Intervence #18: Alžběta Bačíková

Intervence #18: Alžběta Bačíková

Our Space

Liberecká výstava Alžběty Bačíkové navazuje na její projekt Setkání, za který získala v loňském roce v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018 Diváckou cenu. Zvuková instalace, prezentovaná na aktuální výstavě, vznikla jako výsledek workshopů s elektronickými hudebními nástroji, na kterých spolupracovaly nevidomé hudebnice Ráchel Skleničková a Michaela Blažková s platformou Synth Library Prague. Protože se Bačíková dlouhodobě věnuje zkoumání a dekonstrukci audiovizuálního média, jímž je film či video, bylo i Setkání svého druhu experimentem, jak pracovat s filmem při oddělení jeho zvukové a vizuální složky jakožto samostatných a přitom doplňujících se entit. Dějově-strukturální složku Setkání pak tvořil mikro-příběh skutečného setkání nevidomé Aleny Terezie a neslyšícího Maca, kteří se na podobě výsledného díla významnou měrou sami podíleli.

Alžběta Bačíková v prozkoumávání možností spolupráce s nevidomými a neslyšícími tvůrci nadále pokračuje a v letošním roce iniciuje sérii workshopů, s níž přímo souvisí i aktuální výstava v Oblastní galerii Liberec. Alžběta navázala spolupráci s platformou Synth Library Prague, která se zabývá experimenty a vzděláváním v oblasti elektronické hudby, a do projektu se zapojily také dvě nevidomé hudebnice, Michaela Blažková a Ráchel Skleničková. Samotná výstava je pak konkrétním, veřejně přístupným výstupem tohoto projektu, který ale zároveň přináší řadu dalších zjištění a podnětů – například v praxi ukazuje, jaké obstrukce musí nevidomý hudebník při práci s elektronickými hudebními nástroji a technologiemi překonávat, a jaká jsou možná řešení. Celkový přístup Alžběty Bačíkové tak je namířen nikoli k poukazování na (často pouze domnělé) limity tvůrců se speciálními potřebami, ale spíš na hledání praktických cest jak tyto limity, které jsou nezřídka dány hlavně převládajícím nastavením společnosti, překonávat.


Kurátorský text

Ve většinovém mínění panuje přesvědčení, že nevidomí lidé mají v porovnání s vidomými zpravidla velice citlivý hmat. Jejich schopnost rozlišovat hmatem velmi subtilní povrchy (příkladem budiž Braillovo písmo) je pro lidi, kteří se spoléhají primárně na zrak, zřejmě nepředstavitelná. Jak se ale nevidomý člověk orientuje ve světě, v prostoru, který jej obklopuje? To je samozřejmě velmi komplexní otázka, jisté však je, že vedle hmatu (který se nemusí realizovat pouze prostřednictvím konečků prstů, ale třeba i za pomoci bílé hole) je pro ně stěžejním smyslem sluch, který také většinou přesahuje sluchové kapacity vidících. 

Ne každý sluch je sluchem hudebním, a tak ne každý nevidomý člověk má automaticky předpoklady stát se hudebníkem. Přesto je právě hudba jedním z uměleckých oborů, k nimž si nevidomí – jakožto tvůrci i interpreti – relativně často nacházejí cestu. S touto skutečností se rozhodla pracovat umělkyně Alžběta Bačíková, která se spolupráci s lidmi s omezenou či absentující zkušeností zraku nebo sluchu (ať už se jedná o recipienty nebo spolutvůrce) věnuje dlouhodobě, a to jakožto umělkyně i kurátorka. Zatím nejvýraznějším uměleckým výstupem Bačíkové byl v tomto ohledu projekt Setkání, prezentovaný loni v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018. Umělkyně pak získala za toto dílo Diváckou cenu. 

Protože se Bačíková dlouhodobě věnuje zkoumání a dekonstrukci audiovizuálního média, jímž je film či video, bylo i Setkání svého druhu experimentem, jak pracovat s filmem při oddělení jeho zvukové a vizuální složky jakožto samostatných a přitom doplňujících se entit. Dějově-strukturální složku Setkání pak tvořil mikro-příběh skutečného setkání nevidomé Aleny Terezie a neslyšícího Maca, kteří se na podobě výsledného díla významnou měrou sami podíleli. 

Alžběta Bačíková v prozkoumávání možností spolupráce s nevidomými a neslyšícími tvůrci nadále pokračuje a v letošním roce iniciuje sérii workshopů, s níž přímo souvisí i aktuální výstava v Oblastní galerii Liberec. Alžběta navázala spolupráci s platformou Synth Library Prague, která se zabývá experimenty a vzděláváním v oblasti elektronické hudby, a do projektu se zapojily také dvě nevidomé hudebnice, Michaela Blažková a Ráchel Skleničková. Samotná výstava je pak konkrétním, veřejně přístupným výstupem tohoto projektu, který ale zároveň přináší řadu dalších zjištění a podnětů – například v praxi ukazuje, jaké obstrukce musí nevidomý hudebník při práci s elektronickými hudebními nástroji a technologiemi překonávat, a jaká jsou možná řešení. Celkový přístup Alžběty Bačíkové tak je namířen nikoli k poukazování na (často pouze domnělé) limity tvůrců se speciálními potřebami, ale spíš na hledání praktických cest jak tyto limity, které jsou nezřídka dány hlavně převládajícím nastavením společnosti, překonávat. 

V galerii je vytvořena instalace umožňující poslech prostorově komponovaného zvuku a k poslechu jsou zde skladby, které vytvořily Michaela a Ráchel během několika půldenních workshopů přímo pro tuto příležitost. Obě hudebnice pak také nakonec rozhodly o názvu celé výstavy. Our Space můžeme do češtiny přeložit jako „náš prostor“, ale také „náš vesmír“, čímž je vystižena jak forma výstavy (prostorový zvuk), tak její významové roviny. Samotné skladby mají vesmírný podtón, jde v podstatě o estetické ztvárnění některých vesmírných představ. Současně ale v širším slova smyslu můžeme celou výstavu vnímat také jako nahlédnutí (aha! I tady si můžeme uvědomit, jak je dominantní forma jazykového vyjádření spojená s předpokladem schopnosti vidět...) do prostoru, který třeba zatím neznáme, ale který je stejně skutečný, jako ten, jenž každodenně obýváme. Pro naprostou většinu z nás je takovým vzdáleným prostorem kosmos, pro vidomé návštěvníky to pak může být i metafora prostoru nevidomých. Můžou se posadit, zavřít oči a zaposlouchat se do krásného zvuko-prostoru, který je jednou může ukolébat a podruhé zneklidnit. Hlavně ale nezapomínejme, že v našem prostoru nejsme nikdy sami.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím