Intervence #36: Bylo nebylo

Hrad Švihov se v kontextu České republiky – země na hrady a hradní zříceniny značně bohaté – těší neobvyklému postavení. Jde o nejmladší hrad postavený v Čechách na konci 15. století, tedy v době, kdy vývoj výstavby hradů středověkého typu postupně končil. Během několika století výstavby kamenných hradů a tvrzí došlo ke změně funkce těchto staveb z primárně obranné struktury v obytný prostor královské rodiny, šlechty a boháčů s konexemi na šlechtu. Tyto stavby ovšem vždy alespoň do nějaké míry kombinovaly obytnou i obrannou funkci. Když v průběhu 16. století zavládl v Čechách relativní klid, gotické hrady postupně ztratily svou vojenskou funkci. Mnozí majitelé proto začali v renesančním slohu přestavovat stará sídla nebo stavět sídla nová, pro něž se ujalo pojmenování „zámek“ a která s sebou nesla o poznání větší důraz na pohodlí a společenský status svých obyvatel. Další staletí novověku odsunula hrady jako nepotřebné do pozadí pozornosti i využití. Ty, které nemohly být využity hospodářsky (jako třeba Švihov, jenž sloužil jako sýpka a hospodářský dvůr rodu Černínů) nebo přestavěny na zámek, byly odsouzeny k pozvolnému zániku – často byly rozebrány na stavební materiál pro okolí, a tak zcela či téměř zcela zanikly.

Až po odstupu několika staletí se na počátku 19. století vynořuje romantický zájem o hrady a zejména jejich zříceniny, který se projevuje mimo jiné i v literatuře a výtvarném umění. Můžeme sledovat vznik množství oslavných děl zaměřených na do té doby neobvyklé náměty: osoby ve stavu duševní rozervanosti, osamělosti nebo odcizení; metafyzické bytosti v podobě duchů a démonů nebo pohádkových postav; objekty připomínající zánik, jako jsou hrobky a zříceniny, a také sny a fantazie. Šlechta začala po několika staletích napodobovat středověkou architekturu, a mnohé zámky tak zpětně získaly díky přestavbě v historizujícím slohu vzhled gotických hradů.

A stejně jako se s odstupem času dočkaly estetického ocenění „znovuobjevené“ atributy středověku, lze se setkat také s rehabilitací postupně přežitého romantismu u nastupujících uměleckých generací v současnějším výtvarném umění. Řečeno s jemnou nadsázkou: ruiny a hrady jsou opět v kurzu, stejně tak jako úvahy o vztahu člověka a přírody a jejich vzájemné závislosti a ovlivňování. Po desítky let trvajícím období společensky-kritického diskurzu kráčejícího často ruku v ruce s formálně střídmým, konceptuálním pojetím uměleckého díla, se do centra zájmu jednoho z proudů současné výtvarné tvorby dostávají opět „romantické“ ideály emocionálního výrazu, autenticity či spirituality. V rovině materiálového ztvárnění můžeme sledovat tendenci návratu k rukodělným technikám, jako je šití a vyšívání na textil, práce s kovem a dalšími materiály spjatými tradičně spíše s řemeslem než s „vysokým“ uměním. To vše je ovšem často podrobeno v průběhu tvorby kriticko-ironické analýze, jíž se jde jen těžko vyhnout v době definované absolutní informovaností o aktuálně probíhajících geopolitických událostech, včetně ničivých dopadů lidského vlivu na planetární ekosystémy. Fascinace romantickým útěkem do polorozpadlých ruin dávno zapomenutých sídel hrdinných bojovníků uprostřed divoké přírody je ve 21. století nutně prodchnuta i určitou sebeironizující linkou uvědomění, že zdánlivě jednoduchý útěk do minulosti nikdy není reálným řešením současných problémů.

Autorky a autoři nastupující generace prezentující svou tvorbu na výstavní intervenci v interiérech hradu Švihov vyobrazují za užití sugestivních barevných tónů i fantaskní stylizace výjevy, které mohou být stejně tak ilustrací medievalistického románu, jako vizuální metaforou pro současnou nostalgii po zdánlivě jednodušším období v historii lidstva. Vybraná díla v mnoha případech vizuálně a esteticky vychází z přírody, zároveň ale zrcadlí lidský svět s veškerou jeho ambiciózností, opulencí a marnivostí. Navazují tak plynule na všechny postupně se vršící významy existující simultánně v realitě dnešního pohledu na hrad jako jeden z historicky specifických fenoménů lidského snažení a touhy po bezpečí, úspěchu, zajištění. A to včetně snahy určitým způsobem se vyvýšit nad ostatní, vyniknout a zanechat za sebou odkaz, který by odolal běhu času. Všechny práce umělkyň a umělců uvedených na intervenci Bylo nebylo nabízí vlastní autentické narativy. Dohromady ale vytváří také spletitý celek pomyslné alternativní reality hradu v nejrůznějších rovinách jeho symboliky.