Kurátorský text k výstavě Intervence #39: Meandry umění

Komplexní výstavní projekt připravený ve spolupráci Společnosti Jindřicha Chalupeckého a Muzea Novojičínska zve návštěvníky k cestě, která není jen fyzickým pohybem mezi jednotlivými místy, ale i pomyslným putováním napříč krajinou, časem a vrstvami lidské i přírodní paměti. Inspirací se staly meandry řeky Odry – tiché proměnlivé linie, které formují krajinu Novojičínska a zároveň se stávají metaforou pro pojetí výstavy, která se neodvíjí lineárně v jednom směru, ale skrze navzájem se doplňující záhyby.

Intervence je rozčleněna do několika segmentů rozmístěných v různých budovách spadajících pod správu Muzea Novojičínska – Muzeum Frenštát pod Radhoštěm, Muzeum Šipka Štramberk, Muzeum nákladních automobilů Tatra Kopřivnice, Rodný dům Františka Palackého Hodslavice, Svět Komenského Fulnek a Zámek Nová Horka. Každá z těchto lokalit hostí jedno či více uměleckých děl, která lze vnímat samostatně, ale zároveň tvoří součást narativního celku projektu. Návštěvníci výstavy jsou zváni k tomu, aby si během svých letních výletů po regionu postupně „poskládali“ celý příběh intervence – jako by sledovali tok řeky a objevovali jeho jednotlivé zákruty. 

Reakce na historické a často naučné expozice ve vybraných budovách Muzea Novojičínska nabývají různé podoby. Muzeum Frenštát pod Radhoštěm, sídlící v objektu bývalé školy, hostí skupinu soch od Evy Koťátkové nazvanou Třída odlišností. Netradiční textilní loutky posedávají zvídavě na svých školních židličkách v instalaci věnované zpracování látky, tkalcovství a modrotisku. Jedna dvojice na sebe hledí v němém dialogu přes sklo určené na ochranu historických exponátů prezentovaných v expozici Pánbůh, všichni svatí a ti druzí. Barevné oděvy postaviček představují kombinaci lidských a zvířecích rysů ve výsledném tvaru, který naznačuje, že samoúčelná snaha o ukázněnost, spořádanost a uniformitu – přívlastky, které si tak často i v dnešní době spojujeme se vzdělávacím systémem – jsou přežitkem, který by měl být podroben přezkoumání. Stejně jako se v minulosti kladl důraz na striktně racionální katalogizaci při tvorbě muzejních sbírek z nejrůznějších (ať už darovaných, nalezených, nebo v mnoha případech z pozice moci získaných či přímo uloupených) artefaktů, také vzdělání a výchova bývaly považované za oblasti, kde má přednost disciplína a poslušnost před kreativitou, nebo emocionální pohodou těch, které vzděláváme a vychováváme.

Vedle tvorby Koťátkové jsou ve Frenštátu pod Radhoštěm v opulentní historické expozici Jitřenka východu k vidění také dvě busty od Anny Hulačové. Ladné tvary zdobných hlav na sebe hledí, obličeji k sobě, v prostředí blahobytem prodchnutého literárního salónku členky místní úspěšné podnikatelské rodiny z přelomu 19. a 20. století. Absence lidských tváří, které jsou nahrazené keramickými ornamenty, nicméně poukazuje na výzvy, jimiž je mezilidská komunikace prodchnuta. A to zejména když jde o hledání společné řeči v ožehavých tématech, jako je třeba národní identita. Toto palčivé téma zvedl poprvé v lokálním kontextu starosta Frenštátu a spoluzakladatel místního tkalcovského průmyslu Valentin Kostelník. A je to právě pozůstatek interiéru jeho potomků, rodiny se silným vlasteneckým přesvědčením formujícího se za doby probíhajícího národního obrození, v němž nyní probíhá tato bezhlasá výměna názorů.

Další socha od stejné autorky je v Muzeu nákladních automobilů Tatra v Kopřivnici, kde je mezi nákladní, užitkové i závodní vozy a jejich reálné motory umístěn betonový objekt stylizovaný také do podoby motoru, s postavou mechanika klečícího u stroje jakoby v procesu jeho údržby, či kontroly. Abstrahovaná lidská figura je navždy zastavená v momentu zachycujícím gesto symbolické opravy zařízení, který má ale namísto obvyklého funkčního soukolí vymodelované „součástky” ladných, oblých tvarů, které odkazují spíše k vizuálnímu názvosloví přírodního světa než oblasti technologických vynálezů. V místě, kde se jako návštěvníci dozvídáme vše o vývoji a pokroku spalovacích motorů, včetně neustálého zvyšování jejich výkonu, efektivity a síly v průběhu času, představuje socha Spolupráce 2 (Muž s motorem) Anny Hulačové jemnou protiváhu a možné chvilkové zastavení v honbě za nepřetržitým technickým pokrokem.

