Johana Střížková: 10316 Days

Johana Střížková: 10316 Days

Samostatná výstava Johany Střížkové v Českém centru v Berlíně se odvíjí od genia loci samotné ambasádní budovy, kde centrum sídlí. Střížková svým lyrickým jazykem plným symbolů a rozmlžených významů vtahuje do hry samotnou architekturu, ale také její historické i současné kontexty. Její výstava tak bude mj. i subtilní a subjektivní výpovědí o společensko-politických souvislostech a životě za/před zdí.

Johana Střížková (*1984) vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliérech Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody. Strávila semestrální stáž na Cooper Union School of Art v New Yorku a rezidenční program v rámci nadace FONCA v Mexico city. Tvorba Střížkové, jež využívá zejména médium videa, objektu a fotografie, ale také performance, je jemným uchopením tělesnosti člověka, jeho každodenních úkonů i předmětů, se kterými manipuluje a které ho obklopují. V roce 2016 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Kurátorský text

Johana Střížková používá ve svých snových a přece jaksi civilních video-etudách lidské i ne-lidské aktéry – zvíře, rostliny i věci, aby v nás vyvolali ozvěny kolektivního (ne)vědomí. V případě její aktuální výstavy je pak hlavním protagonistou samotná budova české ambasády, kde sídlí i České centrum se svou galerií. Jedná se o architektonické dílo manželů Machoninových, jež je natolik výrazné, že ovlivnilo i styl okolní bytové zástavby.

Střížková se ovšem nezaměřuje pouze na kulturně-uměleckou hodnotu stavby, ale také na její „historickou paměť“, která je vzhledem k dlouhodobě plánované rekonstrukci stále ještě dobře čitelná v řadě původních interiérových prvků.

Zřejmě nejvýraznějším znakem vnitřku této brutalistní budovy jsou dřevěné obklady stěn, které mj. inspirovaly materiálové řešení hlavního architektonického elementu výstavy – zdi z recyklovaných, surových dřevěných fošen. Ta přetíná galerii na dvě části: jedna je divákům přístupná, nachází se v přítmí a jakoby introspektivně se prostřednictvím tříkanálové projekce obrací do vnitřku budovy. Osvětlená část galerie je naopak návštěvníkům nepřístupná, komunikuje ovšem s vnějším světem skrze prosklenou výlohu. Zde se namísto audiovizuálního záznamu nacházejí fyzické rekvizity-pozůstatky života, které ale diváci nemohou (na rozdíl od detailního obrazu prostředkovaného videem) prozkoumat zblízka a podrobně, nýbrž pouze skrze nepravidelné škvíry v dřevěné stěně. Vzniká tak dynamika vnitřku a vnějšku, světa před zdí a za zdí, toho, co je nám dostupné a co uzavřené.

Střížková tedy v přeneseném slova smyslu evokuje historickou danost budovy velvyslanectví, jež byla postavena v době normalizace ČSSR a nachází se v bývalém Východním Berlíně. Její vnitřní vybavení můžeme na jedné straně charakterizovat jako vrcholnou ukázku normalizačního designu, celkový ráz stavby ji ale zároveň řadí k nemnoha moderním a přitom architektonicky uceleným budovám v této části města. Budova samotná tudíž odráží paradoxy doby, v níž vznikla a současně je pro umělkyni místem jakéhosi bezčasí, kde se minulost přelévá do budoucnosti. Postavy ve videu Johany Střížkové jsou jakoby zapouzdřené ve svém uzavřeném univerzu, kde jejich opakující se úkony jakoby postrádaly další kontext a tím i hlubší smysl. Jejich stejnokroje mohou být mementem vynucované uniformity zažívané v minulém režimu, ale i předzvěstí budoucnosti. Vždyť i naše doba má své paradoxy: tendence k homogenizaci společnosti v globálním měřítku probíhá souběžně s nárůstem rozdílů a „rozevíráním nůžek“.

Symbol zdi, jež je ve výstavě tak hmatatelně přítomný, včetně jejích reálně restriktivních dopadů na diváky, pak promlouvá v kontextu Berlína dostatečně výmluvně. V uplynulých dnech jsme si připomínali jak pád Berlínské zdi (která po deseti tisících tři sta šestnácti dnech padla 9. listopadu 1989), tak kolaps komunistického režimu v Československu. Zdi – faktické i symbolické – ale zůstávají v dnešním světě přítomné, mnohé nové přibývají. Neustále se tak aktualizuje zdánlivě jednoduchý imperativ, abychom zůstávali pozorní k tomu, na které straně zdi se v různých situacích nacházíme, nebo jestli není právě čas se pokusit nějakou zeď společně zbořit.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím