Kateřina Vincourová: Arteria

Kateřina Vincourová: Arteria

Výstava Arteria Kateřiny Vincourové, která se v roce 1996 jako první žena stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého, představuje průřez autorčiným dílem z poslední doby.
Komodizované tělo a spotřební zboží hrají v praxi Vincourové důležitou roli, vedle poetiky domesticity a pomíjivých materiálů tradičně spojovaných s "ženským" světem. Umělkyně vytváří monumentální kompozice stejně tak jako drobné realizace, které silně komunikují s architekturou výstavního prostoru a fyzickou blízkostí diváka. Výstava se zaměřuje na křehké nuance mezilidských vztahů a současně od těchto pojmů abstrahuje ke zkoumání času a prostoru. Práce Vincourové se tak stává holistickým systémem; rozsáhlou prostorovou kresbou, spíše než sbírkou jednotlivých objektů.

Kurátorský text

Arterie je céva, která rozvádí okysličenou krev ze srdce do všech částí těla. Trajektorie života a lásky. Zní to poeticky, pojmenovat po ní výstavu a evokovat tak proud (ať už fyzické hmoty či myšlenek), síť propojených principů, které jsou životně důležité a mocné. Nezapomínejme však, že tepny jsou také místem, kde se projevuje nezdravý současný životní styl se svými navzájem neslučitelnými aspekty, který ucpává tok a vede k nemocem a úpadku. Lidské tělo je dokonalý, ale dnes také silně znečištěný systém, stejně jako širší prostředí, jež obývá. Pokud krev nemůže volně proudit skrze byť maličký úsek mikrokosmického a makrokosmického pletiva živoucí hmoty, lidských a mezidruhových vztahů, přírodních a umělých systémů, může se celý aparát kvůli nedostatku kyslíku zhroutit. Přinejmenším pro ty, kdo potřebují dýchat…

V díle Kateřiny Vincourové je propojení s poetikou lidského těla a jeho bezprostředním okolím patrné na první pohled. Tělesné barvy, struktury připomínající kosti nebo části těla a drobné předměty, jež je obklopují, vytvářejí křehké a zároveň monumentální kompozice, které jen málokdy dosahují naprosté abstrakce. Vincourová své motivy fragmentarizuje do zdánlivě izolovaných částí vysoce sofistikovaného slovníku, kdy je ruka příliš daleko na to, aby dosáhla na hřeben a pokusila se divákovi pročísnout vlasy. Vzniklé napětí ale může být intenzivnější než skutečný dotek. Esteticky potěšený a zároveň lehce znepokojený divák si pak může povšimnout, že jsou všechna díla na výstavě navzájem propojena poněkud záludnými neviditelnými drátky, které se ho tiše leč vytrvale pokoušejí polapit do autorčiny imaginární sítě. Tepny se začínají zužovat a proud krve se zpomaluje. Dýchá se čím dál hůř.

Vincourová se po celou dobu své dosavadní umělecké praxe zabývala dnes „žhavými“ tématy ekologie, konzumu, ženskosti, domáckosti, (ne)možnosti komunikace či umělosti. Její nejnovější díla, která jsou součástí výstavy Arteria, nejsou v těchto ohledech o nic méně kritická než jejich předchůdci z konce devadesátých a nultých let. Dnes se však autorčin jazyk mírně proměňuje, aby tyto komplexní a nejednoznačné problémy mohl pojmenovávat ryze současnými termíny. Autorka si je dobře vědoma, že to, co se tváří jako bezchybný systém, je ve skutečnosti uvnitř prohnilé. Rádoby dokonalé tělo ani rádoby dokonalý svět již nedokáží zastřít problémy, kterým čelíme. Z té lepší stránky se na to můžeme dívat jen tak dlouho, dokud nám nedojde kyslík.

Karina Kottová