Intervence #15: Tomáš Kajánek

Intervence #15: Tomáš Kajánek

Creative Commons

Tomáš Kajánek se ve své práci dlouhodobě zabývá tématem (virtuální) manipulace s lidským tělem a jeho vztahem k objektům, nástrojům či situacím, které testují jeho hranice. Současné podoby tělesnosti i její extrémní polohy úzce souvisejí se systémovým nastavením pozdního kapitalismu. Jsou spoluurčovány dobou tekutých virtuálních světů a mediální post-pravdy, ve které se „pevné“ hodnoty jako autorství, etika nebo zodpovědnost rozplývají a rozmazávají do těžko uchopitelných entit. Kdo je autorem, když si umělec „vypůjčí“ video volně distribuované na stránkách YouTube, které samo čerpá z dalších zdrojů, jejichž tvůrce mnohdy už ani není možné dohledat? Kdo je zodpovědný za smrt, která se stala nepředvídaným důsledkem nebezpečné výzvy určené pro masové sbírání kliků a lajků? Kdo si může dovolit za účelem vytváření online obsahu zacházet s jinými, mnohdy znevýhodněnými lidmi, a z jakého mandátu? A konečně, jak nakládat s „DIY zábavním průmyslem“, který vzniká na základě podobně nekontrolovatelných principů? Kdo jeho produkty konzumuje, a jak svými preferencemi spoluutváří jejich i vlastní realitu?

Tomáš Kajánek studuje v Ateliéru bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku a zúčastnil se rezidencí v nizozemském Rotterdamu a belgických Antverpách. Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. Ve své práci vstupuje do mezer, které nachází na hranách společenských jevů. Svými akcemi tak akcentuje konkrétní problémy současné společnosti – například vztah většinové společnosti k menšinám, či užitečnost i rizika veřejně dostupných nových technologií. Častým inspiračním zdrojem jeho práce je YouTube a jiné platformy pro sdílení kreativního obsahu. Jeho performance obsahují nezřídka prvek vystavení vlastního těla náročnému fyzickému výkonu či dokonce fyzickému ohrožení. Zároveň tematizuje i médium performance jako takové, stejně jako otázku lidské a umělecké angažovanosti. V roce 2018 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Kurátorský text

Výstava Tomáše Kajánka v Oblastní galerii Liberec je prezentovaná v rámci série Intervencí realizovaných ve spolupráci Oblastní galerie Liberec se Společností Jindřicha Chalupeckého. Projekt volně navazuje na Kajánkovu práci vzniklou v rámci loňského ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého, kde umělec jako dvojici „automatizovaných YouTubeových kliků“ představil znepokojivý diptych videí živě streamovaných z internetu, tematizujících úzkost, smrt a spektakularizaci skutečnosti. Videa prezentovaná na výstavě v OGL jsou pokračováním automatizovaných kliků, přičemž číslováním z nich vzniká otevřená série. Už v případě prvních dvou videí Kajánek uvažoval nad jejich možnou pozicí nejen v galerijním provozu, ale také v dějinách moderního a současného umění, které samozřejmě nelze vyjmout z kontextu společenského, politického a ekonomického vývoje 20. a 21. století. I když možná nevědomky, videa youtubera Krejzy z let 2009-2010 svou dynamikou připomínají nebo dokonce předbíhají postupy řady významných současných umělců, nejlépe snad práci Arthura Jafy Apex (2013), která v posledních letech vyvolala velké emoce a respekt na mezinárodní umělecké scéně. Video, ve kterém se na podkresu lehce zneklidňujícího beatu rychle střídají obrazy popkultury, rasového vymezení, násilí, kultu nebo náboženství, je symptomatické pro dobu rychlého scrollování a normalizace, nebo dokonce kapitalizace a fetišizace znepokojujících obrazů (nejen) lidského utrpení. 

Tomáš Kajánek se pro aktuální výstavu rozhodl pokračovat v tomto principu a vyhledávat možné předobrazy specifických youtubeových videí v dnes již kanonické práci umělkyň a umělců, kteří zejména v médiích videa, performance, akčního nebo participativního umění překračovali hranice života a umění a stavěli toto raně modernistické dilema do nových perspektiv. Kajánek zde streamovaná youtubeová videa označuje předponou post- (popřípadě proto-) a jménem umělkyně či umělce, které s daným videem spojuje. Tato předpona je důležitá – nejde totiž o vědomě použitou metodu takzvané apropriace či reenactmentu, kdy umělci přímo čerpají z dějin umění a znovu rekonstruují či si svébytným způsobem přivlastňují konkrétní díla. Autoři těchto youtubeových videí možná o umění nebo konkrétních uměleckých dílech, která jejich postupy připomínají, nic nevědí a ani vědět nemusí. Nicméně lze uvažovat nad tím, zda existence těchto předobrazů ve sféře umění a jejich následná absorpce světem reklamy, internetu a populární kultury podmínila, že současní youtubeři vůbec mohou využívat podobnou estetiku a obsah.  

