Obhájce Chalupecký

Obhájce Chalupecký

 

Kniha nazvaná Obhajoba umění – výbor z raných statí Jindřicha Chalupeckého je čtenářům známa především z jejího prvního oficiálního vydání v roce 1991 v nakladatelství Československý spisovatel. Shrnuje autorovy časopisecké články z let 1934-1948, které se zabývají poezií a výtvarným uměním, především ale vztahem umění a společnosti. Historie tohoto knižního výboru je ale delší. Poprvé vyšel v samizdatu již v roce 1988 a texty v ní obsažené na naléhání přátel uspořádal sám Chalupecký. Ten je i autorem jejího trefného názvu. Titul Obhájce moderního umění pro svou knihu o Jindřichu Chalupeckém a jeho kritické činnosti v roce 2017 zvolil i badatel Zdeněk Brdek. Název odpovídá nejen Chalupeckého postoji v kontextu československé kultury třicátých a čtyřicátých let, tento postoj v zásadě zastával celý svůj život.

Umění, především umění současné, pro Jindřicha Chalupeckého nebylo něčím samozřejmým, co ve společnosti přirozeně nachází své místo a pochopení, ale je elementem působícím iritujícím způsobem, čímsi, co je nutné nejen vysvětlovat, ale přímo obhajovat. Skutečné umění podle něj může být jen obtížně masově oblíbené, jelikož divákům ukazuje to, co vidět nechce, pohybuje se mimo všeobecná očekávání. Ukazuje všednost, ošklivost, věci nepříjemné a problematické, které bychom radši neviděli. Byl si vědom toho, že se současné umění nutně setkává s neporozuměním: na rovině individuálního diváckého přijetí, ve vztahu k dobovým uměleckým institucím, nebo dokonce v oblasti represivně právní. Zajímala jej pozice na hranicích umění, kdy činnost umělce není vůbec kvalifikována jako umění, ale cosi nepochopitelného nebo dokonce nebezpečného. Jindřich Chalupecký byl nejen metaforickým obhájcem podobné umělecké tvorby, vysvětlujícím její klady ve specializovaných časopisech. Opakovaně vystupoval v roli veřejného advokáta, který neobvyklé umělecké projevy vysvětloval během soudních řízení, které byly vůči umělcům vedeny.

V roce 1967 byl z trestného činu výtržnictví obviněn Eugen Brikcius. Důvodem se stal jeho happening Díkuvzdání probíhající v ulicích a zahradách Malé strany. Brikcius byl odsouzen na tři měsíce podmíněně s odkladem na jeden rok. Odvolal se však a s žádostí o pomoc oslovil Jindřicha Chalupeckého. Ten, ač nebyl na seznamu soudních znalců, vypracoval posudek, kde vysvětlil, že se nejednalo o výtržnictví, ale umění. U obnoveného stání byl Eugen Brikcius osvobozen.

Ještě předtím se Jindřich Chalupecký pokoušel hájit provokativní činnost Milana Knížáka. V roce 1966 sepsal pro potřeby Veřejné bezpečnosti, tehdejší československé policie, vysvětlující zprávu k akci Milana Knížáka Událost pro poštu, Veřejnou bezpečnost, obyvatele domu č. 26, jejich sousedy, příbuzné a přátele. Zpráva s největší pravděpodobností zabránila ostřejšímu popotahování umělce, byla čtena i obyvatelům domu, kde akce proběhla a některé z nedobrovolných účastníků vystrašila. Jindřich Chalupecký se angažoval i v policejním stíhání, jemuž byl Knížák vystaven v první polovině sedmdesátých let.

Záběr Jindřicha Chalupeckého překračoval výtvarné umění, hájil svobodu projevu jako takového. Ještě před vznikem Charty 77 byl signatářem dopisu Gustávu Husákovi, ve kterém protestoval proti procesu s hudební skupinou Plastic People of the Universe. Jindřich Chalupecký se pokoušel zapojit i do soudních tahanic, které v polovině osmdesátých let vyvolaly akce Tomáše Rullera. Umělec tehdy Chalupeckého požádal, aby jako umělecký teoretik svědčil v jeho prospěch. I tentokrát Jindřich Chalupecký vypracoval obsáhlý posudek, kterým se ale soud odmítal zabývat.

Podobná veřejná angažmá rozhodně Chalupeckému nepřinášela zjednodušení jeho občanské pozice. Od roku 1970 byl důchodcem bez možnosti oficiálního publikování a byl jako nebezpečná osoba sledován tajnou policií. Hájil umění, které tehdejší režim považoval za nebezpečné, a se kterým se i veřejnost, pokud se o něm náhodou dozvěděla, nijak neztotožňovala. Jeho postoje a kritické soudy ale nevycházely z černobílého ideologického schématu, ale potřeby zabývat se obecným paradoxem umění moderní doby. Umělec, který umění nepovažuje jen za součást zábavního průmyslu, se jen obtížně zařazuje do společnosti, současně se pokouší obnovit společenské poslání umění. V tomto boji si podle Jindřicha Chalupeckého zasluhuje nejen naše pochopení, ale i obhajobu.

Tomáš Pospiszyl

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím