26. května 2020 – 13. září 2020
Oblastní galerie Liberec
| Masarykova 723/14 | Liberec
www.ogl.cz
Kurátorka: Tereza Jindrová
Produkce: Sára Davidová
26. května 2020 – 13. září 2020
Oblastní galerie Liberec
| Masarykova 723/14 | Liberec
www.ogl.cz
Kurátorka: Tereza Jindrová
Produkce: Sára Davidová
Marie Lukáčová připravila pro Oblastní galerii Liberec přehlídku svých dosavadních hudebních videí, která byla divákům představena formou pásma promítaného v pohodlném lounge zařízeném ve stylu samotných videí. Ta mají charakter autorských hudebních klipů, v nichž Lukáčová prostřednictvím drsného a současně poetického rappového jazyka otevírá naléhavá společenská témata týkající se např. ekologie, feminismu nebo finančních toků. Pozor, melodie a úderné texty se vám mohou na dlouho usadit v hlavě!
Marie Lukáčová (*1991) je absolventkou pražské UMPRUM, studovala také na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT a Kunstakademie Mainz v Německu. Je jednou ze tří zakladatelek feministické skupiny Čtvrtá vlna, která v roce 2017 iniciovala veřejnou debatu na téma sexismu na univerzitách. Pracuje především v médiu videa a videoinstalace, přičemž její filmy přetvářejí znaky vypůjčené z oblasti politiky, mytologie, geologie nebo vědy. Pohybují se napříč různými časovými rovinami a lokacemi a skrze specifické narativy i poetiku se vyjadřují k otázkám nejisté budoucnosti. Svou práci Lukáčová představila především v rámci nezávislé české galerijní scény, ale také například ve Vratislavi, Lublani nebo Stuttgartu.
Marie Lukáčová není „slušné děvče“. To je dojem, který může leckdo nabýt z její tvorby. Jako člověk je Marie mimořádně dobrosrdečná, spolehlivá, otevřená, pečující a je radost s ní spolupracovat. Ve svých dílech ovšem rozhodně nepracuje s prototypem „hodné holky“, která poslouchá autority a pasivně přijímá jejich vůli. Jinými slovy: aktivně nabourává stereotypní představy o tom, jak by se ženy měly chovat a jaké role by měly (nebo mohou) zastávat.
Pro svou výstavu v Oblastní galerii Liberec vytvořila Marie pásmo svých dosavadních hudebních videí (nebo hudebních fragmentů z obsáhlejších filmů) a doplnila jej jednoduchou instalací, která dál rozehrává autorčinu estetiku a zároveň odkazuje (v podobě nástěnné malby) na její malířské začátky. Marie Lukáčová prošla nejprve několika malířskými ateliéry na FaVU v Brně, absolvovala v ateliéru Supermédií na pražské UMPRUM a dnes těží ze svého intermediálního zázemí. Hlavním prostředkem vyjádření se jí stalo video, které používá jak v kontextu uměleckého světa, tak v oblasti aktivismu, pro jeho emancipační charakter – video je možné (na rozdíl od klasických obrazů) snadno šířit mezi velké množství diváků a současně jde o vizuální formu, která je dnešnímu publiku z podstaty blízká, protože se s ní (na rozdíl od klasických obrazů) běžně setkáváme. Současně ale Marie vnímá práci s videem jako organický vývoj své malířské práce, jako další stupeň nakládání s obrazem, a důležitou složku jejích videí tvoří vždy také 3D a 2D animace nebo různé speciální efekty.
Umělkyně ale neusiluje primárně o vytvoření poutavých obrazů, nýbrž o předání určitého obsahu, sdělení, které zpravidla vychází z velmi osobní zkušenosti, mj. z inspirace vlastními sny, ale přesahuje ji ke kolektivní zkušenosti a celospolečenským otázkám, zejména k postavení žen a k tématu ekologické krize, kterou autorka vnímá v přímé souvislosti s logikou kapitalismu a patriarchátu.
V pásmu, které začíná videi z roku 2017 a končí nejnovějším videem z letošního jara, sledujeme vývoj autorčina výtvarného jazyka i proměnu hudební složky a adresovaných témat. Opakovaně se zde ale vrací motiv (ženského) těla a krajiny – dvou entit, které Marie Lukáčová ukazuje jako (symbolicky i fakticky) propojené. Autorka postupně dospívá k větší samostatnosti i v procesu vzniku audia, když se stává sama interpretkou svých písní. Přirozeně dospívá k žánru rapu, který je v jistém smyslu inkluzivní i vůči neškoleným zpěvákům a současně umělkyni umožňuje aktivně pracovat také s jeho kulturními a společenskými konotacemi. Lukáčová těží z popkultury, sleduje aktuální vývoj žánru, až exaltovaně pracuje s tím, co je cool, a rozhodně se nevyhýbá ani pro rap charakteristickým vulgarismům a sexismům. To z ní ale ještě nedělá skutečně „zlobivou holku“. Určitá drsnost a lascivnost je typická i pro ženské figury v mainstreamovém rapu, který ale stále ovládají převáže (macho) muži a úspěšné ženy v této oblasti nakonec většinou vycházejí vstříc sebeobjektifikaci, po níž je v takovém kontextu poptávka. Metarovina revolty Lukáčové vůči představě „slušného děvčete“ spočívá v ironické kritice i oné popkulturně přijatelné „zlobivé holky“ a především v kritice mocenských struktur a nerovnosti ve společnosti. Ve svých textech se dotýká tělesnosti a odmítnutí normativního ideálu těla ve prospěch bodypositivismu, zajímá ji ženská sexualita a alternativní erotické vztahy, ptá se po původu ekonomických nerovností, tematizuje nnáš vztah k přírodě a konkrétní témata jako je těžba, průmyslové zemědělství nebo sucho. Z eklektických textů, které kombinují nářečí, anglické výrazy i počeštěné novotvary a mají až charakter moderních básní, na nás ale všechna tahle témata nekřičí „na první dobrou“.
Úspěch Lukáčové spočívá v tom, že tvoří skutečně chytlavé songy a zapamatovatelné videoklipy, které zaujmou a můžou se vám dostat do hlavy, vždycky je v nich ale obsaženo něco zneklidňujícího a nekompromisního, co se buď musíte pokusit vytěsnit anebo vás to nakonec donutí k zamyšlení. Dalo by se říct, že v tomhle smyslu fungují její videa sama trochu jako sny, během nichž snová práce přetváří různá traumata a frustrace do zdánlivě méně bolestné podoby, přitom v nich však paradoxně můžou vykrystalizovat pravé příčiny oněch traumat.
Tereza Jindrová
