Barbora Kleinhamplová: Sickness Report

V novém filmu a instalaci, které vznikly přímo pro prostory SAVVY Contemporary v Berlíně, uchopuje Barbora Kleinhamplová nemoc neoliberalismu skrze metaforickou plavbu po moři, ale také cestu dovnitř mechanismů stavby luxusních jachet a výroby medikamentů. Antropologická zpráva o snu střední třídy, který se proměnil v noční můru, se pokouší zachytit zjištění z průzkumu plného závrati a zve návštěvníky výstavy, aby uvažovali o vlastní potenciální nevolnosti jako součásti něčeho většího.      

Špatně není jenom nám nebo jim. Celá loď se zmítá v nevolnosti a nepříjemných pocitech. Nehybnost lze jen těžko odlišit od závrati a akcelerace jenom zhoršuje mořskou nemoc posádky i samotného aparátu, který tato zmučená těla a duše nadnáší. Pro ty, kterým je zle, nezní jako uspokojivé řešení jenom čekat, až se loď definitivně rozpadne, a potom začít od píky budovat novou. Mohlo by to trvat příliš dlouho. Možná by k tomu nikdy nedošlo. Čas by mohl přinést nevratné škody. Oceán by nemusel být zrovna přívětivý. – A hlavně jsou stále ještě na palubě, zatímco jiní se topí.

 Neustálé předepisování rozličných léků očividně nemůže vést ke strukturální změně. Symptomy se vracejí, kopírují, jsou rozšířené na většině lodí plujících po neklidných mořích. Ospalost, závrať, opakované zívání, malátnost, žaludeční nevolnost, pobledlost, pocení, bolest hlavy, vyčerpání, bolest nebo sevření hrudníku, zrychlené bušení srdce, nespavost, apatie. Ukázalo se, že potlačování příznaků je jednodušší než hledání příčin. 

Účastní se toho všichni. Dokonce i lékařům je špatně. Dělníkům v továrnách na léky je špatně. Rozdíly jsou hlavně ekonomické. Někteří si mohou dovolit mechanismy, které jejich plavidlo vyjmou ze všeobecného strádání. Někteří si mohou dovolit, aby jim nebylo dobře. Někteří si mohou dovolit lékaře a prášky. A přesto se jejich stav nezlepšuje. Většina pracuje a vydělává na to, aby se loď nerozpadla. Večer si sednou a pozorují, jak zrychluje, kolísá, stagnuje. Řekli jim, že nevolnost je jejich vlastní problém, a řešení je tedy možné jen na individuální úrovni. Nevědí, na koho nebo na co jiného by to svedli.

Výstava se uskutečnila s laskavou podporou Česko-německého fondu budoucnosti, Ministerstva kultury České republiky a Českého centra v Berlíně.

Foto: Marvin Systermans

zobrazit všechny fotky (18)

skrýt fotky

Plavba z neznáma do neznáma

Z lodi není úniku. Šílenec je na ní vydán řece o tisíci pažích, moři o tisíci cestách, nesmírné, vůči všemu vnější nejistotě. Je vězněn na té nejsvobodnější, nejotevřenější ze všech cest: přikován na nekonečném rozcestí, uvězněn svým putováním, je Poutníkem par excellence. A nikdo nezná zemi, u níž přistane, stejně jako nikdo neví, odkud přichází, když na ni vstoupí. Jeho pravdou a vlastí je jen pustá rozloha mezi dvěma soušemi, které mu nemohou patřit.
Michel Foucault, Dějiny šílenství[1] 

Řekli nám (obyvatelům privilegovaných částí planety, které poněkud troufale stále nazýváme demokratickými), že systém, v němž žijeme, nám zaručuje určité svobody: dělat vlastní rozhodnutí, volně překračovat hranice, surfovat po internetu i mimo něj. Nyní, když zažíváme čím dál víc vnitřních i vnějších krizí, bychom si mohli spolu se Zygmuntem Baumanem začít uvědomovat, že jsme spíše tekutí než svobodní. Rozpustili jsme pevné referenční body do proměnlivých, nestálých prostředí, kde se naše individuální rozhodnutí většinou redukují na rozhodnutí konzumentská, a jedince viníme z toho, co by ve skutečnosti mohlo být chybou systému. A i když děláme „správná“ rozhodnutí, výsledná realita se prostě jeví jako špatná. Přítomnost prožíváme s úzkostí, protože si ji definujeme skrze nepříliš slibnou budoucnost. Není snad tato situace  „lodí, z níž není úniku“, jsme snad „uvězněni svým putováním“? Jsme všichni poutníky na Foucaultově lodi bláznů?

