Kurátorský text k výstavě Intervence #37: Šepoty zdí

Úvod:

Umělecká intervence Šepoty zdí reaguje na historické i současné reprezentace vztahu člověka a místa (a šířeji člověka a životního prostředí/přírody) a tento vztah nově rámuje a interpretuje. Zároveň pracuje s otázkou, jak může muzeum citlivěji artikulovat sociální dějiny svého sídla a jaký charakter, či identitu chce vtisknout tomuto kulturnímu objektu a veřejnému místu. V tomto smyslu intervence otevírá prostor pro hlubší otázky související s kulturní pamětí. 

„Červenou nití“ projektu jsou ženy ‒ reálné postavy i jako předměty kulturní imaginace. Ženy jsou historicky spojovány s přírodou, s chaosem, s nekontrolovanou emocionalitou, zatímco racionalita a řád jsou po staletí rámovány jako přívlastky muže. Tyto a další představy vnucované samotným ženám bránily jejich vzdělávání, ekonomickému, kulturnímu a politickému zapojení a určovaly jim úzce vymezené místo a role. Otázka reprezentace má tedy přímou souvislost s naší sociální realitou. Naše představy, hodnoty a postoje komunikujeme kolektivně prostřednictvím obrazů a příběhů, a tím je normalizujeme a legitimizujeme. Kdo je zobrazován a jak, má tedy zásadní důležitost. Co víme o ženách, které žily či pobývaly na zámku v dobách, kdy Nová Horka byla ještě centrem kulturního a společenského života místní šlechty v Poodří? O ženách, které se účastnily kulturního života, ale i těch, které pracovaly v různých pozicích na zámku a kolem zámku? Jak se do paměti místa otiskla péče a osobnosti řádových sester a pozdějších pečovatelek a sociálních pracovnic? A co strasti a radosti každého jednotlivého dítěte z dětského domova a obyvatel Ústavu sociální péče? Jakým místem pro život byl v těch dobách zámek? Byl nebo mohl být domovem? A jaký vztah měli jeho obyvatelé k jeho okolí, dnes chráněné krajinné oblasti Poodří, kde se zámecké a vesnické tradice potkávají s živou přírodou? A co z toho je nebo bude součástí naší kulturní paměti?

Vybraná existující díla Dominika Adamce, Olgy Krykun, Marie Lukáčové, Barbory Lungové a Enge Klinkáč významově rozšiřují či nově zpřítomňují dosud neviděné souvislosti mezi místem, lidmi, přírodou a časem. Důrazem na pocity a obrazy tělesnosti, intimity, křehkosti i nezdolnosti života lidského i jiných živých forem výstava umožňuje publiku zažít hlubší nacítění a navodit místy až fyzický prožitek. Toto vtažení nahrazuje distanční obdiv k šlechtickým interiérům a objektivizují přírodopisný pohled na zakonzervované přírodniny. Díla reagující na reprezentace zvířat a rostlin v různých částech zámku vnášejí do prostoru koncept hybridity, queer botaniky a etiku péče namísto vykořisťování. Problematizují či komentují lidskou touhu život úhledně kategorizovat a hierarchizovat do taxonomických systémů, podrobovat „řádu a rozumu nezkrotnou a nepřehlednou přírodu“, stejně jako odlišné a/nebo vzdorující lidi. Přírodovědné kategorie pro živé a neživé formy, stejně jako medicínské či politické kategorie pro lidi jsou nástrojem objektivizace. To znamená, že se na někoho nebo na něco začneme dívat pouze jako na „věc“ – tedy jako na prostředek, nástroj nebo objekt, který existuje pro náš užitek, a už ne jako na živou bytost, která má své potřeby, pocity nebo hodnotu sama o sobě. Vitrína už tedy není neproblematickým výřezem skutečnosti, popisem toho, „jak svět je“, ale spíše kulturním zrcadlem naší touhy se ve světě orientovat a ovládat ho. V podobném duchu estetika péče a mezidruhové solidarity současného umění je komentářem k druhové nadřazenosti a vykořisťovatelskému vztahu k přírodě, který byl základem trofejní reprezentace, jež je dodnes k vidění na mnoha šlechtických sídlech, a aristokratické estetiky obecně. 

Výstava Šepoty zdí chce zviditelnit významný úsek institucionální minulosti zámku, nově nahlédnout vztahy, které dlouho v naší společnosti byly chápané jako přirozené a neproblematické, a přispět tak ke kolektivní tvorbě kulturní paměti místa.

O vystavených dílech:

Marie Lukáčová

Marie Lukáčová, finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2019, je česká multimediální umělkyně, která propojuje video, film, hudbu i kresbu do osobitého vizuálního jazyka plného humoru, nadsázky a společenské kritiky. Ve své práci často otevírá feministická témata a zkoumá, jak se mocenské struktury promítají do každodenního života i vnímání těla, práce a přírody. Její tvorba kombinuje s lehkostí a nápaditostí realitu s fikcí, vědecké teorie s mýty a digitální animaci s ručně tvořenými prvky. V posledních letech pak autorka tvoří vedle digitálních animací stále více i vizuálně a obsahově poutavé kresby pastelkami.

Video Pole Žin z roku 2020 se odehrává v severočeské krajině, která se zde stává živou aktérkou – nikoli pouhou kulisou lidské činnosti. Lukáčová propojuje prvky posthumanistického myšlení s poetickým obrazem a reflektuje, jak lze k půdě a neživým entitám přistupovat s úctou a péčí, a ne jen jako ke zdrojům určeným k využití a dalšímu zpracování. Dílo využívá vrstvení realistických i fantaskních motivů a také ironii a jemný humor, aby upozornilo na společenské napětí přítomné v současných debatách o vztahu a postoji lidstva k ekologii a odpovědnosti vůči přírodě. Pole Žin tak funguje jako environmentální i feministická alegorie, která vybízí k novému typu soužití mezi lidmi a krajinou.

Barbora Lungová

Tvorba Barbory Lungové, jedné z letošních laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého, dlouhodobě reflektuje téma genderových stereotypů. Zde na Zámku Nová Horka představujeme dvě hlavní polohy její tvorby - malířskou, kterou reprezentuje autorská kniha Květomluva, i konceptuální, v rámci níž spojuje Barbora zahradničení a společenskou kritiku.

Ručně malovanou knihu Květomluva, kterou si veřejnost může za použití ochraných rukaviček prolistovat, jsme situovaly do prostoru zámecké knihovny, kde se její subjektivní výpověď dostává do kontrastu s představou “čistého rozumu”, který mohou právě knihovny v jistém pojetí ztělesňovat. Barbořina kniha je osobním záznamem vlastních zkušeností a pocitů a jak říká sama autorka, je také milostným vyznáním její partnerce. Slovo květomluva (neboli floriografie) se používá pro umění vyjadřovat emoce prostřednictvím květin a pochází z viktoriánské Anglie a Francie. Zámecké prostředí se zdá být pro takovou elegantní disciplínu obzvlášť příhodné, svůj příběh lásky jejím prostřednictvím ale tentokrát nesdílí kavalír své dámě, ale dáma dámě.

Light box s fotografií Daniela Herdina umístěný v expozici Poodří nás pak přenáší mezi květiny na Duhovou zahradu v Kameníkách u Kyjova. Jde o dlouhodobý projekt Barbory Lungové, v rámci nějž rozvíjí svou lásku ke květinám a současně dál rozvíjí téma lásky mezi lidmi stejného pohlaví. Názvy rozličných odrůd kosatců, které jsou hlavními duhovými prominenty této zahrady, v sobě často odráží nerovnost pohlaví, zažité genderové role a předsudky vůči sexuálním menšinám. Barbořina zahrada se tak mj. stala místem setkávání zejména queer lidí. Samotné označení queer (v češtině někdy psáno foneticky jako kvír) znamenalo původně v angličtině “podivný” a používalo se tudíž vůči gayům a lesbám jako urážka, dokud si jej v 80. letech tito lidé sami nepřivlastnili. Zároveň se dnes můžeme setkat také se spojením queer ekologie, které označuje vědecký či umělecký přístup poukazující na to, že ani sama příroda není výhradně heterosexuální a mnohdy je právě v souvislosti s pohlavím různých organismů také vysloveně “podivná”.

Enge Klinkáč

Enge Klinkáč se ve svých dílech věnuje vztahu člověka a přírody a zejména vztahu člověka a ne-lidských zvířat (označením ne-lidské zvíře myslíme všechny živočichy kromě člověka a tento termín zároveň připomíná, že i člověk je ve smyslu biologie zvířetem). Pracuje často s materiálem zvířecí srsti, kterou nenásilně sbírá vyčesáváním koček, psů a dalších. V zámecké knihovně vystavujeme v sousedství přírodovědných encyklopedií z 18. století příručky o biologii, které Enge prokládá právě zvířecími chlupy. Dostává se tak do kontrastu “chladný rozum”, jehož cílem je věci (včetně přírody a zvířat) uchopit, popsat, zakategorizovat a pochopit, jak fungují, a prožívání založené na bezprostřední smyslové zkušenosti, na emocích či intuici. Je totiž velký rozdíl mezi tím si nezúčastněně o něčem číst - třeba o skladbě zvířecího těla - a mezi tím být s danou skutečností v přímém kontaktu, zažít ji (doslova) na vlastní kůži - třeba zabořit prsty do hebkého kožíšku.

Olga Krykun

Olga Krykun, laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2022, je ukrajinská malířka a vizuální umělkyně působící v Praze, která ve své práci propojuje malbu s videem, objekty i instalací. Její tvorba vychází z osobní zkušenosti migrace a (re)definování domova. Krykun kombinuje realistické motivy s abstrakcí a snovou symbolikou, čímž vytváří obrazy, které působí současně jemně i zneklidňujícím způsobem.

V jejích dílech se prolínají témata paměti, identity a ztráty, a také jistá melancholická ironie. Typické jsou jemné, pastelové barvy, měkké tahy štětce a kompozice, které evokují lehce zamlžené vzpomínky, sny či fragmenty osobních příběhů. Přestože práce Olgy Krykun často odkazují k traumatickým událostem a pocitu vykořenění, zachovávají si vizuální lehkost a přístupnost. Na výstavě Šepoty zdí jsou prezentované tři obrazy z let 2022 – 2025. Díla jsou upřímnými deníkovými záznamy intenzivních emocionálních zážitků – většinou online, ale hluboce propojených s fyzickou realitou na osobní úrovni. Obraz ze série Letní Pomněnky z roku 2022, představuje přímou reakci na pozorování a prožívání války na Ukrajině z pohledu smartphonů a sociálních médií, které se staly archivem válečných hrůz. Autorka ukazuje pocity, napětí, vnitřní konflikty a touhy, které vznikají v procesu vstřebávání tohoto obsahu.

Pozdější díla (2023–2025) jsou méně naléhavá, ale více filozofická, hledají odpovědi na nezodpověditelné otázky a zkoumají způsoby, jak ukotvit sebe samu do reality.

Dominik Adamec

Keramické sochy Dominika Adamce představují bizarní srostlice nejrůznějších kulturních a biologických forem, které navzdory své původní nesourodosti vytváří nové organické celky. Jsou oslavou hybridity a nemožnosti jednoznačné identifikace. Ornamentálnost a dekorativnost sochy Portrét Tampopo Ikeda vizuálně přirozeně zapadá do zámeckého prostředí, přitom je mu však zcela cizí. Odkazuje se na příběh japonské vdovy Tanpopo, jejímž životním posláním se stalo uvařit tu nejlepší polévku ramen. Její příběh ztvárňuje absurdní kultovní film, který je také hybridem mezi žánry komedie a westernu a vymyká se jasné kategorizaci. Tím ale možné reference díla nekončí, protože Tanpopo představuje také novelu z 60 let o slepé dívce, jíž byla matkou jejího milence upřena láska. Dotřetice nás název Tanpopo může přenést k astrobiologickému experimentu z let 2015-2018, který prokázal životaschopnost některých mikroorganismů ve vesmíru.

Všechny zmíněné reference činí ze Adamcovy sochy konvolut ztělesňující vitalitu, touhu prosperovat, milovat, prosadit se, zkrátka žít. I proto ji zasazujeme do historického kontextu zámku, který do relativně nedávné doby sloužil jako ne zcela pohostinné útočiště žen, které většinová společnost odsunula ze svého středu.

