Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu

Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu

Projekt Nejen nukleární rodina, který realizuje Společnost Jindřicha Chalupeckého, hodnotí rodinu jako jednu ze základních jednotek pospolitosti v rámci lidského společenství. Jeho hlavním cílem je kritická revize moderního západního modelu rodiny a zhodnocení jeho historických i současných, geograficky i kulturně specifických, utopických a fiktivních alternativ. Nukleární rodina, definovaná jako manželské partnerství muže a ženy v soužití s jejich biologickými dětmi, představuje v západní kultuře nepsaný status quo. Stala se také měřítkem, podle kterého posuzujeme ostatní rodinné konstelace.   

Výstava Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu je jedním ze tří výstavních a performativních projektů Společnosti Jindřicha Chalupeckého, které se zaměřují na téma rodiny ve vztahu k uvedeným konceptům. Navazovat budou výstavy v pražské galerii Display a v EFA Project Space v New Yorku. Přestože se každá z výstav zaměřuje na jinou oblast zkoumání, jsou tyto projekty koncepčně propojeny i z hlediska uměleckých děl samotných. Kladou si otázku ohledně pojetí a prezentace nukleární rodiny coby dominantního paradigmatu v rámci celého politického, sociálního a vzdělávacího systému i právního státu v evropském i americkém kontextu, přestože tento model neodpovídá současné realitě v jejích různých podobách. 

Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu se soustředí na genderové role v rámci konceptu rodiny, zastoupení LGBTQAI+ rodin, pojetí mateřství a ženské tělesnosti a na další formy pospolitosti mimo biologické vazby, dokonce i na absenci rodiny, a to zejména ve světle pandemie Covid-19 a jejího dopadu na definování a (ne)fungování rodiny. Tyto aspekty zkoumá prostřednictvím různých formátů, jako je performance, video, text, textilie, socha, performativní čtení, diskuze či výzkumná prezentace.

Nejen nukleární rodina představuje třetí fázi dlouhodobého projektu Společnosti Jindřicha Chalupeckého Ostrovy: Možnosti soužití.

Kurátorský text

Projekt Nejen nukleární rodina, který realizuje Společnost Jindřicha Chalupeckého, reflektuje rodinu jako jednu ze základních jednotek pospolitosti v rámci lidského společenství. Jeho hlavním cílem je kritická revize moderního západního modelu rodiny a zhodnocení jeho historických i současných, geograficky i kulturně specifických, utopických a fiktivních alternativ. Nukleární rodina, definovaná jako manželské partnerství muže a ženy v soužití s jejich biologickými dětmi, představuje v západní kultuře nepsaný status quo. Ačkoli neodpovídá současné realitě v celé její šíři, stal se tento model měřítkem, podle něhož posuzujeme ostatní rodinné konstelace, a dominantním paradigmatem na rovině politické, společenské, vzdělávací i právního státu v evropském i americkém kontextu.  

Výstava Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu, představená v galerii alpha nova & galerie futura je jednou ze tří vzájemně propojených výstav (další proběhnou v galerii Display v Praze a v EFA Project Space v New Yorku). Soustředí se na genderové role v rámci konceptu rodiny, zastoupení LGBTQAI+ rodin, pojetí mateřství a ženské tělesnosti a na další formy pospolitosti mimo biologické a druhové vazby, dokonce i na absenci rodiny / v rodině, a to zejména ve světle pandemie Covid-19 a jejího dopadu na definování a (ne)fungování rodiny. Tyto aspekty zkoumá prostřednictvím různých formátů, jako je performance, video, text, textilie, socha, performativní čtení, diskuze či prezentace výzkumu.

Hlavním motivem, které se odráží jak v podobě, tak v koncepci výstavy, je rodinný stůl, kolem kterého jsou shromážděna umělecká díla. Každé umělecké dílo tak představuje jiného „člena rodiny“ a tím i jiné pojetí toho, co rodina představovala v minulosti, čím je dnes nebo čím by být mohla. Některá místa u stolu jsou ponechaná prázdná, čímž chceme naznačit, že jsme si (jako kurátorský tým) vědomy, že výstava nepředstavuje všechny možné pozice a stůl zůstává symbolicky přístupný i dalším potenciálním „členům rodiny“. Pokrývá ho pět ubrusů potištěných kolážemi obrazů a textů, jenž se vztahují k pěti hlavním částem projektu Nejen nukleární rodina: Rodičovské cíle, Utopická rodina, Rodina a gender, Rodinné bydlení,Absence v rodině. Ubrusy tedy lze chápat jako diskurzivní pozadí vystavených děl nebo jako poznámky pod čarou, které nás mají nasměrovat k širšímu podhoubí výstavy.

V rámci výstavy hrají významnou úlohu dva feministické kolektivy: Mothers Artlovers (CZ) a MATERNAL FANTASIES (DE). Pracují s velmi podobnými uměleckými postupy, ale až tato výstava je přivedla poprvé dohromady. V rámci kolektivního uměleckého procesu se zaměřují na mateřství a rodičovství a zároveň zkoumají alternativy tradičních struktur umělecké tvorby. Záměrně propojují osobní postoje s uměleckou praxí, ať už prostřednictvím komunitně orientovaných experimentů, performancí s dětmi nebo uplatňováním péče jako principu jak v rámci reprezentace uměleckých děl, tak i vnitřního fungování kolektivu. Jedním z výsledků jejich vzájemného sdílení myšlenek a postupů je společná performance nazvaná Why did love letters fall out of fashion?, která se uskutečnila během vernisáže výstavy a do níž se zapojily i děti umělkyň.

Kolektivy se také zapojily do architektonického řešení výstavy a vytvořili site-specific prostředí vstřícné právě k dětem. Se stolem a jeho pravidelnou strukturou kontrastuje organická instalace od Mothers Artlovers, která evokuje svými tvary tělo a vybízí skutečná těla k interakci. Tento textilní objekt, který má za cíl jednoduše navodit radost a relaxaci u dětí i dospělých, je zarámován velkou fotografií dokumentující průvod masek Mothers Artlovers konaný u příležitosti mezinárodního Dne žen.

Tímto happeningem reagovaly umělkyně na původní video od MATERNAL FANTASIES s názvem Suspended Time, On Caring (2020), které zaujímá nejbližší místo na stole. Vedle něj jsou situována další dvě videa uvedených kolektivů, která využívají stejnou strategii: vzájemné zkoumání uměleckých postupů prostřednictvím re-inscenace svých děl. V tomto případě Mothers Artlovers reagují na dílo Love and Labor. Intimacy and Isolation. Care and Survival (2020), záznam online představení MATERNAL FANTASIES pořízený na začátku pandemie. Svou online performanci uskutečněnou v reakci na uvedené dílo zaznamenali Mothers Artlovers o dva roky později, a umožnily tak pozorovat drobné změny viditelné z naší současné pozice.

Speciální místo na stole zaujímá Rodinné album, které vzniklo v roce 2020 u příležitosti první veřejné prezentace projektu Nejen nukleární rodina v Praze. Od té doby se album stále rozrůstá: obsahuje kresby, texty, fotografie a další příspěvky českých i zahraničních umělkyň a umělců, kurátorek a kurátorů a teoretiček i teoretiků, kteří se v minulosti podíleli na programu Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Lze je tedy symbolicky vnímat jako součást širší rodiny SJCH. Přispěvatelé měli za úkol zamyslet se nad konvenční či předpokládanou rodinnou strukturou a také nad svým osobním postojem ke své současné rodinné konstelaci nebo k té, v níž vyrůstali. Album je otevřené dalšímu vývoji, proto v současné době obsahuje několik prázdných stran, které čekají na postupné zaplnění díly dalších autorek a autorů.

U rodinného stolu se můžete setkat s dalšími šesti příspěvky umělkyň či umělců působících v Praze a Berlíně:

Sophie Utikal se ve své textilní tvorbě věnuje prožitkům a zkušenostem, jako je bolest, transgenerační trauma a odcizení od vlastního těla s odkazem na bělošskou normativitu. Převážně velkoformátové vyšívané textilní obrazy nabízejí také poetické klíče na cestě k uzdravení, dosažení bezpečí a dalších forem poznání, a také k posílení skrze práci v komunitě a propojení se s jinými lidmi i ne-lidskými bytostmi. Výchozím bodem její tvorby je vždy její vlastní tmavé tělo, které vztahuje k ostatním vyobrazeným bytostem. Dílo Interconnected (2022 vytvořené přímo pro tuto výstavu znázorňuje autorčino úzké propojení s jejím psem. Tento intimní výjev tvoří střed křehkého, z části poloprůhledného textilního díla, které se v podobě chapadlovitých ramen různé délky roztahuje všemi směry po stole – a hledá nebo nabízí nová propojení.

Marie Tučková představuje jednu část svého dlouhodobého filmového projektu Polyfonní lůno, v němž zkoumá možnosti přežití a reprodukce z feministického a queer úhlu. Koncept polyfonního lůna představuje prostor kontinuity, cyklických vzorů a zvukové rezonance, v němž se nehierarchicky prolíná poezie s písněmi a teoretickými texty. Film bude ve výsledku obsahovat řadu dílčích narativů, které Tučková rozvíjí ve spolupráci s dalšími umělkyňemi a umělců. Spoluautorem*kou kapitoly prezentované na výstavě je performer*ka a tanečník*tanečnice Iga Świeściak. Polyfonní kombinace obrazu a zvuku vytváří tesknou baladu o nenormativním vztahu matky a dítěte, o odmítnutí vlastního narození a krmení, o odmítnutí rodit a kojit, zdůrazňujíc zároveň vztahy přesahující lidskou sféru a propojenost života.

Annette hollywood se ve svém dlouhodobém projektu [anderkawer] detektivním způsobem vydává po částečně pohřbených a vymazaných stopách neheteronormativních rodin v Německu od 20. let minulého století až po současnost. Hledá s nimi související diskurzy týkající se ideologie rodiny a mateřství. Její pátrání po svědectvích ohledně těchto rodin, které kvůli diskriminaci a jejím důsledkům žily často v utajení, vede její kroky do hloubi queer archivů a materiály v nich nalezené filmově-performativním stylem inscenuje. Na výstavě Nejen nukleární rodina: Okolo rodinného stolu prezentuje anette dvě epizody z rozpracovaného filmu: první se zaměřuje přímo na 20. léta minulého století a na dobu sociálního a kulturního probuzení a druhá pak na léta třicátá již zcela ovládaná represivním národněsocialistickým režimem. Bezprostřední zlom mezi nimi je doslova hmatatelný. Píseň, která zazní na konci obou epizod, nám však dává naději na jinou, barevnou budoucnost, která je – jak jinak – queer.

Postavy keramického sousoší se špičatým poprsím A Whisper Network (2020) autorky Zoë Claire Millerzaujaly uprostřed rodinného stolu místo na lavici sestavené z knih, které projektu Nejen nukleární rodinaposloužily jako výzkumné zdroje. Tichá pošta (whisper network) je termín, který se používá pro označení neformálního a neveřejného řetězce informací, předávaných mezi ženami. V těchto specifických komunikačních sítích si často sdílejí zkušenosti týkající se sexuálního obtěžování a násilí i vzájemná varování před určitými jedinci. V kontextu výstavy odkazuje tato skupina k solidárním (feministickým) strukturám vznikajícím mimo biologické rodinné konstelace a rovněž tak zkoumá koncept tzv. zvolené rodiny (chosen family). Model rodiny zvolený a navržený dle vlastních představ může sehrát důležitou roli pro všechny, kdo ztratili nebo téměř ztratili kontakt s rodinou nebo jí byli odmítnuti, a kdo skrze zvolenou rodinu mohou zakusit lásku, péči, bezpečí a sounáležitost.

 Marie Lukáčová přináší krátkou pracovní verzi svého filmu Chosen, vytvořenou speciálně pro projektNejen nukleární rodina, jehož scénář vznikl ve spolupráci s kurátorkou Terezou Jindrovou. Hlavní postavou filmu je genderově nebinární hrdin*k*a Ariel procházející různými životními etapami. V uváděném sestřihu nás Lukáčová zve k rodinnému stolu, kde se nám představují různí členové rodiny, kterou si Ariel zvolil*a za svou, včetně jeho*jejího nejoblíbenějšího tvora, hada El Koko. Hotový film bude představen na následujících výstavách projektu BNF.

Sophia Süßmilch pojímá tělo jako hračku a prostor pro dětinství. Ve svých svérázných a vtipných dílech tvoří matriarchální světy, kde mužský pohled už nehraje roli. Na svých fotografiích často inscenuje mimo jiné sebe samu se svou matkou – jako na fotografii 1 Meter Fünfzig (portrét s matkou ze sociálního odstupu) z roku 2020. Dílo, které vzniklo během prvního lockdownu v Německu, odkazuje na protikovidová opatření a doporučení udržovat odstup alespoň 1,5 metru od ostatních. Fotografie Sophie Süßmilch tak také rozšiřují image mateřské figury, která se v jejím pojetí jeví jako vtipná, zábavná, hravá až radikální.

Celá výstava je pestrou a barevnou mozaikou zážitků a představ týkajících se definice rodiny. Je oslavou rozmanitosti. Kolem stolu je cítit humor a ironie, ale i láska a náklonnost. Ale jak už to u rodinného stolu bývá, vznášejí se ve vzduchu i nevyřčené otázky a určité napětí. Cílem výstavy je vyzvat návštěvnice a návštěvníky, aby si alespoň na chvíli (doslova) sedli k jednomu stolu a pokusily*i se zamyslet se nad našimi předsudky, vzpomínkami, traumaty, očekáváními a sny spojenými s představou rodiny.