Pauline Boudry&Renate Lorenz: (No) Time

Pro rok 2020 byli zahraničními hostkami Ceny Jindřicha Chalupeckého Pauline Boudry a Renate Lorenz, které pracují společně od roku 2007 v Berlíně. Ve spolupráci s Boudry a Lorenz jsme připravili evropskou premiéru jejich nové práce (No) Time, která vzniká v koprodukci Společnosti Jindřicha Chalupeckého, Mediacity v Soulu, Frac Bretagne a CA2M v Madridu.

Instalace Boudry a Lorenz vytvářejí napětí mezi viditelným a nejasným. Videa zachycující performance pro kameru často začínají u písně, obrazu, filmu nebo scénáře z nedávné minulosti. Umělkyně zpochybňují normativní historické narativy a konvence spojené s diváctvím. Jejich postavy a akce jsou inscenovány a vrstveny napříč časem, umělkyně si je představují vždy v nových souvislostech. Performerky a performeři, se kterými Boudry a Lorenz pracují, jsou většinou choreografové, umělci a hudebníci, se kterými umělkyně dlouhodobě diskutují o násilných dějinách viditelnosti, patologizaci těl, ale také o společenství, půvabu a rezistenci.

V dvacetiminutovém filmu (No) Time se umělkyně ptají, zda může pohyb odkazovat současně k utopickým touhám a politické beznaději? V době, kdy čelíme čím dál většímu pravicovému konzervatismu, se stává takřka nezbytností narušit progresivní pojetí času a vytvořit prostor pro to, co se skrývá za ním. Jak by vypadal minoritní mód časovosti? Čtyři performerky a performeři se chystají vstoupit do času v queer pojetí. Extrémní pomalost, asynchronicita, změny rytmu, nehybnost a pauzy – tím vším hledají únikové východy, odmítají ubíjející rytmus práce a státem sponzorované zoufalé takty bytí. V jejich pohybech se záměrně prolíná celá řada tanečních prvků inspirovaných žánry jako je hip-hop, dancehall, (post)moderní tanec či drag performance. Zjevně odlišné styly propojují nahodilé podobnosti, nutkavé pohyby a tělesné vzpomínky, jež iniciují a zároveň posouvají vzájemné doteky. Film se na konci opět vrací na začátek, aby ve sledu jednotlivých scén nabídnul nevyzpytatelný prožitek času, obzvláště pak znejistěním diváka, zda je pomalost a trhavost pohybů způsobena performujícími těly nebo digitální prostředky.

Vedle podpory vzniku této nové práce a jejího uvedení v rámci samostatné výstavy v PLATO Ostrava jsme připravili ve spolupráci s partnerskou organizací n.b.k. Berlin doprovodný screening vybraných videí a filmů z jejich rozsáhlé sbírky Video Forum, která skýtá před 1700 prací mezinárodních a německých umělkyň a umělců. V kurátorské spolupráci Krisztiny Hunya, kurátorky n.b.k. a Kariny Kottové, ředitelky a kurátorky SJCh, jsme připravili pásmo videí německých autorů z této sbírky, které jsou doplněny díly českých umělkyň a umělců kteří kontextualizují formální i obsahové postupy Boudry a Lorenz, jako je vztah živé performance a filmu či záznamu, choreografie prostoru a tělesnosti, nebo choreografie jako politikum. Screening bude uveden v PLATO Ostrava rámci plánovaného Jury Weekendu.

Pauline Boudry a Renate Lorenz jsou mezinárodně etablované umělkyně, které vystavovaly již v mnoha významných kontextech. V roce 2019 představily projekt "Moving Backwards“ ve Švýcarském pavilonu na Mezinárodním bienále v Benátkách. Práce "Telepathic Improvisation“ s performancemi Marwy Arsanios, MPA, Ginger Brooks Takahashi a Wernera Hirsche, byla uvedena v roce 2017 v galerii Participant v New Yorku. Dílo "Silent" s performance Aérey Negrot bylo uvedeno na Bienále pohyblivého obrazu v Ženevě v listopadu 2016. V roce 2015 vznikla práce "I Want" s performance Sharon Hayes, představená na samostatné výstavě Boudry a Lorenz v Kunsthalle Zürich a Nottingham Contemporary. Nedávné samostatné výstavy zahrnují Telepathic Improvisation" v Centre Culturel Suisse Paris (2018) a CAMH Houston (2017), "Portrait of an Eye" v Kunsthalle Zürich (2015)  "Loving, Repeating" v Kunsthalle Wien (2015), "Patriarchal Poetry" v Badischer Kunstverein (2013), "Aftershow" v CAPC Bordeaux (2013), "Toxic Play in Two Acts" v South London Gallery (2012), neno "Contagieux! Rapports contre la normalité" v Centre d´Art Contemporain Geneva (2011). 

Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Pro Helvetia, Česko-německého fondu budoucnosti a IFA – Institut für Auslandsbeziehungen.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Foto: Tomáš Souček

zobrazit všechny fotky (7)

skrýt fotky

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Pauline Boudry / Renate Lorenz, (No) Time, HD film, 20 min, 2020.

