Kdo seje vítr, sklízí vichřici. Výstava Semínka rakouské umělkyně Ines Doujak
promlouvá o setí a sklízení doslovně i přeneseně.
Ústřední dílo výstavy nazvané Landscape Painting (Krajinomalba, od 2021 do
současnosti) představuje kolekci stovek rostlinných semínek, které nám umělkyně
prezentuje v podobě prostorové instalace, jíž doslova můžeme vnímat jako rozšíření
žánru krajinomalby (krajina vznikající z vrstvení vydlabaných dýní plných semen
různých barev). Současně jsou semínka uzavřena do průsvitných přepravek
opatřených jmény a latinskými názvy. Doujak tímto způsobem transformuje vědeckou
klasifikaci (kterou v linii Carla von Linné, zakladatele „moderní taxonomie,“ můžeme
vnímat jako doménu osvícenského rozumu ztělesněného bílým mužem), když každé
semínko dedikuje výrazným ženským postavám (někdy kolektivům či hnutím) napříč
historií i současností. „Ženy“ jsou zde přitom definovány jako politická kategorie
zahrnující všechny, kteří*é trpí za materiálních podmínek, které byly ženám historicky
přisuzovány, jako trans a nebinární lidé, intersexuálové a queer lidé.
Nedílnou součástí díla je katalog všech těchto fascinujících a často provokativních a non-konformních postav, který umělkyně průběžně doplňuje. Nyní čítá 154 hesel a
v rámci brněnské výstavy byl přeložen do češtiny. Diváctvo se může usadit na
houpací sedačce a začíst se do krátkých ale strhujících biografií, které zahrnují vedle
slavných osobností i postavy v našem středoevropském kontextu (a v širším smyslu
v kontextu tzv. globálního Severu) neznámé, ale o to více fascinující. Jako červená
nit se řadou předložených příběhů vine linka boje za právo na půdu a obživu,
podpory lokálních komunit a práv původních obyvatel, linka vědomého propojení
člověka s mimolidskou přírodou a vědomí urgentní potřeby její ochrany. Dílo
Landscape Painting stejně jako tvorba Ines Doujak jako celku nese intenzivní
intersekcionální imperativ odmítnutí sexismu, rasismu, neo-kolonialismu a
extraktivismu.
Étos odporu, rebelování a občanské neposlušnosti na výstavě posiluje vystavení
proklamativních vlajek a zejména nedávno dokončená socha Walking Cemetery
(Kráčející hřbitov, 2024). Třímetrový monument umístěný jako zneklidňující kolos
přímo ve vstupu do výstavy znázorňuje matku chystající se pozřít své dítě. Její
pracovní úbor je připomínkou třídních nerovností, na které bychom v rámci
intersekcionálního přístupu neměli*y zapomínat. Extrémní výjev matky-kanibalky
může být pro mnoho lidí šokující až pohoršující, v působivé zkratce však koncentruje
závažná témata, jako je reprodukční práce a reprodukční spravedlnost, starost o
obživu padající tak často na matky (samoživitelky) v kontrastu se statistikou
podvýživy, která globálně dopadá více na ženy, ale upozorňuje také na konstrukt
genderových stereotypů jako je péče a krása.
Výstava, jež se otevírá v předvečer Mezinárodního dne žen je poctou všem, kdo
v prostředí patriarchální dominance vzdorují marginalizaci, represi, ale nezřídka i
smrti. Výmluvný symbol zaťaté pěsti, která vzplála během vernisáže, je připomínkou
jak mnoho je zde v sázce.
Kurátorka: Tereza Jindrová
Produkce: Ondřej Houšťava a Zuzana Šrámková
Grafický design: Šárka Blažková a Petra Kněžek
PR: Kristýna Sudková
Doprovodný program: Nikola Ludlová ve spolupráci s kolektivem SdruŽeny
Instalace: Matěj, Bára
Poděkování: Lucia Bergamashi