V jednom rozhovoru jsi vyprávěla o vzniku díla Bez názvu (2011). O tom, jak jsi ve velkoobchodu nakoupila metry prádlové gumy, navezla ji do ateliéru, a pak se nechala materiálem vést. Do prostoru jsi pak vytáhla toto monumentální dílo. Pracuješ takto intuitivně vždy, kdy dílo vzniká především z vlastností materiálu, nebo tvoříš na základě hotového konceptu?
Obě linie jdou paralelně. Nemůžu tvořit bez jasného konceptu. Koupi té gumy předcházela fáze uvažování nad tím, že bych si chtěla načrtnout jednoduchou kresbu v prostoru. Konkrétně výkres knihovny, polic a prázdna. Přemýšlela jsem o místech, na která se něco pokládá a jsou nedílnou součástí rodinného života, nad předměty, které se tam odkládají a mají specifický význam. Zajímaly mě příběhy o existenci a historii knihoven jako odkazu na statut rodiny. K volbě tohoto konkrétního materiálu mě inspirovalo, jak jsem během tříleté pauzy na mateřské neustále zapínala dětské kalhoty a nastavovala v pase gumičky pokaždé, když děti zase vyrostly. Koupila jsem tedy gumu a s motouzem šla do ateliéru. Pak jsem v dalších obchodech už možná víc intuitivně nakupovala materiály, u kterých jsem cítila, že bych je mohla využít. Zajímala mě intimita, křehkost, věci jakožto symboly. Je to jednoduché. Když jdeš do jakéhokoli obchodu a zadáš si téma, vždycky to tam najdeš. Kdyby ti někdo nabídl přehled potravin a vymezil téma intimita, vybrala by sis spíš mouku a cukr než něco jiného. Namísto polic jsem ale nakonec vytáhla do prostoru „živou květinu“. Teprve v ten moment jsem se, jak říkáš, nechala naprosto vést materiálem.
Tvoje práce často působí, že jsou v prostoru jen tak s lehkostí načrtnuté, ale je za tím určitě velká preciznost.
Přesně tak, je třeba pocitově uchopit meziprostory a měřítka. Ve fázi, kdy věci propojuješ, tam má být nějaké napětí, síla. Více než sochy, body, piedestaly je pro mě důležitý prostor mezi nimi, který naplňuji. Piedestaly jsou jen háky, které když se ulomí, vzájemné vztahy se rozpadnou. Napětí vztahů je to, co řeším.
V tvých dílech se často objevuje moment balancování, křehkosti. Člověk má až pocit, že se vše může každou chvíli rozsypat. Dá se v tomto smyslu mluvit o jistém životním pocitu?
Ano, je to tak. Důvodů je více. V takovém tom citlivém věku mezi 18 až 26 lety mi zemřelo několik blízkých lidí. Také jsem nějakou dobu žila v Rusku, kde jsem viděla existenciální tvrdost života, kdy jsou lidé vhozeni do úplně jiných morálních měřítek, než jak to je v našem „bezpečném“ světě. A pak to jsou mezilidské vztahy a moment, kdy jsem pochopila, jak lehce mohou skončit. Vztahy jsou strašně důležité a balanc štěstí, stability a rovnováhy je velmi křehký. Je dobré si uvědomovat, že se všechno může změnit. Ale to neznamená, že se tím máme trápit nebo se bát. Lepší je prostě přijmout fakt, že všechno, co je krásné, taky můžeme ztratit.
V 90. letech jsem se také hodně zabývala celospolečenskými problémy. Ekologií a konzumem. Ten apel byl pro mě velmi důležitý, protože společnost kolem nás byla nesmírně konzumní. Včetně umělců. Já jsem spolu se svým partnerem žila na tu dobu a náš český kontext alternativnějším životem a ve své tvorbě jsem potom mluvila o věcech, které nikdo moc nechápal. Už tehdy pro mě bylo téma například to, že lidé vlivem nové komunikační technologie nebudou navazovat osobní vztahy, budou komunikovat skrze sítě, ležet u telefonu a volat si jako mrtvoly. Myslím si, že jsem v té době neměla úplně své publikum. Lidé se mě například stále ptali, proč si nekoupíme nové auto, když na to máme.
Možná lpěli na jistotách a nechtěli si připustit jejich dočasnost?
Nikdo třeba nechtěl slyšet nic o ekologii. Opravdu. Zároveň tady nebyly informace. I já jsem je měla zprostředkované od svého partnera, který byl ze zahraničí, ale nevěděla jsem, kam s nimi. Tak jsem se to snažila zpracovávat v kritickém pohledu. Ne, že bych měla pocit, že jsem byla výjimečně informovanější nebo agilnější než jiní umělci. Ale prostě to tehdy v umění nebylo takové téma.
A nakolik tento apel zůstává v tvých současných dílech? Nejsou tvé práce politické či například feministické až druhotně?
Když jsem měla poslední výstavu v Brně, dostal se ke mně jen jeden komentář, jak je výstava politická. Všichni jinak mluvili jen o tom, jak je feministická. Ale přitom tam byla vystavena například ruka s bílou vlajkou! (Kouzelnice pro mír, 2016). Dokonce jsem uvažovala, že zpracuji holubici míru. A vlastně i ruce s provazem (Bez názvu, 2016) jsou pochodem lidí. Takže z mého pohledu tam politický apel stále je. Ale práce jsou tak křehké, že mám asi tendenci v nich podobnou agendu někam schovat a spojovat je více s intimitou. Není tam nikdy jen jeden příběh, ale více příběhů paralelně.
Takže bys byla ráda, aby díla byla čtená ve dvou rovinách.
Ano. Někdo to tam vidí, a někdo ne. Vidíme to, co chceme vidět, a já tu volbu nechávám na divákovi.
Nakolik usiluješ o vyznění té více femininní, nebo vyloženě feministické stránky? Je to tvůj postoj nebo agenda, nebo spíše asociace ze strany publika a uměleckého světa, vycházející z podoby tvých děl a materiálů, které používáš?
Já jsem se tím tématem vlastně nikdy nezabývala. Už vůbec ne nějakou kritickou rovinou, nespokojeností, nespravedlností. Pracuji jen s tím, že jsem žena a ráda se otevřeně jako žena projevuji. Ráda mluvím i o tom, že my ženy máme žít bohatým intimním životem. Považuji za strašně důležité, aby byli lidé spokojení také po sexuální stránce – vidím v tom určitou životní rovnováhu. To všechno se do díla promítá a může být zpětně čteno skrze feministickou perspektivu.
Teď bych přeskočila trochu jinam a zeptala se na moment, který se v tvých dílech často objevuje, a tím je monumentalita. Postupuješ od drobných věcí, které se často rozvíjejí ve velmi rozměrná site-specific díla. Mohla bys tuto tendenci popsat?
Myslím si, že to vyplývá ze strachu, že nebudu schopná uchopit, co chci předat. Mám potom takovou pavoučí tendenci – vytvářím prostorovou situaci, do které chci diváka uchopit, chytit, ne-li fyzicky atakovat, abych byla schopná předat to své. Nevyjadřuji se primárně prostřednictvím slov či konceptuálních úvah. To je pro mě hrozně pomalá a neosobní linie. Já potřebuji doteky. Chci si člověka chytnout a strčit ho do kapsy. Ale samozřejmě vím, že tím ho můžu odradit, může to být i nepříjemné. Mám tendenci vytvářet prostory v prostorách. Zásahem do prostoru měnit divákovi horizonty, úhly pohledu a dostávat ho do fyzické konfrontace s dílem.
A nakolik je pro tebe důležitý site-specific přístup, vycházení z charakteru, historie daného místa?
Strašně moc. I když zároveň málokteré moje dílo je nepřenositelné. Když ale přistupuji k prostoru, ve kterém mám vystavovat, v podstatě se stávám architektem. Vstupuji do prostoru s velkou citlivostí a osobním vztahem k němu. Vlastně jsem nikdy neměla žádného kurátora, který by mi říkal, kde co mám pověsit. Vždycky jsem měla představu a model, už když jsem tvořila, a věci byly ovlivněné možnostmi prostoru. Toto je moje první výstava, kdy někdo vybral práce na výstavu, a vlastně mě to baví. Mám zase jiný druh odpovědnosti.
Ještě bych se chtěla dotknout tématu tělesnosti, ale v trochu posunutém smyslu – nepřítomnosti těla. V tvých dílech se často opakují dotyky, vzpomínky, odlitky. Někdy je tělo doslovněji komodifikované v podobě modelů a figurín, často je to ale nehmotný princip nebo chybějící protějšek abstraktnější instalace.
Velmi často vyprávím příběh o napětí, vztahu a souvislostech, a nemluvím o samotném těle jako fyzické schránce. O jeho „beauty“. Není v tom antická adorace formy těla. Takže v momentě, kdy používám atributy, části těla, snažím se, aby hrály co nejmenší roli. Aby měly funkci něčeho jiného než těla. A naopak předměty, které s tělem jen vzdáleně souvisí, jako třeba ramínko, na které věšíme šaty, naznačují tělo a vztahy mezi fyzickými a mentálními prvky. Vyjadřují křehkost situací.
To možná nejlépe ztělesňuje práce Torso (2010–2011)...
Ano, kostra je žebříkem z topůrek, která byla od pravěku důležitá pro přežití. Jsou zároveň ergonomická tím, jak se přizpůsobila naší ruce. A mimo jiné připomínají tvar kostí.
Ale zároveň člověk vnímá, že jde opravdu jen o opěru a důležité je to kolem. Duše?
Ano.
V návaznosti na to se chci zeptat na dílo Počítání, které vzniklo loni na Mikulovském symposiu. Zdá se mi velmi odlišné od většiny tvých prací, vstupuje do něj náboženské téma…
Je tam pro mne důležitá linie pohledů, což už jsem opakovala v jiných dílech. Pohled z očí do očí – v tomto případě tvých a Ježíše v obraze. Nahlížení a moc toho, kdo na tebe nahlíží a kdo je schválně vyobrazený tak, aby tě fascinoval. Sexualita, transsexualita – v těch svatých obrázcích je všechno. Pokušení už nemůže být zobrazené výmluvněji. Dlouhé vlasy a vousy. Hodně dnešních mužů tak vypadá.
Zajímá tě na tom právě problematizace sexuality ve spojení s religiózní nebo jinou ikonou?
Jde mi spíš o pokrytectví samotného náboženství, které zobrazuje Ježíše jako spanilého muže, který vypadá jako žena a má vtíravý pohled, jímž tě má uhranout. Celé je to opět komerce. Je to o moci.
A je nějaký silný příběh, který se opakuje napříč tvými díly?
Ano, jeden se opakuje. Velmi často se v poetice a kráse, která tě až unáší a šálí, objevuje skryté zlo. Vždycky tam je zároveň nějaká lehká dekadence. Mé práce jsou o snaze nepropadnout té pohádce, protože je v ní vždycky něco nebezpečného.
Je pro tebe důležitá otázka místní specifičnosti versus mezinárodního jazyka umění?
Ne, ve svých pracích to nevidím. Ani se necítím být součástí nějakého specifického světa se specifickou problematikou. Životní zkušenosti máme u nás samozřejmě jiné, ale z globálního hlediska v mnoha věcech nejsou zas takové rozdíly.
Takže ani téma konzumu v 90. letech nebylo zaměřené na český kontext?
Ne, konzum je celosvětový problém související s ekonomickým růstem. Čím více peněz lidé mají, tím více je společnost konzumní. Všichni chtějí mít plné nákupní koše, a pak vidíš, že se vyrábějí věci, které nemají žádnou kvalitu. Nestojí žádné peníze. Je to jen ekologický odpad. Třeba jako boty z umělých hmot. Vejdeš do obchodu a už na základě vůně si říkáš, že to musí být jedovaté. Ale lidé jsou šťastní, protože si mohou koupit mnohem více bot, než potřebují. Doba je prostě taková.