Klára Vlasáková: Sněm

Text spisovatelky Kláry Vlasákové, který vznikl pro katalog k výstavě Cena Jindřicha Chalupeckého 2021, který se konala v Moravské galerii v termínu 23. září 2021 – 27. února 2022.

Klára Vlasáková: Sněm

Sněm

Když jsem poprvé vstoupila do Domu, překvapilo mě, jak je pustý a nehostinný, ale především – naprosto nesmyslně, až směšně obrovský. Pokojů, pracoven a salónů tu bylo tolik, že je prý nikdo nikdy nedokázal spočítat, a na dlouhých studených a klikatých chodbách se člověk mohl snadno ztratit. Šlo si jen těžko představit, že právě tady probíhá Sněm; že se na místě, které působí jako obrovská chladná hrobka, jedná o těch nejdůležitějších otázkách, co si kdy lidstvo dokázalo položit: Proč jsme na světě? Jaký má naše existence smysl? Jak bychom měli naložit se svým životem?
Vědělo se, že Sněm má co nevidět přijít s odpověďmi – datum oznámení se neustále posouvalo, ale nikdo se nad tím nepozastavoval, vždyť takové obtížné záležitosti je nutné zodpovědně a pečlivě promyslet, to bylo všem naprosto jasné.
Nevědělo se přesně, kolik let už Sněm probíhá. Třináct členů Komise se prý občas obměňovalo, ale ani tím si nikdo nebyl jistý a zeptat se na něco takového nahlas by mohlo působit jako zpochybnění smyslu Sněmu, a tím pádem rouhání. Tresty za rouhání sice nebyly v posledních letech nikterak vysoké, ale pořád e našly případy odsouzených až na pět let.
Dokud jsem nezačala pracovat v Domě, neuvědomovala jsem si, jak ohromné množství lidí je zapotřebí k tomu, aby Sněm mohl fungovat. Celé roky jsem o něm totiž uvažovala jako o čemsi nehmotném, takřka neviditelném, co funguje, aniž by byla zapotřebí jakákoli pomoc zvenčí. Nemohla jsem být dál od pravdy. Jen v kuchyni v severním křídle nás pracovalo několik desítek; další služebnictvo bylo zapotřebí na úklid, údržbu Domu a přilehlé zahrady. Dohromady nás muselo být několik set, ale přesné číslo jsem se nikdy nedozvěděla.
Jenže i když pečovalo služebnictvo o Dům sebeodhodlaněji, na tak nevídaně obří prostor zkrátka nestačilo. Zahrada se v posledních letech zcela vymkla kontrole – tlusté šlahouny břečťanu a psího vína se zakously do Domu a prorostly omítkou; ta se na několika místech začala drolit, a ve zdech Domu tak zely díry. Z dálky vypadaly jako oči, kterými Dům znepokojeně pozoruje svoje okolí. V některých koutech Zahrady stály objekty, které na první pohled působily jako součást prostoru – až když člověk přišel blíž, rozeznal, že do přírody nepatří. Skládaly se z kůry, trnů, bodláků a listí spojených s materiály jako sádra nebo papír. Bylo zjevné, že je sem někdo umístil úmyslně, ale zahradníci a zahradnice o ničem nevěděli – objekty tu byly už dlouho předtím, než do Domu přišel ten nejstarší z nich. Jednou někoho napadlo objekty odstranit, ale ostatní byli proti.
„Já si určitě nevezmu na triko, že něco zmizelo, až se po tom začne ptát Komise,“ prohlásil vedoucí zahradník. Všem bylo jasné, o čem mluví, ačkoli nikdo nevěděl, kdy se to může stát. Ale až se členové Komise objeví, budou objekty v zahradě to první, po čem se budou shánět? Takovou situaci jsem si nedovedla – a myslím, že ani nikdo z ostatních – vůbec představit.
Půda na pozemku byla vlhká a jílovitá a celá konstrukce se hroutila mírně na stranu. Působilo to, jako by Dům pozvolna, zato odhodlaně polykala zem. Bylo jisté, že se v průběhu let bude sesuv muset řešit, jenže nikdo nevěděl, jestli to nebude až v době, kdy přijde Komise s odpověďmi, a tím pádem bude zásah nejspíš zbytečný; Dům v té době už nebude mít význam – možná jen jako historická rarita. Nikdo se však neptal, nakolik je pravděpodobné, že se Komise vůbec do té doby ozve – takový dotaz by byl přece jen příliš nebezpečný.
Nahlas se o tom sice nemluvilo, ale všem bylo jasné, že nás Dům a zahrada brzy přemůžou. Na jižní straně se prý dokonce skácely dvě jabloně a poničily část východního křídla, nenašel se však nikdo, kdo by dovedl napáchané škody opravit – něco takového vyžadovalo zásahy, které nešlo jen tak provést; bylo k nim zapotřebí takové množství materiálu a lidí, že bylo rozumnější nechat věci tak, jak jsou.
Poničení jsem na vlastní oči neviděla. Zdržovala jsem se pouze v severním křídle, přístup do jiných částí mi sice nebyl zakázán, ale rozhodně nebyl povolen: v pravidlech, kterými se služebnictvo řídilo, stálo, že každý z nás zná své místo a bude se snažit nepřekračovat hranice území, kde žije a pracuje. Projít severní část zabralo mnoho hodin, a ačkoli mě lákalo vypravit se jinam, byla jsem večer po práci ráda, že samým vyčerpáním vůbec dojdu do svého pokoje. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat nějakou zbytečnou průzkumnickou cestou – a už vůbec jsem si nechtěla vytvářet problémy.
Plánovala jsem, že budu v Domě pracovat dva roky: do svých dvaadvaceti. Vydělám si slušný obnos a pak odejdu zpátky domů k rodičům. Někteří sloužící zůstávali pět, deset, někteří dokonce dvacet let, jiní tu i umírali. Dům a jeho obyvatelé představovali celý jejich svět, ale taková vyhlídka mě děsila; nemohla jsem se zbavit pocitu, že jakmile člověk zůstane v Domě moc dlouho, začne ho ten obří prostor rozmělňovat a sežvýkávat, dokud z něj nezbude jen splasklé cosi, co se tiše a bezduše plouží po nekonečných chodbách.

Moje dny byly všechny úmorně stejné.
My v kuchyni jsme vstávali brzy, od pondělí do neděle už v pět hodin. Jíst se totiž musí každý den, to dá rozum. Připravili jsme snídani pro Komisi, předali porce číšníkům a potom se věnovali ostatním. Služebnictvo samozřejmě nemělo tak dobré jídlo jako členové Komise, ale pořád šlo o slušnou stravu, na kterou si nikdo nestěžoval – vajíčka, pečivo, sýry, občas i šunka a slanina. Totéž jídávali také vedoucí jednotlivých útvarů. Co dostával muž, který dohlížel na všechny vedoucí a kterému se kvůli jeho vychrtlosti přezdívalo Kostlivec, nikdo netušil. Možná má speciální stravu, možná jí dokonce totéž, co členové Komise – a třeba je i osobně zná!
Po snídani byl čas začít chystat obědy. Měli jsme rozpis na celý měsíc, které sestavovala vedoucí stravování, a podle nich jsme se řídili, nikdo po nás nevyžadoval vlastní nápady nebo příliš přemýšlení. Vedoucí nás chodila kontrolovat a čas od času ochutnávala – hlavně od nováčků. První měsíc mi stála za zadkem každý den, ale nikdy nic neřekla, jen tiše srkala, přežvykovala a pak pokaždé beze slova odešla pryč. Předpokládala jsem, že kdyby se jí něco nezdálo, ozve se – musela tedy být spokojená.
Takhle to pokračovalo prvního půl roku; rutině jsem snadno přivykla a byla jsem čím dál rychlejší a spolehlivější. Sblížila jsem se s několika sloužícími, hlavně z kuchyně, ale taky s několika číšníky, zahradníky a skladníky. Každý z nás měl práce nad hlavu a valnou část našich krátkých setkání a rozhovorů vyplnily stížnosti na to, co se v Domě všechno zase pokazilo.
Potrubí.
Topení.
Světla na chodbě.
Hejna much, která přilétala, bzučela nám nad hlavami a nešlo se jich zbavit.
O Domě jsme mluvili, jako by šlo o náladového pacienta, jehož obří tělo musíme každý den obstarávat. Často jsem zapomínala, že nejde o Dům samotný, ale především o Sněm, který zde probíhá. Dům byl jen efektní obal, to skutečně podstatné se odehrávalo uvnitř. Ale jelikož jsem žádného člena Komise nikdy neviděla, bylo těžké si představit, jak jejich jednání vypadá. Kolik hodin denně spolu asi debatují? A diskutují všichni společně, nebo každý obývá svou pracovnu, kde dlouze bádá?  

Toužila jsem některého z nich zahlédnout. Kdybych časem povýšila z kuchařky na roznašečku jídel, mohlo by se mi něco takového i poštěstit, ačkoli by to musela být velká náhoda. Sněm měl pro sebe vyhrazené celé západní křídlo, ani tamější služebnictvo však s Komisí nemluvilo – existoval přísný řád určující, kde přesně se mají nechávat tácy s jídlem nebo kdy se uklízejí pokoje. Členové Komise nesměli potkat nikoho cizího, aby ze svého soustředění a disputací nebyli rušeni. Přesto jsem nepochybovala, že tu a tam někoho zahlédnou – nemohli být přece celé dny zavření o samotě.

Po pár týdnech v Domě jsem začala mít dojem, že jediná realita je ta, kterou žijeme my – služebnictvo. Bylo snadné zapomenout, že naše rozhovory, spory a krize nejsou to nejdůležitějším, co se zde odehrává. Někteří sloužící se rozhádali na dlouhé roky – odmítali spolu mluvit a spolupracovat dokázali jen pod nátlakem. Podobné rozkoly byly tak hluboké a táhly se tak dlouho, že často už si nikdo nepamatoval, co je způsobilo. Takový přístup mi připadal hloupý – s řadou lidí jsem sice nedokázala najít společnou řeč, ale nebylo taktické dělat si z nich nepřátele. Považovala jsme se za rozumnou, nenápadnou a přiměřeně milou osobu, která dovede s každým dobře vyjít. Všechny tyhle kvality ale byly vydřené a těžce vydobyté – pro mě jako ženu bylo přece jen výhodnější snažit se být se všemi za dobře, jakákoli odchylka od vřelého a zdvořilého chování by mohla být hodnocena jako podezření, že ráda dělám problémy.
Myslela jsem si, že těmi dvěma roky, které jsem tady plánovala strávit, hladce propluju, jenže pak do Domu nastoupila dcera vedoucí stravování a přebrala místo po matce.
A tehdy se začalo všechno rychle měnit.
Jmenovala se Lucie, byla vysoká, útlá a zvláštně nažloutlá, jako by jí v těle před lety cosi nepozorovaně zkyslo. Hned první den nám oznámila, že nám nepromine ani sebemenší chybičku a chce, abychom měli mnohem lepší výsledky než doposud.
„Komise si přece zaslouží to nejlepší,“ pronesla zapáleně. „Nesou obří břemeno a naší povinností je zajistit jim ty nejlepší podmínky, jaké dovedeme. Souhlasíte?“
Jistě, že jsme souhlasili – cokoli namítat by bylo nanejvýš riskantní.
Potom se nás jednoho po druhém zeptala, jestli jsme v kuchyni spokojeni. Všichni horlivě kývali hlavami, div jim neupadly.
„Já bych se časem ráda přesunula k roznášení jídel,“ řekla jsem popravdě.
„Proč?“ zeptala se.
„Chtěla bych se dozvědět víc o Komisi.“
V kuchyni to zašumělo, ale Lucie na to nic neřekla – jen ode mě prudce odvrátila hlavu, jako by jí pohled na mě zničehonic silně znechutil.
„Tak do práce!“ řekla a tleskla rukama jako na stádo zvířat, které se má ihned rozejít.

Zpočátku to vypadalo, že Lucie bude ke všem stejně přísná, ale během několika dní se její pozornost zúžila na pár nešťastníků, které vyzdvihovala jako příklady nedůslednosti a lajdáctví. Bohužel jsem se mezi nimi ocitla i já. Snažila jsem se, jak jsem jen mohla, aby mě Lucie už nechala na pokoji, jenže zatímco ostatní z jejího zlostného zorného pole postupně vypadávali, já v něm zůstávala. A co hůř, reflektor pozornosti se stále zostřoval, jeho intenzita mi vypalovala oči. Nešlo uniknout, nebylo kam se schovat.
„Vidíte? Tohle je příklad, jak se těsto hníst rozhodně nemá,“ stěžovala si Lucie ostatním na mou práci a ti jen opatrně klopili zrak. Nikdo nechtěl, aby její nelibost dopadla taky na něj.
„Podívejte se na tohle,“ hořekovala zase jindy, „klasická ukázka špatně očištěné ryby. Možná si myslíte, že vám nedůsledná práce projde, ale dokud tu budu já, nic takového nestrpím.“
Nemyslela jsem si, že pracuju mizerně – a řada lidí z kuchyně mě mezi čtyřma očima ujistila, že opravdu nedělám nic špatně. Nahlas se mě však nikdo nezastal a já je chápala, na jejich místě bych udělala totéž.
Byly jsme s Lucií podobně staré, podobně vysoké a nejprve jsem si myslela, že bychom snad mohly být i kamarádky. Sloužících našeho věku bylo v Domě málo. Jenže možná právě proto měla Lucie dojem, že si na mě může dovolovat. Ke starším kuchařkám se chovala s určitou obezřetnou shovívavostí, občas dokonce s laskavostí, a ty si ji brzo oblíbily.
„Je hodně přísná, ale záleží jí na tom, co dělá,“ říkaly.
Rychle se tak rozšířil názor, že Lucie vlastně není tak špatná – chce jenom, abychom ze sebe vydali to nejlepší, a na tom přece není nic divného, no ne? Brzo jsem ve svém nepřátelství zůstala osamocená a ostatní se mě začali stranit. Nikdo se nechtěl bavit s hlavním otloukánkem, to by nebylo příliš prozíravé.
Každé ráno jsem vstávala s bolestivě sevřeným žaludkem. Myšlenka na Lucii byla tou první, která mi vybuchla v mozku vyrvaném z krajiny snů. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale nic nestačilo – moje práce byla pořád hodnocena jako nedostatečná, často vyloženě ostudná. Bylo mi jasné, že takhle nemůžeme pokračovat, a zároveň jsem nemínila z Domu odejít. Peníze, které si tu vydělám, bych jinde neměla. Rozhodla jsem se tedy, že si s Lucií promluvím. Už párkrát jsem to zkusila, ale pokaždé mě odbyla – neměla čas, spěchala nebo namítala, že mi už všechno řekla a nemá co dodat. Přesto jsem si umínila, že ji vylákám ke skutečnému rozhovoru.
Věděla jsem, že Lucie chodí na procházky po Domě. Byla jediná ze sloužících, které jsem znala, kdo si na něco takového troufal. Nejspíš se domnívala, že si to vzhledem ke své funkci může dovolit, a nikdo z nás pochopitelně nic nenamítal. Nevěděla jsem, kam přesně chodí, ale vypozorovala jsem, že vyráží pryč každý druhý večer – počká si, až je hotová večeře, a tehdy se vydá kvapem po chodbách. Nikdy nemířila stejným směrem, chodby často střídala, skoro jako by chtěla ostatní zmást. Sbírala jsem odvahu pustit se za ní; věděla jsem, že musím jednat rychle. Luciiny urážky a neustávající kritika mě ničily, pod jejich vahou jsem se rozkližovala jako trouchnivějící dřevo. 

Mezitím přišlo jaro. Změny ročních dob byly pro služebnictvo víceméně nepodstatné; na zahradu nás chodilo jen málo, a počasí tak nikdy nebylo tématem rozhovoru. Jediní, kdo změnu období brali na vědomí, byli pochopitelně zahradníci a zahradnice, ale z jejich slov bylo patrné, že je bytostně rozčiluje každá část roku – všechny byly vymyšleny pouze pro to, aby ztahaným pracujícím přidělávaly práci.
Věnovat pozornost světu venku bylo neobvyklé a v lecčem skoro neslušné – působilo to, jako by snad člověk nebral dostatečně vážně to, co se dělo uvnitř a co si přece vyžadovalo veškerou možnou péči. Nikdy jsem neviděla, že by někdo ze služebnictva v kuchyni hleděl ven z okna. Všichni měli pohled sklopený k práci, ke škrábání, loupání, hnětení, míchání, tomu jedinému skutečnému. Chtěla jsem si počínat stejně, a přece jsem se někdy neovládla a krátce, nenápadně pohlédla, co se děje za sklem.
