Učebny s laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého a ohlédnutí za rokem 2017
Když nás oslovila Tereza Jindrová ze Společnosti Jindřicha Chalupeckého s tím, že by s Artedu ráda navázala spolupráci v projektu Učebny, měli jsme z toho velkou radost. Potěšilo nás především to, že práce, kterou děláme, se zdá smysluplná i někomu jinému.
Jméno Jindřicha Chalupeckého je vždy garancí toho, že umělci, kteří toto ocenění získají, jsou ve své práci jedineční, a zároveň je spojuje určitý způsob uměleckého uvažování. Proto bylo i pro nás novou výzvou přiblížit studentům středních škol s mimouměleckým zaměřením, kdo a co je v rámci projektu vlastně čeká a proč by se do spolupráce s vybranými laureáty CJCh měli pustit. Protože bylo jasné, že nepůjde o jen tak ledajaké obrázky.
I když máte na střední škole štěstí na nadšeného učitele a máte šanci s ním objevit kouzlo uměleckých děl, už málokdy zbývá čas se setkat s žijícími umělci tváří v tvář. A leckdy je to složité i pro samotného pedagoga, který má tolik povinností, že mu sotva stačí čas na návštěvu těch nejdůležitějších výstav. I proto v mnohých z nás zůstává napořád pocit, že umělec je jakousi bytostí z jiného vesmíru, kreativní a trochu šílenou, rozhodně ale nedosažitelnou a nepochopitelnou. Něco z těchto tvrzení je možná pravda, ta poslední dvě ale určitě ne. Umělci jsou bezpochyby citliví jedinci, kteří nás skrze svou tvorbu dovedou obohatit a pootevřít nám skryté světy, ale jejich tvorba nemusí být jen „jedno velké tajemství“. Umí se o ni podělit a jejich osobnost nám může být překvapivě blízká. Učebny jsou tak projektem, který studentům dokazuje nejenom to, že setkání a práce s umělcem je obohacující, ale že kus umělce má v sobě skoro každý z nás.
Prvním výtvarníkem, který vytvářel umělecké dílo se studenty gymnázia Arabská, byl Vladimír Kokolia. Jeho undergroundový vzhled spolu s jemným, lehce ironizujícím humorem byl pro sedmnáctileté, avšak často konzervativní studenty dost nezvyklý. Potvrzoval jim jejich domněnku, že umělec je z povahy podivín. Tento první dojem se ještě znásobil přednáškou, ve které jim místo obvyklých stravitelně zpracovaných učitelských fakt a pouček Kokolia vysvětlil, že na obraz se mají dívat dlouho. Hodně dlouho. Až nudně dlouho. A pak že objeví něco za ním, něco před ním a možná i něco v sobě. Další překvapení následovalo při návštěvě ateliéru na AVU, kde jim Kokolia představil nahou modelku, které na tělo nalepil červené puntíky a studentům dal za úkol kreslit akt. Jenže sledovat měli právě jen tyto červené puntíky a nic víc. S problémem, jak nakreslit klasický akt, když se jim dělaly mžitky před očima, si už museli poradit sami. Překvapením pro ně samotné bylo, že tak dokonale si snad ještě nikdy žádné lidské tělo neprohlédli. Bylo fascinující sledovat, jak si postupně tenhle „podivín“ studenty získával. V průběhu vzniku společného obrazu nazvaného Oknem se pak kolektiv umělec-studenti-pedagog semknul takovým způsobem, že když došlo k obhajobě současného umění a jeho významu před jinými instancemi, studenti byli pomalu zapálenější než samotný výtvarník. O skvělé atmosféře vernisáže nemluvě.
Barbora Klímová přišla za studenty gymnázia Jana Patočky s jinou výzvou. Na první pohled křehká žena představila projekt, za který získala Cenu Jindřicha Chalupeckého a na který by si netroufnul ledasjaký provokatér: v novém kontextu zopakovala to, co předvedli matadoři české performance – lehala si na schodiště, spala na stromě či sázela květiny uprostřed chodníku. Nešetřila ani studenty, kteří v projektech vedených cílevědomou rukou umělkyně museli mnohokrát překročit svou komfortní zónu. Klímová je nabádala sbírat podpisy pro podpisy, podávat si ruce s cizími lidmi a zkrátka vymýšlet absurdní situace, jejichž hlavním smyslem byl zážitek sám o sobě. S podobným uměleckým vyjádřením se gymnazisté setkali poprvé, novinkou pro ně byla i nutnost velkého nasazení a udržování vnitřní motivace. Přesto se nakonec shodli, že i jen proces a vnitřní prožitek může být uměleckým dílem. Na vlastní kůži si vyzkoušeli, že někdy je nutné se chovat „divně“, že ne každé podivné chování je doopravdy nesmyslné, a že umění je experiment a překonávání vlastních hranic.
Ani posledního z umělců, kteří se do Učeben nakonec pustili, není třeba zvlášť představovat. Byl jím Petr Nikl, který skrze svou performance vnesl do gymnázia Mensa hravost a náhodu. Jeho mechaničtí brouci pochodovali v učebně po hedvábném papíře a vytvářeli zčásti řízené, zčásti náhodné obrazce. Na začátku této (shodou okolností předvánoční) akce se jistý student ironicky zeptal, zda si může namalovat obraz smaženým kaprem. Odpověď byla jednoznačná. Proč ne? Na konci ten samý mladý muž chodil okolo výsledného díla a pečlivě a se zájmem si jej fotil.
Učebny roku 2017 nás znovu ujistily o několika věcech. Každý umělec je neopakovatelná osobnost a každá z akcí (stejně jako vzniklé výtvarné dílo) nese jeho nesmazatelný otisk. Zároveň ale každý z přítomných studentů vnáší do situace kus sebe a nastolená symbióza je stejně nenahraditelná. Kreativní tvůrčí proces dokáže pohltit většinu z nás a k jeho nastartování mnohdy stačí jen malé pošťouchnutí – jakési ujištění, že když mohu tvořit spolu s umělci, dokonce je hodnotit, mohu si také dovolit překročit svůj stín a třeba nakonec i já sám mohu být umělcem.
Zdenka Švadlenková
autorka koncepce projektu Učebny, více informací zde
Učebny s Petrem Niklem
Učebny s Barborou Klímovou
Učebny s Vladimírem Kokoliou
Učebny s Petrem Niklem
Učebny s Barborou Klímovou
Učebny s Vladimírem Kokoliou