Savka Marenić

Zcela nové umělecké dílo vytvořila pro příležitost výstavy umělkyně Savka Marenić z Černé Hory, která po studiích na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové zakořenila v Praze, kde nadále působí a aktuálně pokračuje na UMPRUM v doktorandském studiu. Poslechové dílo s názvem Vlákna péče čerpá inspiraci, ale také informace o reálných zážitcích a zkušenostech se zámkem Nová Horka od žen, které mezi jeho zdmi žily v době, kdy objekt sloužil jako Ústavu sociální péče pro ženy. Příběh se zaměřuje na neviditelnou péči, jemná gesta a vztahy mezi ženami, které se znovu učí, co péče znamená. Učí své ruce starat se o sebe, o druhé, o prostor a budovat vztah k sobě samým. Dílo, které je pomyslnou první kapitolou z plánovaného rozsáhlejšího projektu věnovanému žité historii zámku Nová Horka, zviditelňuje také vztahy mezi pečovatelkami, sociálními pracovnicemi a ženami s mentálním znevýhodněním, jejichž péče a práce jsou v naší společnosti často podhodnocené, neviditelné a neslyšené. Autorka navštívila několik dřívějších obyvatelek (klientek a sociálních pracovnic), které s ní velkoryse sdílely své vzpomínky na náplň dní a způsob života na zámku. Zaznamenané deníkové úryvky vychází z rozhovorů se třemi ženami s mentálním znevýhodněním, které zde pobývaly a po změně využití objektu byly přemístěny do nového chráněného bydlení, a také se třemi sociálními pracovnicemi a vedoucím bývalého Ústavu, kteří zde pracovali. Jde o osobní vzpomínky, které dojímají svou opravdovostí a které Savka Marenić přetavila do poetické formy civilně podaného chvalozpěvu na křehkost, které bychom si měli umět vážit a určit jí v naší společnosti důležitější, respektované postavení.

Příběh načtený hlasem herečky Pavly Lustigové zpracoval do finální audio podoby hudebník Jonáš Balcar.

Dílo by nevzniklo bez otevřenosti ke spolupráci ze strany následujících osob, kterým patří poděkování autorky a organizátorů výstavy: Jolana Hudcová, Pavla Churavá, Wilma Matuszynská, Jitka Pospíšilová, Lukáš Spurný, Lenka Veselková, Vlastimila.

Historický kontext:

Zámek Nová Horka se ve své téměř třísetleté historii proměňoval nejen architektonicky, ale také pokud jde o jeho vlastníky a využití. Původně sídlo aristokratického rodu Vetterů z Lilie začalo po druhé světové válce sloužit sociálním účelům a od roku 2016 funguje jako muzeum, vzdělávací a komunitní centrum pod správou Muzea Novojičínska. Expozice muzea se soustředí na propojení kulturních dějin, umění a přírody regionu Poodří. 

Intervence do prostor, které nejsou svým zaměřením určeny prezentaci umění, jsou dlouhodobou programovou linií Společnosti Jindřicha Chalupeckého. V Nové Horce současné vizuální umění fyzicky zasahuje do zámeckých interiérů a stálých muzejních expozic a reaguje na staré umění i současné muzejní reprezentace, ale také novodobou historii zámku a obecnější otázku kulturní paměti. Jednotlivá díla vytváří v prostoru nové významové vrstvy a nabízí alternativní způsoby čtení přítomných obsahů. Toto přerámování zároveň činí hmatatelnějším, jak různé způsoby prezentace obsahu ovlivňují jeho vnímání, prožitek a pochopení.

Mnoho kultur věřilo, že každé místo má svou paměť. Mimochodem tato představa se objevuje i v současnosti, ačkoliv mimo hlavní proud vědy, v teorii morfické rezonance, která předpokládá existenci polí uchovávajících vzorce, zkušenosti či „paměť“ událostí a forem v přírodě i lidské kultuře. Podobnou myšlenku, totiž že každé místo – objekt, město, krajina – je prostorem prodchnutým vlastní duchovní entitou, vyjadřoval ve starověkém Římě nábožensko-filozofický koncept genius loci (latinsky „duch místa“). Označení „genius“ obecně znamenalo ochranného ducha doprovázejícího jednotlivce, rod, město nebo místo po celý jeho život. Genius loci byl konkrétní podobou „ducha místa“, jenž měl zaručovat prosperitu, úrodnost a bezpečí daného prostoru; často byl zobrazován jako had či postava s rohem hojnosti. Tato imaginace vyjadřovala vztah člověka a prostředí a byla projevem snahy udržovat harmonii mezi lidskou činností a přírodním řádem. Později se stala základem pro filozofický i estetický pojem „duch místa“, užívaný v architektuře, urbanismu i teorii krajiny: označuje jedinečnou atmosféru a neopakovatelnou energii, která působí na náš intelekt, emoce i duši a může navozovat pocity bezpečí, sounáležitosti či duchovního klidu.

I v dnešním pojetí zůstává vztah mezi místem a člověkem základním definujícím prvkem konceptu genius loci. Duch místa utváří souhra různorodých hmotných i nehmotných prvků:  architektonické uspořádání prostoru, umístění objektu v širší lokalitě, vůně, světelné podmínky, přírodní úkazy apod., ale právě také účel prostoru a vztah lidí k němu, proběhlé události, tradice, emoce, činnosti a působení lidí, kteří zde pobývali a jedinečnou atmosféru daného místa spolutvořili. Tento vztah formuje „identitu“ prostoru, skrze kterou člověk vnímá nejen minulost, ale i proměny a kontinuitu svého prostředí. V souvislosti s určitými místy hovoříme dnes také o „kulturní paměti“, která představuje vědomě konstruovanou a společensky sdílenou formu paměti.

Název výstavy Šepoty zdí symbolicky odkazuje k tomuto napětí mezi pamětí/ duchem místa a kulturně konstruovanou pamětí. Zatímco v naší kulturní imaginaci jsou paměť a duch místa nositeli nehmotných kvalit a úložištěm všeho, co se událo, aniž by to bylo možné zpřístupnit lidskému vědění, kulturní paměť je sociálně konstruovaná. Je kolektivním příběhem lidí o historii a současnosti daného místa. Tento příběh se může kontinuálně měnit, podle potřeb, kterým má příběh sloužit, a také v závislosti na dostupnosti a povaze materiálních pramenů, které se k jeho konstrukci používají, a způsobu, jakým jsou interpretovány. Umělecká intervence tvořivě pracuje s oběma rovinami, přičemž otázkou „co by se stalo, kdyby stěny mohly mluvit, co by nám asi na zámku Nová Horka všechno vyprávěly?“ symbolicky nechává promlouvat samo místo ‒ míněno jako gesto, které dává prostor jiným perspektivám. Ve výstavě k nám tedy pomyslně promlouvají nejen zdi, které byly tichým svědkem nesčetných lidských osudů, ale také rostliny, zvířata, řeka a další hlasy přírody, která byla a je kolem zámku, i kterou vidíme znázorněnou ve starém umění. Vedle toho ale nechává promlouvat ženy, opět symbolicky, ale i skrze zapojení reálných žen, které na zámku pobývaly v druhé polovině 20. století. Prostřednictvím těchto hlasů tak intervence zpřítomní úsek z  novodobé, a v muzejních expozicích zatím dosud jen naznačené, institucionální historie zámku po roce 1945, kdy zámek přestal sloužit svému původnímu účelu a začal být od roku 1948 využíván pro sociální služby. 

Osud tohoto a podobných objektů byl po skončení války předurčen širší politikou znárodnění a státní kontroly nad církevním a šlechtickým majetkem. Stát zámek zkonfiskoval na základě Benešových dekretů v roce 1945 a jeho správu svěřil České katolické charitě, která zde provozovala domov pro děti s fyzickým a mentálním znevýhodněním a později domov pro seniorky a seniory. O tyto obyvatele zámku pečovaly sestry řádu sv. Františka, později sestry svatého Kříže. Od roku 1957 byly do domova důchodců přijímány ženy s mentálním znevýhodněním a roku 1964 byl domov důchodců transformován na Ústav sociální péče pro ženy. Jeho zřizovatelem byl už stát, nikoliv církev, takže činnost řádových sester postupně ustala a ústav fungoval jako sekulární zařízení sociální péče, které zůstalo v provozu až do roku 2016.  Tyto procesy vedly k částečnému překrytí dřívějších kulturních vrstev novými významy a funkcemi objektu „ve službách lidu“. Po převzetí zámku Nová Horka do správy Muzea Novojičínska v roce 2016 začala rozsáhlá, koncepčně vedená obnova, jejímž cílem bylo vrátit objektu podobu historického barokního sídla a zpřístupnit jej veřejnosti jako kulturní a památkový prostor. Připomínku ústavní minulosti inicioval v posledních letech kastelán Kryštof Hyvnar.

Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Nikola Ludlová

foto: Matěj Doležal 

Zámek Nová Horka | Nová Horka 22 | 742 13 Studénka
www.muzeumnovojicinska.cz

Vystavující: Dominik Adamec, Enge Klinkáč, Olga Krykun, Marie Lukáčová, Barbora Lungová a Savka Marenić
Kurátorky: Veronika Čechová, Tereza Jindrová, Nikola Ludlová
Produkce: Zlata Borůvková, Ondřej Houšťava
Komunikace: Petra Švecová, Sabina Máchová
Programy pro veřejnost: Nikola Ludlová