Intervence #19: Adéla Součková

Rození předků, polykání krajin

Výstava Adély Součkové v Oblastní galerii Liberec předststavila ve zkoncentrované podobě vývoj její práce z posledních několika let. Monumentální figury vzniklé technikou strážnického modrotisku a organické kontury nás vracejí do archaického světa univerzálních představ zrození, tělesnosti a smrtelnosti. Citelný vliv východních kultur koresponduje s ručním barvením indigem a jinými přírodními pigmenty. Současná produkce Adély Součkové nabízí zjevné spojitosti se staršími fantaskními krajinami obývanými bájnými zvířaty a mýtickými postavami. Už za studia využívala silné kulturní reference, ať už šlo o klasická literární díla, religiózní symboly či výtvarné předobrazy. Setkáváme se však s nimi v neznámých krajinách a nečekaných souvislostech. V expanzi autorčiny imaginace se jejich podoba jen stěží dá zachytit jinak než jako přechodný stav, který prchavě přechází do dalšího, aniž by ztrácel cokoli ze svých předchozích skupenství. Lze je převíjet dopředu a zase zpět.

Adéla Součková (1985) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II/škola Vladimíra Skrepla, předtím Jitky Svobodové) a Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech (ateliér Ulrike Grossarth). V roce 2017 absolvovala rezidenci v Art in General v New Yorku a v Sesama v Indonesii. Stěžejním vyjadřovacím prostředkem Součkové je kresba a text, prostor mezi nimi, vyjadřuje se ovšem také prostřednictvím performancí a objektových instalací nebo videa. Ve své tvorbě tematicky čerpá z napětí vztahu přírody a kultury, ze starých mytologií a archetypů, ale i z aktuálních diskusí na téma ekologie nebo feminismu. Součková pravidelně vystavuje především v nezávislých galeriích v Česku a v Německu. Svou tvorbu představila například v kim? v Rize, Bozar v Bruselu, Domě umění města Brna, v galerii label201 v Římě, v galerii Zwitschermaschine a Guardini Stiftung v Berlíně nebo v MWW Muzeum Współczesne ve Wroclawi. V roce 2014 a 2015 byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu. Žije a pracuje v Praze a Berlíně.

Foto: O. Palán

zobrazit všechny fotky (21)

skrýt fotky

Kurátorský text

Monumentální figury posledních tří let vzniklé technikou strážnického modrotisku jako by se vynořovaly z mytologického prazákladu vlastního všem civilizacím. Organické kontury se nerozmělňují v drobných detailech, suverénním obloukem nás vracejí do archaického světa univerzálních představ zrození, tělesnosti a smrtelnosti. Citelný vliv východních kultur koresponduje s ručním barvením indigem a jinými přírodními pigmenty. Současná produkce Adély Součkové nabízí zjevné spojitosti se staršími fantaskními krajinami obývanými bájnými zvířaty a mýtickými postavami. Už za studia využívala silné kulturní reference, ať už šlo o klasická literární díla, religiózní symboly či výtvarné předobrazy. Setkáváme se však s nimi v neznámých krajinách a nečekaných souvislostech. V expanzi autorčiny imaginace se jejich podoba jen stěží dá zachytit jinak než jako přechodný stav, který prchavě přechází do dalšího, aniž by ztrácel cokoli ze svých předchozích skupenství. Lze je převíjet dopředu a zase zpět.

Tato vývojová cesta různými stylovými polohami figurace, připomínající odkaz přelomových feministických umělkyň, například Nancy Spero, po současnou práci s textilem, spojovanou tradičně s esencemi ženské výtvarné práce, činí z Adély Součkové sofistikovanou umělkyni, která pro své genderové cíle dokáže využít adekvátní formu. Několikaleté období textilních modrotisků předjímá stolová instalace De ludo globi, 2015. Na talířích zobrazených na ubruse vidíme v ptačí perspektivě planetu Zemi, části těl zvířat i různé nepoživatelné komodity. Touto „tabulí“ autorka kriticky upozornila na ztrátu lidského měřítka v poživačném globálním světě. Obdobně jako v soudobých kresbách pijáků moří, chytání ducha doby síťkou na motýly či gigantických rukou rozmetávajících oblaka, s osobitým vtipem a nadsázkou představuje lidskou potřebu dominance, destruktivní materialismus a současné změtení hodnot. Nejistou naději na změnu k lepšímu potvrzuje i určitá efemérnost a křehkost kresbou uhlem. Tento citlivě angažovaný pohled na současný svět se také objevuje v řadě audiovizuálních prací a instalací.

Nápis Požírá všechny své předky je součástí jedné ze starších textilních kompozic Adély Součkové, na které je dvojdimenzionálně zobrazena korpulentní rozpixelovaná paleolitická Venuše v kontextu širší figurativní instalace (In Between, 2016). Motiv předků průběžně převrací ve svých četných akvarelech, kresbách i ve velkoformátových modrotiscích. Jako by podkopávala logiku lineárně prožívaného kontinua. Prostřednictvím hybridních siluet s rozličnými atributy plodnosti a sexuality přesahuje ohraničení individuálního lidského života i kulturních a teritoriálních omezení. Autorčiny autentické mytologie překračují definice času i prostoru, smyslem fabrikování a převracení duševních a biologických stavů je směr vedoucí nás hlouběji do cyklu rození, vztahového matrixu či obecně bytí v době globalizace, multikulturalismu a ekologické krize.

Důležitou součástí starší práce Adély Součkové jsou názvy a text. Vynalézavým jazykem doplňuje řadu kreseb, klade provokativní, rozporuplné otázky. Komentuje tok svých myšlenek, aktivitu i dilemata kolektivního dosahu. „Zkouším různé způsoby, jak třídit svět“, uvádí například soubor kreseb a akvarelů v Atlase podkožních zážitků (2013). Ještě dál jde v autorské knize Otázky (2014), která shromažďuje kresby, které vznikaly od roku, paralelně s Červenými akvarely, pracovní název Apokalyptické vycházky (2011-12). S programovou upřímností zde řeší odcizení vyhraněného individualismu vůči kolektivním problémům. Konflikt mezi individuálními a kolektivními zájmy, emocionalitu, gender a vztahy v době informačního věku vkládá do ironických otázek typu: „Jaké jsou tvoje tužby pro planetu?“ Apelem na určitou odpovědnost a smíření této roztržky autorka nepolevuje, nástrojem tohoto testu na divákovi se jí stává často symbol, v posledních pracích jde cestou větší formální redukce směřující k piktogramu.

Výrazným prvkem Adély Součkové je také živé kreslení, v Drážďanech například zpracovala na zdech galerie Poslední soud (2014). V posledním pražském projektu Landing (2019) pro Kunsthalle Praha a Novou scénu na pozadí meditativního křiku zvuku japonské performerky a videa z letiště dala pásmem živého kreslení znovu do souvislosti civilizační úzkost a vědomý nekomfort ze stereotypního životního stylu, který se vymyká všem přírodním zákonům i naší kontrole.

Mariana Serranová