Kurátorský text

Trénování v mezičase 

Současná doba není fyzickému tělu a jeho výrazovým prostředkům příliš nakloněná. Udržování společenského odstupu, práce z domova, distanční výuka a všechna další nezbytná restriktivní opatření zavedená v souvislosti s koronavirovou pandemií většinou izolují těla do malých jednotek. Ideálním scénářem je pak člověk osamocený před obrazovkou počítače, snažící se připojit k tomu málu, co mu ještě zbylo z práce, společenského života, vzdělávání, kultury či fyzického pohybu. Každodenní choreografie těchto těl se prudce změnily. Prostor, který obývají, a trajektorie, které opisují, se smrskly na minimum. Jejich čas se podvolil novému rytmu, či spíše rytmům, jež se mění téměř denně s přibývajícími pravidly: hospody se zavírají ve dvanáct, v osm, nadobro. Základní školy zůstávají otevřené, univerzity se zavírají, všechny školy se zavírají. Velké obchody fungují dál, protože konzum samozřejmě nikdy nekončí. Odvrácenou stranu online nákupů obnažilo oznámení Amazonu, že se koronavirem nakazilo téměř 20 000 jeho zaměstnanců. 

Můžete tančit, ale nemůžete zpívat – takové bylo ve zkratce další podivné pravidlo, které nedávno zavedla česká vláda v rámci poněkud beznadějné snahy zabránit rychlému šíření viru. Zpěv byl zakázán jak při veřejném vystupování, tak i v soukromí. Sociální sítě zaplnily posty zmiňující filmovou pohádku Pyšná princezna z roku 1952, v níž si švec každý den odskakuje vyzpívat frustraci za hranici sousedního království, protože jeho vlastní král, či spíše jeho proradní poradci, zavedli vysoké daně a pokutu za pěvecký projev (zpívá: „Pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den“). Když se tato pohádka v Česku na podzim roku 2020 nečekaně stala skutečností, mohli ještě divadelníci, tanečníci, výstavní instituce a další kulturní subjekty jakžtakž pokračovat ve své činnosti. Brzy ale lockdown dostihnul i je. 

Film (No) Time tvůrčího dua Pauline Boudry a Renate Lorenz je v současné chvíli instalován v galerii PLATO Ostrava a trpělivě čeká na svou premiéru. Výstavu nelze otevřít pro veřejnost z důvodu aktuálních opatření. Nejspíš se tak jednoho dne stane, ale nikdo netuší, kdy přesně. Za týden? Za tři měsíce? Rytmus filmu vystihuje současný okamžik s naprostou přesností. Čtveřice performerek a performerů se pohybuje a tančí v odcizeném prostoru, který je něčím mezi „black boxem“ a kancelářskou budovou s automatickými prosklenými dveřmi a zatemňovacími roletami. Performeři a performerky provádějí podmanivé choreografie čerpající z nejrůznějších inspiračních zdrojů, jako je hiphop, balet, dancehall, drag performance či současný tanec. Přecházejí mezi zrychlenými a zpomalenými rytmy, interakcí a pauzou, a často nechávají diváky na vážkách, jestli jsou radikální změny tempa výsledkem choreografie, nebo postprodukce. Vizuální i zvukovou složku díla významně dotvářejí kovové řetízky a řetězy, jež se stávají působivou extenzí převážně černých obleků, víří spolu s tanečníky a tanečnicemi, padají na zem, zintenzivňují smyslový prožitek diváků i fyzickou působivost filmu. 

Jako by se tanečnice a tanečníci snažili odolávat či unikat generickým rytmům, které jsou jednotlivcům vnucovány skrze dělení času na pracovní a „volný“, skrze nekonečné tikání hodin poháněných kapitálem, skrze systémy a struktury, kterým se mají přizpůsobit, a pravidla, kterými se mají řídit, aby šli cestou pokroku. Boudry a Lorenz se už ve svých předchozích dílech zabývaly normativem naší existence v čase a prostoru a vyjadřovaly potřebu vymezit se vůči pokroku nejen racionálními prostředky, ale také prostřednictvím našich vlastních těl a jejich potenciálu stát se základnou (politické) angažovanosti nonkonformního vyjádření. Činí tak s odkazem na tanec jako formu odporu, která se objevovala v nejrůznějších geopolitických kontextech a historických obdobích. Tanec a performance již mnohokrát prokázaly, že mohou být účinným nástrojem aktivismu, který jde daleko za racionální koncepty a verbální slogany. Boudry a Lorenz k tomuto spojení přistupují po svém, s maximální podmanivostí beze slov, dotekem minimalismu i glamour estetiky, jemností i důrazností. 

Možná, že v dobách, jako je ta dnešní, kdy jsme plni obav a nejistoty, je nejlepší vypadnout z rytmu (špatných) zpráv, skandálů, vládních pokusů a omylů, a prožít si vlastní, alternativní a tvůrčí časovost, opravdový „queer time“: prozkoumat všechna zákoutí našich současných útočišť, utíkat, vracet se, přeskupovat, užívat si, přiznat si, že zrovna nejsme v pohodě, nedělat nic, dělat všechno, na co jsme neměli čas, odvážit se říkat ne, začleňovat, co bylo předtím vyloučené, protahovat se, nadechovat se, prolamovat, učit se od ostatních, naslouchat sobě samým, mluvit s květinami a nábytkem, osvojit si zvyky svých domácích mazlíčků, přijmout nepořádek, uklízet, redukovat, odnaučovat se, představovat si, představovat si znovu a lépe. Jednou se nejspíš z izolace zase dostaneme, ale už teď je čím dál jasnější, že se podstatné hodnoty „starého světa“ budou muset změnit, jestli na téhle planetě chceme zůstat, aniž bychom se zmítali od jedné krize ke druhé. To možná zní jako příliš velká výzva, ale když budeme denně trénovat, můžeme svá těla připravit na transformaci krok za krokem. Protestovat a volat po systémových změnách v tuhle chvíli nestačí. Musíme sami začít ztělesňovat to, v co skutečně doufáme.