Zahrada se začala majestátně napřimovat jako obří tělo, které se vyléčilo z vleklé, zákeřné choroby. Stromy vztahovaly své větve k nebi, z dálky vypadaly jako prosebníci doufající ve vyslyšení. Ze země vyrážely květiny, divoce a drze, zahradníci si stěžovali, že je jich moc, ale tohle mi připadalo jako skutečné rouhání – kdybych mohla, nahlásila bych je a požadovala trest; jak mohli něco takového říct? Bylo to, jako by si stěžovali, že jim před očima vybuchlo příliš barev, příliš života, příliš krásy a dožadovali se, aby se vrátila šeď a mrtvo. Snažila jsem se pokukovat ven co nejméně, ale ta mohutná živoucnost mě k sobě bez ustání vábila.
To samozřejmě neuniklo Lucii.
„Ještě jednou se podíváš z okna a můžeš si sbalit věci,“ šlehla po mně hbitě. „Tím očumováním zdržuješ ostatní, uvědomuješ si to?“
Rozhlédla jsem se kolem. Několik lidí z kuchyně na mě skutečně vyčítavě až zlostně hledělo. Připadalo mi, že už před časem si přestali klást otázku, nakolik jsou Luciiny neustálé výčitky oprávněné – a prostě je přijali jako fakt.
„Omlouvám se,“ hlesla jsem poslušně, ale v duchu jsem si umínila, že tohle už stačí. Vypravím se za Lucií ještě dnes a nepustím ji, dokud mi nevysvětlí, proč si zasedla zrovna na mě.
Následovat ji bylo snadné. Počkala, až bude všechno hotové, a pak se bez rozloučení – nejspíš proto, aby k sobě nepřipoutala pozornost –, vydala pryč. Prosmýkla jsem se tiše za ní. Kráčela rychle, jen s obtížemi jsem jí stačila. Několikrát zpomalila a mírně pootočila hlavu – tehdy jsem se přitiskla ke stěně a doufala, že i kdyby se otočila docela, tak si mě hned nevšimne. Chodby byly tmavé a některá zákoutí nešlo vůbec prohlédnout. Lucie se však nikdy úplně nezastavila. Vypadalo to, jako by se bála, že cosi nestihne, a nemohla si tak dovolit žádné zdržování. Nevím, jak dlouho jsem ji pronásledovala. Nohy mi ztěžkly jako dva válce naplněné vodou a jen s vypětím sil jsem je táhla za sebou. Přesto jsem věděla, že ji nesmím ztratit z dohledu – jinak by hrozilo, že nenajdu cestu zpátky. Zatímco ona se pohybovala sebejistě a zjevně chodbami nekráčela poprvé, mně připadaly všechny stejné, temné a vlhké, jako bych procházela jeskynním komplexem.
Když jsem měla pocit, že už dál nemůžu, začala Lucie zpomalovat. Možná i jí docházely síly, musely jsme chodit několik hodin. Jenže pak se přitiskla do stínu k jedné ze stěn – vypadalo to, jako by se chtěla před někým nebo snad něčím skrýt. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale pro jistotu jsem ji napodobila.
Lucie vyčkávala a já taky. Všude kolem nás bylo mrtvo, hluboké a děsivé jako jáma, jejíž dno nelze dohlédnout. Po chvíli se kousek od nás ozvaly kroky.
Tiché, hrozivě tiché.
Dotyčná osoba si dávala dobrý pozor, aby ji, pokud možno, nikdo nezaslechl. Sevřelo se mi hrdlo. Kroky byly čím dál blíž a já slyšela svůj příliš hlasitý dech, vyděšený a přerývaný jako chrapot zvířete chyceného do pasti. Pokud ho příchozí zaslechne, nedopadne to se mnou dobře, tím jsem si byla jistá. Lucie to musela cítit stejně, protože zůstávala ve stínu. Bylo zvláštní, že se stihla ukrýt, než se ozvaly kroky – skoro jako by vytušila, že se někdo blíží.
„Jsi to ty?“ ozval se slabý mužský hlas kdesi přede mnou.