Dílo Evy Koťátkové opakovaně připomíná, že věnovat pozornost rozložení sil, kdo komu „vládne” a diktuje pravidla pro ostatní, stejně jako systematické rozpouštění nejrůznějších podob dominance, je klíčové pro vytváření vnímavější, férovější a více podpůrné společnosti, která bude citlivější k potřebám nás všech, kteří ji tvoříme. Tuto zprávu v sobě symbolicky nesou také vybrané koláže se série Přesazená v expozici zámku Nová Horka, který byl v novodobé historii využíván jako Ústav sociální péče pro ženy. Ty zde kromě dalších prací také společně obdělávaly zámeckou zahradu a symbolicky se dá říci, že samy byly v životě „přesazeny” – z domácí do ústavní péče a v pokročilém věku pak do chráněného bydlení na několika místech v regionu.

Výběr Koťátkové koláží ze série Tělo ryby na suchu, umístěný v Muzeu Šipka Štramberk, pak navádí k úvahám o samozřejmosti, s jakou si lidstvo přivlastňuje přírodní zdroje, včetně nakládání s osudem dalších živočišných druhů, s nimiž sdílíme naše životní prostředí. Stejná expozice hostí také dvě umělecká díla od Miroslavy Večeřové. Tato autorka přistupuje ke své tvorbě jako k neustálému oboustrannému dialogu s přírodou. Její nejnovější díla tuto citlivost vyjadřují prostřednictvím práce s přírodními materiály s co nejmenším dopadem na životní prostředí. Příkladem jsou objekty ručně vybroušené z 80 milionů let starých pobřežních křídových balvanů, či práce s recyklovanými kovy, do nichž umělkyně začleňuje kresby měkkými pastely na papíře. Jedna tato křídová socha s vetknutým barevným okem nazvaná Atlantis (Fosilie z budoucnosti) hypnotizuje svým pohledem návštěvníky u ukázky podvodního světa korálového útesu v jurském moři, které se rozkládalo na území dnešního Štramberka před 150 miliony let. Výrazně méně pestrou expozici ilustrující dnešní podobu okolí města a vrchu Kotouč pak alespoň symbolicky „zabydluje” životem kresba Večeřové s názvem Ore Iris, zasazená do autorského měděného rámu připomínajícím mořské řasy.

V rodném domě Františka Palackého v Hodslavicích se návštěvníci kromě obvyklého seznámení s touto klíčovou osobností českého národního obrození, od které v mnohém jako národ odvozujeme svoji identitu, potkají s videem Jakuba Jansy věnovaném Karlu Hynku Máchovi. Před našima očima se odehrává stylizovaná módní přehlídka ztělesňující různé verze tohoto neméně významného myslitele, jehož si jako národ stavíme na piedestal českého básnictví, spolu s mnoha interpretacemi a symbolickým odkazem jeho díla. Ve videu The Mácha se za vysvětlujícího, nadsázkou prodchnutého komentáře postupně předvádí různé „modely” tohoto českého velikána, včetně Máchy obecného, Máchy nacionalistického, surrealistického nebo Máchy revolucionáře – a je na nás, s jakou verzí se nejvíce ztotožníme a zůstane s námi při dalším čtením Máje.

Tereza Štětinová je autorka, jejíž mramorové sochy mohou často díky použitému materiálu a zpracování působit jako artefakty blíže neurčených dávných kultur, v nichž nalézáme archetypální symboly a gesta s mystickým vyzněním. Ve své tvorbě vychází Štětinová z osobních zkušeností, ale také z mýtů, náboženství, kolektivní paměti, literatury či odkazů na nejrůznější rituály. Často tematizuje hranici mezi pomíjivým a trvalým, což lze vidět na reliéfu sochy Pohlazení umístěném v prostorách muzea Svět Komenského Fulnek. Zde je v tvrdé matérii kamene zachycené jemné gesto ruky odkazující na akt přátelství, péče i útěchy. Motiv připomínající křesťanskou ikonografii propojuje Komenského dílo na poli teologie s jeho zásadním historickým vlivem na pedagogiku a výchovu dětí.

Mnohovrstevnaté čtení nabízí také masivní socha Vážka, která je k vidění v prostoru kaple na Zámku Nová Horka. Ve vyříznutém reliéfu Vážky můžeme v kontextu kaple objevit vizuální paralely s křesťanským názvoslovím v podobě stylizovaného kříže – nebo jeho absence, vyjmuté z hmoty mramoru. Vážka je zároveň v mnoha kulturách symbolem proměny a osobního růstu a přináší tak poselství, které nemusíme spojovat jen s konkrétním náboženstvím, ale s osobní cestou každého člověka. Jakožto vodní živočich nás pak také zve, abychom se po podnětných návštěvách kulturních památek a muzeí vrátili zpět k Odře – jejím krásám a tajemstvím.