Intervence #32: Ozvěny zpěvu sirén

Intervence #32: Ozvěny zpěvu sirén

Výstavní intervence do Městské plovárny Luhačovice představuje umělecká díla vztahující se k tématice bájných stvoření, která jsou ve fantaskních příbězích známá pod různými označeními: mořská panna, nymfa, siréna, rusalka, a také k vodnímu živlu, jenž je jejich domovem a který podle pověstí ovládají. Mýty o vodních bytostech mají většinou společný základ ve smyslu jejich vyobrazení: jejich vzhled je částečně podobný tomu lidskému (nejčastěji ženskému) – byť jen z poloviny, druhá polovina těla je rybí. Klasickým atributem jsou také dlouhé vlající vlasy připomínající vodní řasy, které jsou v mnoha případech i jedním z hlavních nástrojů jejich moci: rozčesáváním nebo pouhým pohozením vlasů mohou rozpoutat bouře a přivolat zlost vodního živlu na toho, kdo se jim znelíbil. Tato (v současnosti hojně romantizovaná) představa je ale pozůstatkem tradice původně vážených a respekt vzbuzujících starobylých božstev, jež byla uctívána hned na několika místech světa: od Babylonského vodního boha Ea, který se později v řecké mytologii proměnil ve slavného vládce moří Poseidona, až po Asyrskou bohyni Atargatis, zodpovědnou za zajištění plodnosti jí oddaného národa. Rozporuplnost těchto mýtických stvoření je, zdá se, odjakživa součástí příběhů, které si o nich lidé vypráví. V některých částech světa, například starověké Číně, byly sirény považovány za dobré znamení, požehání moře, které plnily perlami ze svých slz. Naopak skandinávské pověsti a legendy z anglosaského prostředí před mořskými pannami varovaly, protože v této části světa představovaly známou smrtící hrozbu pro mořeplavce a rybáře.

V moderní době, která tíhne k idealizování příběhů a tlumení i tradičně děsivých námětů, je mořská panna nezřídka jen povrchním dekorativním symbolem čehosi krásného a tajuplného. Z původně tragické pohádky „Malá mořská víla“ od Hanse Christiana Andersena (v níž nešťastná vodní víla zaplatí kvůli neopětované lásce k lidskému princi za svou proměnu v člověka krutou daň tím, že přijde nejprve o jazyk a následně i o svůj život) se díky pojetí Walta Disneyho stala zábavná kreslená pohádka, kde všichni zpívají a vše dobře skončí. Mořská panna jako symbol v sobě nicméně navzdory našemu zplošťujícímu pohledu stále nese celou historii svého fiktivního života a její mýtus prošel ve svém vývoji nespočtem jiných podob než jen žádoucí a sympatickou Ariel z dětského filmu.

Díky autorkám a autorům vystavujícím v prostoru Městské plovárny Luhačovice máme možnost nahlédnout do několika úvah nad aktuálním zosobněním vodního živlu, který bychom si v časech probíhajících klimatických změn způsobujících stále větší sucha měli obzvláště předcházet.

V různých fázích života tvoří voda až 80% lidského těla. Stejně jsou na tom miliardy organismů, s nimiž obýváme a sdílíme náš životní prostor. Ve filozofických úvahách se na světové intelektuální scéně začalo pracovat s pojmem „hydrofeminismus“[1]. Podle této teorie jsme díky vodě v našem těle, jež námi i všemi dalšími formami života v nekonečném koloběhu prostupuje, vzájemně propojeni na úrovni, kterou si v běžném životě nemáme prostor uvědomit. Až krajní případy nedostatku či znečištění vody, na které jsme závislí, či výskytu škodlivých látek v našem vlastním těle, jež do něj vnikly spolu s vodou jako jeho základní složkou, vedou k zvědomění této provázanosti a vzájemné závislosti. „Moje“ voda může být během několika dní vodou ryby v moři nebo stromu sajícího vláhu ze země. A jejich voda zase vodou, která v časech vlády bájného boha Ea procházela hrdly jeho uctívačů při vykonávání prastarých rituálů. Propojení, fluidita a potřeba péče o vodu jako životadárný živel je aktuální v dnešní době stejně jako za časů, kdy se námořníci vyhýbali určitým oblastem moře, aby je sirény nezlákaly do nebezpečných mělčin.

[1] Astrida Neimanis: Bodies of Water: Posthuman Feminist Phenomenology, Bloomsbury, 2017.