Projelo mnou zvláštní, nevhodné pobavení. No jistě, tohle je přece jedna z velkých otázek, ke kterým se celý život vracíme: jsi to ty? Tak jsi? A víš to jistě?
„Ano,“ ozvala se Lucie a vystoupila ze tmy.
Opatrně jsem se naklonila, abych viděla, co se děje. K Lucii přicházela houpavým krokem vysoká mužská postava, tak hubená, že to vypadalo, jako by se měla každou chvíli sesypat na zem. To musí být Kostlivec, který dohlíží na všechny vedoucí, blesklo mi hlavou. Mají s Lucií schůzku? Přijdou i ostatní vedoucí?
„Dneska ti to trvalo dýl než obvykle,“ napomenul ji.
Lucie pokrčila rameny. „Měla jsem cestou…já nevim…divnej pocit.“
Kostlivec si povzdychl. „Pocity jsou teď ze všeho nejmíň důležitý.“
Lucie k mému překvapení nic neřekla, čekala bych, že se ohradí. Připojila se ke Kostlivci a společně zamířili do dveří vpravo. Naštěstí pro mě za sebou nezavřeli, a tak jsem se rychle prosmýkla za nimi. Rozprostřelo se přede mnou velké šeré předsálí, krásnější než všechny chodby a místnosti, ve kterých jsem kdy byla. Celý prostor byl ze dřeva a každý detail vyvedený s ohromující pečlivostí – v příšeří jsem rozeznala vyřezané tváře několika osob, jistě členů Komise, některé byly hladké a obyčejné, jiné vypadaly, jako by dotyčný začal srůstat s přírodou venku: z vlasů jim vyrážely větve, z uší stvoly.
Nepochybovala jsem, že místnost, kde probíhá Sněm, musí být blízko, a srdce se mi rozbušilo, jako by mě chtělo popohnat – běž, běž, běž, tak podívej se tam přece! Na co čekáš, hlupačko?
Na konci předsálí jsem uviděla velké těžké dubové dveře, které zdobily vyřezané květiny a listí ovíjející se kolem rámu. Takový honosný vchod vede dost možná přímo ke Komisi, napadlo mě. Kdyby se mi tak poštěstilo jimi nepozorovaně projít, kdybych se mohla jen na chvíli podívat, jak Sněm vypadá. Lucie s Kostlivcem se však zastavili přede dveřmi a otočili se směrem k vozíku zaparkovanému po straně. Byly na něm talíře s dnešní večeří, kuřetem na medu a rozinkách, a všechny plné. Neubylo ani sousto. To bylo zvláštní, vždyť členové Komise museli mít už dávno po večeři. Kostlivec se sklonil pro obří plastový pytel. Lucie brala do rukou jeden talíř po druhém a všechno jídlo sypala do pytle. Postupovala rychle a systematicky jako stroj. Vzedmula se ve mně obří vlna nevole – proč to dělá? Vždyť přece ví, kolik práce nás všechny ty porce stály!
„Vyřešilas problém s tou zvědavou od vás z kuchyně?“ zeptal se Kostlivec.
Zpozorněla jsem.
„Ještě ne,“ odpověděla Lucie. „Ale už brzo.“
„To doufám,“ odpověděl důrazně. „Jakmile někdo začne říkat, že by chtěl poznat Komisi, musíme si na něj dát pozor.“
„Já vím.“
„Měla jsi ji vyhodit už dávno,“ pokračoval. „Skoro to vypadá, jako bys pro ni měla slabost!“
Lucie mlčela.
„Cože?“ užasl Kostlivec.
„Ne!“ vyjekla podivně vysokým hlasem. „To určitě nemám!“
Kostlivec se jen uchechtl. „Udělej to, jak chceš. Ale udělej to.“
Tiskla jsem se do rohu místnosti, až mě bolelo celé tělo. Co se to tu děje? Nic mi nedávalo smysl. Chtěla jsem pryč, ale musela jsem vydržet do konce.
„Napadlo mě, jestli bychom neměli místnost konečně vyčistit,“ začala Lucie. „Není to bezpečný – a ani správný nechávat to tam… v takovým stavu.“
Kostlivec si nesouhlasně odfrkl.
„Všechno se nechá tak, jak je. Dělá se to tak celý roky a my prostě musíme pokračovat. Nic se uklízet nebude.“
V hlase mu zaznívala rozhodnost, a ještě něco nečekaného, překvapivého – znechucení. O jakém uklízení to mluvili? Předsálí mi rozhodně nepřipadalo špinavé.  Když byli s vyhazováním jídla hotovi, uchopila Lucie pytel a zavázala ho. Potom si ho Kostlivec přehodil přes rameno. Ten pohyb zvířil vzduch a několik smítek prachu mi vniklo do nosu. Nemohla jsem si pomoct – a kýchla jsem. V poslední moment jsem kýchnutí sice dokázala utlumit, ale beztak nešlo přeslechnout.
„Co to bylo?“ vyjekl Kostlivec. Odhodil pytel a začal pročesávat místnost. „Je tu někdo? Haló? Tak je?!“
Lucie se k němu přidala. Bylo jasné, že mě objeví, nedalo se tomu zabránit. 
A tak jsem jen stála na místě a čekala.
Lucie se ke mně pomalu blížila. Byla jako velký žlutý pes, co nakonec vyčenichá to, co má. Když už byla úplně u mě, natáhla jsem k ní ruku. Nevím, proč jsem to udělala – možná jsem jen nechtěla, aby mě objevila právě ona. Trhla sebou, ale zůstala zticha. Podívala se mi do očí, v tváři napětí a zděšení.
„Tak co?“ vyštěkl Kostlivec. „Máš něco?“ 
Lucie zvedla ruku a dotkla se mé tváře, zlehka a rychle, skoro provinile. 
„Ne,“ řekla nakonec. „Vůbec nic. Asi se nám to zdálo.“ 
„Ale já to přece slyšel!“ 
„Muselo to být něco venku,“ trvala si na svém Lucie. „Tady nikdo není.“ 
„No tak pojďme,“ řekl nakonec a přehodil si pytel přes rameno. „Nesmíme ztrácet čas.“ 
Zamířil z předsálí pryč a Lucie šla za ním. 
Ničemu jsem nerozuměla. Proč mě nechala být? Jak to, že o mně neřekla Kostlivci? A proč s vyhozeným jídlem tak chvátali pryč? 
Chvíli jsem počkala, stravována obavami, jestli se nevrátí. Nohy se mi třásly jako při záchvatu. Teprve když jsem si byla jistá, že mě udrží, udělala jsem krok směrem k velkým dubovým dveřím. Věděla jsem, že to není bezpečné a už vůbec ne rozumné, ale nemohla jsem si pomoct.  
Dveře šly otevřít překvapivě snadno. Snažila jsem se být co nejopatrnější, ale stejně zavrzaly a zaúpěly jako hlasy trpících. Za nimi jsem neviděla nic, jen další sál. Uvnitř se vznášel těžký nasládlý pach, který mě málem omráčil. Vydala jsem se za jeho zdrojem. Nevím, kolika chodbami a místnostmi jsem prošla, nebylo to důležité, zastavit jsem se nemohla. Pach zesiloval k nesnesení, bez přestání mi slzely oči. Přesto jsem pokračovala. Když jsem otevírala poslední dveře, vytanulo mi na mysli, co tak asi členům Komise řeknu. Omluvím se jim? Budu mít odvahu zeptat se jich na odpovědi, na které čekáme už tolik let? A jak můžou vůbec pracovat v tak otřesném puchu? 
Trvalo mi pár sekund, než mi to došlo. Oči ten výjev obsáhly hned, ale mozek ho zprvu nedokázal pochopit, pohupoval se na jeho okraji jako vyděšený plavec, který si najednou uvědomil závratnost prázdnoty pod sebou.  
Kolem kulatého stolu sedělo třináct účastníků Sněmu. Všichni byli tiší, klidní, spořádaní – a všichni byli mrtví. I přes přítmí jsem viděla odhalené zářivé lebky několika z nich.  
Všechno jsem naráz pochopila – proč Kostlivec a Lucie vyhodili všechno jídlo, proč spolu pracují tajně, v noci, aby je nikdo jiný neviděl, proč je služebnictvo tak izolované.  Dávalo to dokonalý smysl. 
Stála jsem v místnosti plné mrtvých, usedavě plakala a věděla jsem, že o tom ostatním nikdy neřeknu.  
Tak jako to udělali všichni přede mnou.