Kajánek tak pokračuje ve svých asociacích spojením videa zachycujícího zdánlivě nesmyslné činnosti s běžnými denními předměty s prací českého umělce Jiřího Kovandy, který se kromě performance proslavil křehkou manipulací s všedními objekty a jejich vychylováním od původní funkce. Další video je tady odkazem na dílo španělského umělce Santiaga Sierry, který v galerijním prostředí pracuje s extrémně znevýhodněnými sociálními skupinami. Mnohdy fyzickou až krutou manipulací s nimi chce poukázat na jejich neprivilegované místo ve společnosti. V sérii svých videí tak například platil drogově závislým prostitutkám či dělníkům za to, že jim vytetuje čáru přes záda. Na podobném principu funguje youtubeový profil Free1.cz, kde se pod heslem „pro peníze všechno“ snaží muž za kamerou přimět náhodné kolemjdoucí k ponižujícím akcím. Ve videu prezentovaném na výstavě si mladá matka nechá za sto tisíc korun vytetovat na čelo logo tohoto uživatele. Uprostřed zde prezentované série se nachází video, na kterém mladá dívka koketním způsobem na hromadu hranolek rozlévá kečup z vany, ve které sama sedí. Je to jakýsi rozverný protipól explicitněji „nechutných“ akcí amerického umělce Paula McCarthyho, zejména práce Sauce (1974). Dalším zastavením, v tomto případě možná spíše pozastavením nad etickými hranicemi v umělecké práci i volně vytvářeném internetovém obsahu je video youtubera vystupujícího pod přezdívkou Psychopat Bejr, který v mnohadílném „pořadu“ zprostředkovává uživatelům svou akci, kdy vzal na cestu do Dubaje pardubického bezdomovce. Kajánek jeho práci připodobňuje k pozici Kateřiny Šedé, která do svých akcí zapojuje různé znevýhodněné komunity, v posledním hojně diskutovaném projektu například brněnské Romy. Sérii uzavírá video, ke kterému je předponu post- nutné přiložit dvakrát. Vidíme tu youtubeovou akci, při které se autor snaží prostřelit balíky papírů. Jeho video reaguje na tragický případ mladých rodičů, kteří byli rovněž aktivní jako sběratelé virtuálních „lajků“. Jejich poslední video zachycuje, jak mladý muž přesvědčuje svou partnerku, aby po něm vystřelila. Chránit ho měla tlustá encyklopedie, skrze jejíž stránky kulka neměla projít. Kulka nicméně knihou prošla a muže zabila. Jeho partnerka, v té době těhotná s jejich druhým dítětem, byla odsouzena ke stoosmdesáti dnům vězení. Kdyby neexistoval videozáznam, kde ji partner navzdory jejím pochybnostem k tomuto kroku vybízí, byl by její trest podstatně vyšší. Tomáš Kajánek tu opět hledá možný umělecký „zdroj“ a vrací se k proslulému videu Chrise Burdena Shoot (1971), ve kterém si umělec svým přítelem nechal prostřelit ruku.

Kajánkovo zdánlivě přímočaré srovnávání youtubeových videí na výstavě s jejich možnými předobrazy, které již byly zapsány do dějin umění, vyvolává řadu otázek jdoucích daleko za téma smývání hranic mezi (virtuální) realitou, žitou skutečností a uměleckým dílem. Otevírá se také problematika peněz, jejichž moc je pro současnou společnost určující. Silnou měnou jsou i „toxické lajky“, sbírané za manipulativní, násilný, neetický a jinak problematický obsah. Nabízelo by se interpretovat výstavu tím, že v kontextu YouTube a v kontextu umění může podobná akce nabýt zcela jiného významu. Potom se můžeme tázat po její obhajitelnosti ve vztahu k tomu, kde, jak a komu je prezentována. Jenže ani v takovém případě nelze jasně stanovit kvalitativní ani etické hranice – umělci nakonec také sbírají lajky a umělecký provoz zdaleka neuniká mnohdy destruktivním mechanismům pozdního kapitalismu. Otázku provázání umění a života, o kterou usilovali raní modernisté a kterou umělkyně a umělci druhé poloviny 20. století skrze zapojení vlastních těl i práci s dalšími lidmi posunuli do nových rozměrů, je těžké promýšlet v době překrývajících se „pravd“ na pomezí reality a fikce. Přesto je nutné ke sdělením, která nás adresují nebo dokonce atakují, ať už v galerii nebo na internetu, zaujmout nějaký postoj. Jde především o to, jak přistupovat k obrazům (ne)lidskosti, a k jakému účelu je možné je využít – zda mohou být prostředkem transformace, nebo jen pokorně slouží stávající ekonomii spektáklu.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím