich mísení. Průkopnice myšlení hydrofeminismu, australská teoretička Astrida Neimanis, vyzdvihuje na těchto oblastech jejich živost, plodnost, kreativitu a proměnlivost. “Ekoton je zónou „vznikání, seskupování, násobení; odchylování se, odlišování, zbavování se. Něco se děje. […] Ekoton má materiální plodnost, která odmítá ontologické rozlišování mezi “věcí” a “přechodem”, mezi “tělem” (tělesem) a “vektorem”. V jazyku Gillese Deleuze, tuto na události bohatou zónu lze nazvat „anorganickým životem”. Ale protože je nasycen živou vodou, je tento neorganický život také organickým. Virtuální je rovněž aktuální. Tyto a jiné dvojice se začínají vkrádat.“ (Neimanis 2012: 107-8)  Ecotone tedy zapadá do logiky membrány (membrane logic) a amniotických vztahů (amniotic relation): „V amniotickém vztahu membrána, která odděluje gestační tělo od proliferačního těla opakování a odlišnosti není oddělující bariérou, ale spíše intervalem přechodu: amnion je dost pevný, aby se diferencoval, ale zároveň dost prostupný, aby umožnil výměnu. [...] Přechod z jednoho vodního těla do druhého není nikdy pouze metaforický, ale spíš radikálně hmotný.“  (Neimanis 2009: 163-4)  V jádru Neimanisina hydrofeminismu je tedy myšlenka doslovné, materiální propojenosti v rámci celoplanetárního celku, který strukturují jednotlivá “těla vody” (bodies of water): lidé, zvířata, rostliny, houby, bakterie, ale také meteorologická a geofyzická těla vody jako jsou vodní toky, oceány, jezera atd., včetně těch technologických, člověkem zbudovaných. Vztahy těchto entit jsou v pojetí Neimanis definovány cirkulací, prouděním, protékáním, propustností, výměnou, implicitní i explicitní metamorfózou z jednoho stavu bytí do druhého, kdy animujícím prvkem je voda.
Takovému holistickému nahlížení světa jsme schopní díky jeho materialistickému základu rozumět a uvěřit, jak jej ale v silném slova smyslu aplikovat na vlastní bytí? Jsme-li i my “těla vody”, podléháme tak stejné logice (onto-logic), která ovšem v důsledku odporuje našemu tradičnímu pojímání „já“, jenž nám mimo jiné propůjčuje pocit jisté nadřazenosti nad zbytkem jsoucna.

Carolina Caycedo & Entre Aguas: Huila’s Bleeding, HD Video, 2015

“Myslet vtělení/ztělesnění jako vodnaté odporuje chápání těl, které jsme zdědili z převládající západní metafyzické tradice. Jako vodní těla se prožíváme méně jako izolované entity a více jako mořský vír: jsem jedinečná, dynamická spirála, která se rozpouští ve složitém, dynamickém proudění. Prostor mezi naším já a druhými je náhle stejně daleký jako pravěké moře, a přece také bližší než naše vlastní kůže – stopy týchž mořských počátků stále obíhají skrze nás, a pozastaví se v podobě tohoto těla, které nazýváme „svým“. Naše pohodlné myšlenkové kategorie jsou nahlodány.Voda uchopuje naše těla ve vztazích daru, dluhu, krádeže, spoluviny, diferenciace (odlišení), usouvztažnění.“ (Neimanis 2012: 96) Otázky, které taková logika přináší, není jednoduché zodpovědět: „Ontologie plodové vody může nabídnout nový základ myšlení o tom, jak se obrovsky odlišná vodní těla mohou udržovat a vyživovat navzájem. [...] Jaký druh společenských a politických reakcí na jiná vodní těla je od nás požadován? Jak můžeme vzdávat díky prostředí, jenž nás vyživuje, a zároveň vyživovat stejná prostředí v sobě? Jak můžeme kultivovat další rozrůstání (vodního) života? Jak můžeme vysvětlit naše rozdíly, zatímco se dožadujeme naší propojenosti? Jaká je naše konkrétní zodpovědnost jako lidských vodních těl?“ (Neimanis 2009: 166)

Já jsem my

Ve zšeřelé podkrovní místnosti galerie Swimming Pool září hnědo-oranžovým světlem obrovské akvárium naplněné kvasícím čajem. Na jeho hladině se rozrůstá symbiotická kolonie bakterií a kvasinek známá pod označením kombucha. Okem viditelná část tohoto organismu, který bývá někdy mylně označovaný za houbu, je ovšem pouze koncentrovaným zhmotněním nespočtu mikroorganismů, které jsou přítomné v rostoucím množství napříč roztokem. Pokud bychom část tekutiny odebrali a vytvořili vhodné podmínky, vyroste na jejím povrchu opět typická šedo-růžová, kůži připomínající struktura. Takto můžeme kombuchu pěstovat stále dál a produkovat tak fermentovaný nápoj. Návštěvník galerie jej může ochutnat přímo namístě – s každým douškem pak miliony živých organismů vstupují i do jeho těla. Co se s nimi děje dál? Co v těle způsobí?

Představa invaze cizorodých vetřelců může mnohé z nás vyděsit. Jak se však dozvídáme ve videoeseji Pavla Sterce Vital Syndicates hned vedle akvária s kombuchou, naše těla obývají zevnitř i na povrchu miliardy „cizích“ organismů, které v součtu představují asi 80% celkové genetické informace, kterou můžeme z „jednotky“, již nazýváme svým tělem, získat. Biologie a medicína už dnes chápou, že bez těchto „druhých“ bychom nemohli vůbec existovat. Kde končí já a začíná oni? Možná je taková otázky zbytečná, protože jsme vždycky z podstaty my.

Čím by byla biologie, kdyby symbióza byla nahlížena jako pravidlo, a ne jako výjimka? Jaké vědecké otázky by se staly zásadními a jak by to změnilo náš pohled na život, kdyby byla intimní spolupráce druhů základním rysem evoluce? Co by znamenal „individuální výběr“, pokud by všechny organismy byly chiméry a neexistovali by skuteční monogenetičtí jedinci? (3)

Odhlédneme-li od současné filosofie na chvíli k současné biologii, můžeme sledovat řadu styčných ploch. Ve svém souhrnném článku z roku 2012 nazvaném  A Symbiotic View of Life: We Have Never Been Individuals (Symbiotický způsob života: Nikdy jsme nebyli jednotlivci popisují Scott F. Gilbert, Jan Sapp a Alfred I. Tauber s využitím řady fascinujících příkladů proměnu vědeckého pohledu na pojetí biologické individuality (z perspektivy genetiky, vývoje, fyziologie, psychologie, imunologie atd.), a to s ohledem na stále se rozšiřující „evidence of all-pervading symbiosis“ („důkazy všepronikající symbiózy“): „Na počátku novověku to byl pojem autonomního individuálního činitele (jako odraz vzniku kategorie nezávislých občanů), který formoval biologii, organizovanou na bázi studia konkrétních, vzájemně na sebe reagujících živých entit. [...] Názor darwinismu na život pokládal konglomerát jedinců vzešlých ze společných předků za identifikovatelné, oddělené jednotky ve vzájemné konkurenci. Spolu s pochopením, že se rostliny i živočichové skládají z živých „buněk“, se rychle vytvořila nová orientace, pokud jde o integraci fyziologických procesů a anatomických celků, ale tyto buňky byly stále ještě chápány jako aktéři tvorby a udržování jednotlivých organismů, které si na oplátku udržují svou autonomii a integritu. Až když se ve druhé polovině 19. století objevila ekologie, bylo pojetí věd o živé přírodě, založené dosud na pojmu jedince, doplněno o poznání organických systémů – sestávajících z jedinců ve vztazích spolupráce a konkurence. [...] Nové technologie, jako je polymerázová řetězová reakce, vysokoprůtoková analýza RNA a sekvenování nové generace nadále dramaticky mění naše pojetí biosféry planety. Nejen že tyto nástroje odhalily mikrobiální svět s mnohem hlubší diverzitou, než jsme si do té doby představovali, ale rovněž svět komplexních vztahů a propojení – nejen mezi mikroby, ale také mezi mikroskopickým a makroskopickým životem. [...] Objev symbiózy napříč říší zvířat zásadně mění klasické pojetí izolované individuality v takovou, ve které interaktivní vztahy mezi druhy narušují hranice organismů a zamlžují pojem základní identity. Symbióza se stává základním principem současné biologie. [...] Tato zjištění nás vedou směrem, který transcenduje dichotomii Já/nejá, subjekt/objekt, charakteristickou dosud pro západní myšlení.“ (Gilbert et.al.: 326)

Mezi přírodními vědami a filosofií tak dnes můžeme sledovat prohlubující se shodu v potřebě překonat zažitá paradigmata a předpoklady, na nichž byl zbudován západní svět. Nejde však jen o přehodnocení “mýtu individualismu” poháněného patriarchálním phallogocentrismem. Z celoplanetární perspektivy bychom měli uvažovat také o zavržení oněch “osvícenských postav koherentní a mistrné subjectivity” (slovy Donny Haraway), a to ve jménu post-antropocentrismu. Zde však před námi vystupují potenciálně protikladné tendence: uznat propojenost a vzájemnou závislost, tedy to, co máme společné, a současně ponechat prostor pro odlišnost, i přiznat různým skupinám lidí různou míru zodpovědnosti za dnešní stav světa.

V současnosti dochází k tzv. šestému masovému vymírání druhů, jehož důsledkem bude (resp. již je) masivní ztráta biodiversity a celkového genofondu na Zemi. Tento proces, jehož klíčovou příčinou je narušování a ztráta habitatu živočišných i rostlinných druhů vlivem lidské činnosti, je zásadní hrozbou i pro naše přežití. Bez genetické rozmanitosti celkové biomasy budeme čelit dramatickým potížím. Propojenost (interconnectedness) a diverzitu tak můžeme vnímat jako dva klíčové principy, které bychom v zájmu nás všech měli mít na paměti.

Kdo jsme „my“ 

Zatímco „my“ bychom se mohli podobat ostatním živočichům více, než by si naši osvícenští předkové přáli, abychom si mysleli; zatímco „my“ bychom mohli být součástí, spíš než odděleni od bláta u svých nohou a deště, který bičuje naše tváře; a zatímco „my“ jsme se mohli stát geologickou silou schopnou ovlivnit veškerý život na této planetě v Antropocénu, problém byl (slovy Adrienne Rich) v tom, že jsme nevěděli, co míníme, když jsme říkali „my“. (4)

Vraťme se ještě krátce k výstavě Interconnection. Pestrobarevný obraz A Beautiful View od Valko Chobanova reprezentuje v naivizující zkratce představu bytostně provázaného světa, jehož aktéry jsou lidé, zvířata, rostliny, ale i neživé entity jako je voda, země, vzduch. Video Tabity Rezaire Deep Down Tidal naopak z post-koloniální perspektivy artikuluje přetrvávající nerovnosti v současném „propojeném“ lidském světě a připomíná nám, že budování vědomí (post-antropocentrické) pospolitosti má vždy nutně také sociální, politické a ekonomické implikace.

Jak popisuje ve své vlivné knize The Posthuman (2013) italsko-australská filosofka Rosi Braidotti, směřování post-antropocentrismu může mít emancipující i afirmační charakter vůči panujícím mocenským strukturám a systémům. Autorka artikuluje mimo jiné to, jak je jeden „proud“ současného směřování k post-antropocentrismu poznamenán logikou pozdního kapitalismu, který komodifikuje a politizuje život jako takový (the politics of life itself), přičemž propojuje lidstvo s ostatními formami života „negativním poutem“: „Vyspělý kapitalismus v podstatě investuje do i těží z vědecko-ekonomické kontroly a komodifikace všeho, co žije. Tento kontext produkuje paradoxní a dosti oportunistickou formu post-antropocentrismu na straně tržních sil, které vesele profitují na Životě samotném. [...] Politická ekonomie biogenetického kapitalismu způsobuje, pokud ne skutečné smazávání, tedy alespoň znejasňování rozdílu mezi člověkem a jinými druhy, když přijde na to z nich těžit. Semena, rostliny, zvířata a bakterie zapadají do této logiky nenasytné spotřeby společně s různými lidskými exempláři. [...] Globální ekonomika je post-antropocentrická v tom, že nakonec unifikuje všechny druhy pod imperativem trhu a její excesy ohrožují udržitelnost naší planety jako celku. Tudíž se etabluje jistý negativní druh kosmopolitního propojení (negative bond) prostřednictvím všelidského pouta zranitelnosti.“ (Braidotti: 59-63)

Sama Braidotti volá po překonání pan-humanismu, který, hnán představou superiority, předkládá univerzální hodnoty, jež se ovšem v důsledku stávají především nástrojem vyloučení. „Dialektika jinakosti je vnitřním motorem síly a moci humanistického Muže, který přiřazuje rozdíly v hierarchické stupnici jako nástroj vládnutí. Všechny ostatní podoby vtělení jsou vykázány z pozice subjektu a zahrnují antropomorfní jiné: ne-bílé, ne-maskulinní, ne-normální, ne-mladé, nezdravé, tělesně postižené, znetvořené nebo vylepšené lidi. Také zahrnují více ontologických kategorických dělítek mezi Mužem a zoomorfními, organickými či pozemskými jinými. Všichni tito „jiní“ jsou líčeni pejorativně, jsou patologizováni a vyvrženi z normality, jsou bráni jako anomálie, úchylka, monstrozita a bestialita. Tento proces je inherentně antropocentrický, genderový a rasový v tom, jak udržuje estetické a morální ideály založené na bílé, mužské, heterosexuální Evropské civilizaci. [...] Jakmile dojde k zpochybnění ústřední role antropa, začne se množství hranic mezi „Mužem“ a jeho jinými hroutit dominovým efektem, který otevírá nečekané perspektivy. Tedy, jestliže krize humanismu slavnostně uvede post-humanismus tím, že zplnomocní sexualizované a racializované ‚jiné‘ v lidském druhu, aby se emancipovali od dialektiky vztahů pána a otroka, krize antropa povede ke zřejnutí se démonických sil naturalizovaných jiných. Zvířata, hmyz, rostliny a životní prostředí, vlastně celá planeta a vesmír jako celek jsou tím povoláni dohry. Posthumanismus ve smyslu post-antropocentrismu vytlačuje dialektické schéma opozice a nahrazuje hluboce vžité dualismy hlubokým zoe-egalitarismem mezi lidmi a zvířaty. Vitalita jejich pouta vychází ze sdílení této planety, území nebo prostředí za podmínek, které už nejsou tak zřetelně hierarchické, ani samozřejmé. Toto vitální (životně důležité) propojení postuluje kvalitativní posun vztahu od speciesismu k etickému ocenění toho, co těla (lidská, zvířecí, jiná) mohou dělat.” (Braidotti: 66, 68, 71-2) Vědomí tohoto vitálního pouta nás ovšem jakožto druh nezbavuje zodpovědnosti a spolu s Astridou Neimanis se můžeme ptát: „Jakmile rozpoznáme, že nejsme hermeticky uzavřeni v potápěčském skafandru naší lidské kůže, co s tímto poznatkem uděláme? Co dlužíme, a jak zaplatíme?” (Neimanis 2012: 107)

Život v ekotonu

Eko: domov. Ton (tonus): napětí. Musíme se naučit být doma v chvějivém napětí meziprostoru. Jiný domov není k mání. Mezi přírodou a kulturou, mezi biologií a filosofií, mezi lidským a vším, proti čemu sveřepě bojujeme, vším, před čím se zoufale zaštiťujeme, vším, do čeho se vrháme, ve vnitřním rozvratu a bezhlavě, užasle sledujíce, jak se naše kůže ztenčuje. (5)

Jak máme vědět, co dlužíme a jak za to zaplatit? Onto-logika Astridy Neimanis varuje před nebezpečím honby za instrumentalizovaným poznáním: „Když uznáme svůj společný základ, riskujeme, že podlehneme představě, jako by naše ztělesněné dluhy byly zcela známy. Jistě, pokud jsme všichni těly z vody, potom vaše voda je, nějakým způsobem, také moje. Takže logicky vzato: Jsme všichni součástí jednoho obrovského šťastného rodokmenu, a všichni navzájem známe svá tajemství. Rozdíl je zde důvěrně známý. Stal by se problémem, který je ‚řešitelný‘, něčím, co lze asimilovat. Pokud se sem vůbec vloudí nějaké neznámo, nabydeme pocit, že náš problém, pokud nějaký máme, je jednoduše nedostatek informací: prostě toho nevíme dost, nebo ještě toho dost nevíme. Jinými slovy by se dalo říci, že jediná věc, která je zde v sázce, je rozdíl mezi ontologickým tvrzením (všichni jsme spojeni...) a epistemologickým limitem (... i když nemůžeme lidsky pochopit, nebo znát, hloubku těchto spojení). Ale toto je falešné řešení. Stále ještě se drží naděje na mistrné zvládnutí: Jen kdybychom to poznali víc do hloubky, ve větší úplnosti, bravurněji, ... problém by zmizel. A celý vodní svět bychom měli na dosah ruky – držený pevně, bezpečně v našich nepropustných pytlících." (Neimanis 2017: 156) Co si tedy počít? Možná, že (byť i s trochou nadsázky a naivity) se právě zde můžeme obrátit k umění. I ono je – podobně jako ecotone – zónou kreativity, potenciality, proměnlivosti. I ono se nachází mezi, je oblastí neznámého, nepojmenovatelného; místem, kde se naše kůže může stát tenčí.

Interconnection pohled do výstavy. Zleva: Catherine Biocca, Marine IV, malba, olej na plátně, video, 9 minut 2019, Karolína Rossí, Bez názvu, edice 9 kusů, akvarel na papíru, koláž, 2018.

Žít v epoše formované takovými antropogenními transformacemi znamená být konfrontován s riziky v planetárním měřítku. Paradoxně zůstáváme tak málo mobilizováni, částečně kvůli naší neschopnosti řešit nejistoty a poukazovat na rozměry příběhu, o kterém je obtížné hovořit i jen mu naslouchat. Zdá se, že současný stav životního prostředí zahrnuje krizi imaginace, kde by se náprava mohla odvíjet od nalezení jiných forem a platforem ekopolitické angažovanosti. Umění by mělo proti této krizi imaginace bojovat.

Jak píše švýcarská umělkyně Ursula Biemann ve svém textu k filmu Subatlantic, který se mj. promítal u příležitosti vernisáže výstavy Interconnection: „Řešitelsky orientované myšlení, které hledá technické odpovědi na problémy způsobené člověkem, pohání v současnosti ekonomiku; je to dnes jednoduše dominantní model vztahu lidstva a země. Umělci přinášejí malými, ale rychle se množícími gesty celou škálu jiných motivací a metodologií do procesů, které násilně přetvářejí podmínky na Zemi. Ve světle mocných prostředků a dopadů, které si dovoluje průmysl, se mohou tyto snahy zdát irelevantní a malé, ale jsou hluboce významné, protože takový umělecký výzkum a gesta odhalují operativní paradigmata a, co je důležitější, zvažují modely myšlení a zacházení s hmotným světem, představující alternativy receptů poháněných ekonomikou a technologiemi.
Jak tohle ovlivní sběratelskou a výstavní praxi muzeí? Pro budoucnost, kde vztahy mezi člověkem a jinými formami života budou méně násilné, méně destruktivní, bude třeba přeorganizovat minulost. Tento druh přepisování historie se tak trochu podobá přepisování post-koloniální historie. V tomto případě však nejde pouze o připuštění dříve vyloučených skupin lidské populace na dějiště významnosti, znamená to zcela a radikálně decentralizovat člověka. Takové místo je těžké si představit, a přece o to právě teď jde. Už teď můžeme říci, že společná budoucnost, sdílená se vším ostatním, bude rovnou měrou vycházet z kulturních i přírodních narativů. Sbírky tohoto společného světa, naše dědictví, budou nezbytně zahrnovat zároveň kulturní i přírodní historii. Možná si odtud budeme schopni představit méně fragmentarizovanou budoucnost, která dokáže poskytnout útočiště posthumánnímu způsobu bytí ve světě."

Jak píše Rosi Braidotti, „v posthumánních vztazích nicméně jde o to vidět vzájemný vztah člověk-zvíře jako to, co utváří identitu každého z nich. Je to transformativní nebo symbiotický vztah, který hybridizuje a mění ‚povahu‘ (přirozenost) obou a vynáší do popředí ono hraniční území jejich interakce. To je ‚milieu‘ pro lidské/ne-lidské kontinuum a je třeba je zkoumat jako otevřený experiment. [...]  Je třeba otevřít intenzívní prostory stávání se a, co je ještě důležitější, udržet je otevřené." (Braidotti: 79-80) Umění a jeho instituce mohou a měly by být místy takového otevřeného experimentu v transformaci subjektivity.

Tereza Jindrová

Úvodní fotografie je z filmu 4 Waters - Deep Implicancy (2018) od Arjuny Neumanna a Denise Ferreira da Silva.

References:

Biemann, Ursula. 2015. Late Subatlantic. Science Poetry in Times of Global Warming, in: Internationale, 12 Nov 2015, https://www.internationaleonline.org/research/politics_of_life_and_death/45_late_subatlantic_science_poetry_in_times_of_global_warming

Braidotti, Rosi. 2013. The Posthuman, Politu Press, 2013

Gilbert, F. Scott, et. al. 2012. A Symbiotic View of Life: We Have Never Been Individuals, in: The Quarterly Review of Biology, Vol. 87, No. 4 (December 2012), pp. 325-341

Neimanis, Astrida. 2009. Bodies of Water, Human Rights and the Hydrocommons, in: Topia, Vol. 21, Spring 2009, pp. 161-182

Neimanis, Astrida. 2012. Hydrofeminism: Or, On Becoming a Body of Water, in: Henriete Dunkel et. al.: Undutiful Daughters, Palgrave Macmillan, 2012, pp. 85-99.

Neimanis, Astrida. 2017. Bodies of Water: Posthuman Febuzzed in our head while minist Phenomenology, Bloomsbury, 2017

(1) Hélène Cixous and Catherine Clément

(2) Neimanis 2012: 111

(3) Gilbert et.al.: 327

(4) Neimanis 2017: 27

(5) Neimanis 2012: 108

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím