Přečtěte si kurátorský text k výstavě Kinke Kooi: Naslouchající tělo

Co to znamená, když tělo naslouchá?

Nejen slyšet, ale přijímat – vnímat, zaznamenávat, nechat se ovlivnit. Tělo nikdy není zcela tiché. Vždy naslouchá: tlukotu v hrudi, pulzování krve za spánky, zábleskům světla, blízkosti druhého, nevyřčenému tónu místnosti. Na kresbě Naslouchající tělo od Kinke Kooi je lidská postava zároveň subjektem i vnímavým nástrojem, porézní a bdělá, otevřená chaosu života.

Naše těla nejsou uzavřené nádoby, ale propustné membrány. Každá emoce, každá myšlenka, každý vnější podnět se těla nějakým způsobem dotýkají, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Tělo je vždy přítomné, pamatuje si a neustále čte svět kolem sebe i uvnitř sebe. Vnitřně naslouchá ruchu orgánů a zurčení pocitů a navenek texturám, zvukům, vlivům a dění, které utvářejí naši každodenní zkušenost. Bez ohledu na tvar, velikost, věk či barvu pleti sdílejí naše těla společnou základní zkušenost, která je stejně silná, jako je nevyhnutelná. Být člověkem znamená mít tělo. V tom jsme si všichni zásadně podobní. Naše těla mohou pociťovat hlad, teplo, únavu, touhu, bolest, potěšení, neklid, pohodlí – i jejich nedostatek. Nejedná se o abstraktní pojmy, ale o hluboce prožívané skutečnosti. Uznání těla jakožto „naslouchajícího“, jako základ vnímání a smyslu, nás vybízí k empatii, která pramení zevnitř. Tvorba Kinke Kooi nám tuto společnou okolnost připomíná. Její kresby často zachycují stav transformace, kdy pohlcují a obklopují vnikající (často ostré a potenciálně nebezpečné) vnější objekty. Naznačují, že žít pozorně v našich tělech není pasivním činem a že se můžeme rozhodnout, jak reagovat na přicházející podněty, vlivy a impulzy. Je zde jemný návrh: naladit se, ne se odpojit. Věnovat pozornost tomu, co je, místo abychom se to snažili umlčet. Takové uvědomění si vlastního těla může být způsobem, jak se vztahovat nejen k sobě samým, ale i k ostatním. Ve světě, který nás od těla tolik odvádí, nás dílo Naslouchající tělo volá zpět. Žádá nás, abychom cítili. Naladili se. Abychom byli přítomni ve své vlastní kůži. A možná i našli cestu k něžnějšímu, empatičtějšímu soužití skrze tuto sdílenou zranitelnost.

Tento akt naslouchání tělem je intimní, vztahový a v konečném důsledku i politický. Uvědomění si vlastního těla se stává mostem: mezi sebou a druhými, mezi individuální zkušeností a kolektivní odpovědností. Rozpouští iluzi oddělenosti. Pokud všichni obýváme těla, která reagují na bolest, něhu, zanedbání nebo pozornost, pak empatie není abstraktní ctnost – je to hluboce prožívaná nutnost. Umění Kinke Kooi toto poselství nekřičí; jemně ho šeptá, pulzuje, dýchá. Nevybízí diváka, aby se na tělo díval, ale aby ho cítil. Její praxe vyzdvihuje měkkost jako sílu a vnímavost jako inteligenci. V dílu Naslouchající tělo se tento přístup stává jak vizuální strategií, tak etickým návrhem: vytvořit prostor pro komplexnost, péči, pomalost, propojenost. V době, která odměňuje odtělesnění, cílevědomou efektivitu a rychlost, se jedná o radikální výzvu: zastavit se a naslouchat – nejen ušima, ale celým svým bytím. 

Kurátorky: Barbora Ciprová, Veronika Čechová
Produkce: Zlata Borůvková, Ondřej Houšťava, Zuzana Šrámková
Produkční pomoc: Sabína Sudinová
Komunikace: Kristýna Sudková
Programy pro veřejnost: Nikola Ludlová