Dílo
Ve filmu a instalaci s názvem Sickness Report vytváří autorka Barbora Kleinhamplová prostředí pro fiktivní pozorování blíže neurčené, ale poměrně hegemonní posádky plující na jachtě po vodách oceánu. K plavbě se připojuje pozorovatel, s největší pravděpodobností antropolog, aby se pokusil rozkrýt, jaké okolnosti vedly u posádky k téměř permanentnímu stavu nevolnosti, jejíž symptomy jsou takřka totožné s depresivními stavy nebo úzkostí. Pozorovatel dokumentuje denní aktivity posádky, která se vyčerpaně snaží dodržovat rozvrh činností vzdáleně připomínajících práci, volný čas, péči o sebe a společenský život. Zdá se, že většinou jen zabíjejí čas a potýkají se se svou tělesnou přítomností. Zírají na horizont a provádějí nesmyslné repetitivní činnosti. Někdy začnou prozkoumávat loď, jako by hledali příčiny a následky, nebo možný plán úniku. Pod naleštěným povrchem najdou vždy ty samé útroby, které se zdají dokonale propojené, avšak nesrozumitelné. Dostupný materiál tedy neskýtá odpovědi na jejich otázky. Moře, po kterém se plaví, je v tuto chvíli klidné, žádné bouře, žádné velké drama. Posádku to zanechává zesláblou, neschopnou jednat. Své útrapy raději řeší medikací. Dočasná úleva je malým ostrůvkem radosti na této dlouhé plavbě z neznáma do ještě většího neznáma. Pozorovateli se nepodaří poskládat dohromady celý obraz, protože se mu už pomalu také začíná dělat špatně…

Plavidlo
Michel Foucault ve své analýze „lodi bláznů“, rituálního i praktického nástroje, který zbavoval středověké komunity nonkonformních jedinců, spojoval tento fascinující fenomén, o němž toho později bylo ještě mnoho napsáno, s „velkou nejistotou, jež náhle koncem středověku vyvstala na obzoru evropské kultury.“[2] Tato nejistota jako by se v pozdním kapitalismu vracela. Dnešní „doba temna“, vyznačující se neutěšenou migrací, bizarními politickými rozhodnutími a stínem zřejmě nezvratných klimatických změn, nás však vede spíše k představám či předpovědím nejrůznějších variací katastrofických scénářů než k další renesanci. Přitom právě hluboké uvědomění či obrodu bychom v současnosti potřebovali nejvíce. Dílo Barbory Kleinhamplové nás přivádí do samého středu situace, již bychom mohli nazvat soumrakem kapitalismu. Když se všem teoriím světa, vědeckým, politickým a ekonomickým analýzám nepodaří uchopit upadající systém v jeho složitosti, když nám nenabídnou dostatečná vysvětlení či realistická řešení stavu, v němž se nacházíme, protože jsou mnohdy samy zaujatými součástmi tohoto systému, vyhřezne na povrch spousta potlačovaných věcí: nekontrolovatelné pocity a stavy mysli, strach a úzkost. Kleinhamplová tuto situaci ve svém filmu nazývá „velkou nevolností“. Slovo „velký“ však nepoukazuje pouze k epidemické povaze nemoci, ačkoli většině jedinců žijících v neoliberálních zřízeních budou alespoň některé z jejích příznaků povědomé. Nemocná je totiž spíše sama loď než blázni, kteří se na ní plaví. Bláznovstí je jen dalším symptomem.

Vznik
Jak to vypadá v kuchyni, kde se kapitalismus vaří a je servírován jako hlavní chod? Kleinhamplová v jedné části instalace zkoumá mechanismy továrny na luxusní jachty. Pracovní prostředí vypadá jako každé jiné: strukturované, regulované, do jisté míry estetizované. Obzvláště sektory vyžadující manuální práci umožňují jen rutinní úkony. Někde tu musí být i tvůrčí práce, ale imaginace zůstává ukrytá kdesi ve studiích designérů. A na co se tato imaginace zaměřuje? Jistě existuje vize dokončeného produktu, který je lepší, větší, zářivější a cenově efektivnější než jeho předchozí verze. Ale jsou tu nějaké vyšší cíle a hodnoty, nad rámec korporátní identity? Dělníci v továrně běžně zacházejí s toxickými materiály. Nemohou postavit lepší loď než tu, ze které je všem špatně.

Oceán
„Voda naše těla zaplétá do vztahů daru, dluhu, krádeže, spoluviny, diferenciace a relace,“[3] píše v předmluvě ke své eseji o hydrofeminismu Astrida Neimanis. Hydrofeminismus ukazuje propojení lidských těl s ostatními druhy a dokonce i s planetárním vývojem skrze vodu, která je v nich obsažena. Čím více znečišťujeme prostředí, tím více znečišťujeme sami sebe. Není žádné uvnitř a venku, na palubě a mimo ni, my a oni. Nakonec totiž ve své podstatě všichni sdílíme mikroplasty ve vodě a tonoucí těla uprchlíků, kteří nedoplují ke břehu. V našich systémech cirkuluje tatáž voda, a jsme tak zodpovědní za její obsah. „Horký a kyselý“ oceán, jak ho nazývá Donna Haraway, je zdánlivě apolitické teritorium, kde většinou končí vše, co chceme skrýt. Horkost atmosféry, nezdaněné transakce, podmořské kabely, hromady odpadků. Už ho ale nelze považovat za externí vůči lodi privilegovaných. Stává se výsostně politickou oblastí, po níž tato loď pluje, dotěrnou nepohodlnou pravdou, největším zrcadlem našeho plavidla.

Farmaceutický paradox
V článku, z něhož jsem si vypůjčila tento podnadpis, Robert Strain popisuje rozporuplnou povahu současného farmaceutického průmyslu, který poslušně slouží komerčnímu aparátu, a zároveň se od něj očekává, že vyřeší některé z nejpalčivějších problémů světa. „Žijeme uprostřed celosvětové zdravotní krize nejvyššího stupně, jíž prostě nelze čelit bez aktivní účasti farmaceutického průmyslu,“ píše Strain. „Co bychom však mohli realisticky očekávat od těchto hybridů humanitárních aktérů a korporátních podnikatelů?“[4] V současných hierarchiích budou vždy existovat vyšší zájmy než nabízet pomoc těm, kteří ji (nejvíce) potřebují. Většina klíčových léčiv je pro rozvojový svět příliš drahá, obzvláště kvůli diskutabilní patentové ochraně. Když přijde na „problémy prvního světa“, ukáže se, že západo-východní dichotomie cílící na zredukování symptomů versus hledání příčin stále silně favorizuje „západní“ medicínské myšlení, zvlášť ve vztahu k epidemii deprese a úzkosti a k „zázračné“ léčbě, která se údajně skrývá v antidepresivech. „Řekli nám, že za to může spontánní chemická nerovnováha v mozku,“ poznamenává Johann Hari. „Propagovala to PR oddělení farmaceutických společností spíše než vědci. Takže nám neoliberalismus nejprve škodí tím, že vytvoří společnost určenou výhradně k nakupování a prodeji. A pak naši bolest způsobenou tímto dystopickým projektem použije jako záminku, aby nám řekli, že máme rozbitý mozek a že nám budou muset prodat další věci – léčiva – aby nám ho spravili.“[5] Jestli ale ve skutečnosti nejde o čistě individuální problémy, které lze řešit individuální medikací, jestli je nemocný celý systém a jen šíří chorobu dál, kdo pak bude profitovat na vývoji pilulky pro systém?

Posádka
Kdo jsou ti bílí, dobře vypadající a poměrně mladí lidé na palubě ve filmu Kleinhamplové? A jakými problémy vlastně trpí? Jonathan Jones napsal komentář k fotografii, která kolovala v médiích, na níž se luxusní jachta, jako nějaký obrněný obr, setkává s člunem, na kterém pádlují íránští migranti z Turecka na řecký ostrov Kos: „My, co jsme se šťastně narodili, co žijeme v demokraciích, v ekonomikách, které dosud patří k nejbohatším na světě, my všichni cestujeme v té parádní lodi pro bohaté. Řítíme se pryč od těch nešťastníků, jako by to bylo přirozené a nevyhnutelné. Odvracíme od nich zrak.“[6] Kdo ale jsou ti „my“, o kterých hovoří Jones, a o kterých píšu v tomto textu? Barbora Kleinhamplová svou posádku – svou verzi privilegované společnosti – nezobrazuje skrze největší stereotyp, jaký bychom u takové lodi mohli čekat. Tedy jako uřvanou, povýšenou partu lidí slunících se v kýčovitých róbách, zmámených vedrem a alkoholem, soustředěných jen sami na sebe. Podle Kleinhamplové tato „my“ pocházejí z geografií, které obývá i ona sama, a přestože jsou v privilegované pozici, zároveň trpí. Je zjevné, že „my“ jsou zde ti na palubě, zatímco jiní, ti méně šťastní, bojují ve stejných vlnách o holé přežití. Rozdíl mezi „my“ a „oni“ je však ve skutečnosti možná méně černobílý, než by se zdálo z fotografie, o níž psal Jones. Posádka z díla Sickness Report je na tom opravdu bídně, a díky způsobu, jakým je pozoruje kamera, se může udělat zle i divákovi. Snad si dokonce uvědomí, že je na palubě s nimi. Ne, že by se tito „poutníci“ nestarali o to, co se kolem nich děje. Nemají však dostatečnou kapacitu, aby s tím něco udělali. Buď jsou příliš apatičtí ze všeho, co už v minulosti zažili a nebyli schopni změnit, nebo příliš pohlcení současnými projevy své nemoci, příliš otrávení, a nebo je jim v jejich stále ještě relativně výhodných podmínkách příliš pohodlně. Nejsou schopni řešit ani vlastní nespokojenost, natož aby se mohli napojit na potíže ostatních, kromě toho, že vůči nim cítí provinění či lítost.

Léčba?
Není to poprvé, kdy lidé zakoušejí úzkost z něčeho, co vnímají jako završování stávající éry. Historie nám ukázala nejrůznější střídání epoch, soumraků civilizací a toho, co bychom mohli nazvat renesancemi, příchodem nových vizí a pokusů uvést je v praxi. Není překvapením, že se fenomén lodi bláznů objevuje právě v okamžiku přechodu od jednoho uspořádání k druhému, kdy se vznáší mezi promarněnými lekcemi minulosti a neznámými výzvami budoucnosti. Tentokrát se však musíme ptát, jak poznáme, který kruh je poslední, která dekadence bude poslední? Žádné z předchozích střídání epoch nešlo ruku v ruce s environmentální a humanitární krizí takových rozměrů, jaké čelíme (nebo ji očekáváme) dnes. Řítí se naše bláznovská loď vstříc bodu, z něhož není návratu, jak nás varují environmentální vědci, nebo už jsme ho snad dokonce minuli? Jak si dodat sílu jednat, navzdory tomu, že nám je z toho všeho špatně? Jak změnit kurz? Není snadné nalézt na tyto otázky nadějné odpovědi, ať už ve vědě, umění, literatuře, imaginaci či politice. Ano, je nejvyšší čas, abychom se zbavili prášků, po kterých jsme malátní (ideálně ne tím, že je spláchneme do záchodu), a začali naši loď navigovat směrem k angažovansti, solidaritě, pluralitě a „stávání se“[7] spolu s ostatními lidskými i nelidskými bytostmi, se znečištěnou vodou, se všemi spoluobyvateli této planety i se vším nepořádkem, který jsme tu udělali. Budeme se muset vzdát svého luxusu, který naší společnosti evidentně stejně nepřináší moc radosti, abychom si dali šanci na možnou budoucnost. Uznat, že skutečný luxus je být naživu a cítit se plní života. To ale neznamená, že jednoduše přepneme na další variaci new age harmonie s přírodou a vším ostatním. Určitě se to neobejde bez řady konfliktů, protichůdných názorů a strategií, různých verzí „nás“ s různými potřebami a možnostmi. Jak píše Chantal Mouffe o svém konceptu agonistické demokracie: „Chceme-li radikalizovat demokracii, nestačí narušit dominantní procesy a současný chod věcí. Jakmile jednou přijmeme to, že antagonismus nelze zcela vymýtit a že je každý řád ve své povaze hegemonický, nemůžeme se vyhnout zásadní otázce politiky: kde jsou hranice agonismu a které instituce a konfigurace moci musíme transformovat, chceme-li radikalizovat demokracii? Vyžaduje to rozhodnutí vystavit se konfrontaci a nutně to implikuje potřebu dojít k určitému závěru. Je to cena, kterou musíme zaplatit, chceme-li politicky jednat.“[8] Pokud si chceme představit jiný scénář, než je žít od jedné katastrofě ke druhé, potom se všichni „my“ dneška musíme probudit a realizovat alternativy. A i když nebudou jednotlivé strategie, jak zlepšit svět, naprosto kompatibilní, alespoň poplujeme do neznáma s určitou vizí.

Karina Kottová

[1] Michel Foucault, Dějiny šílenství: Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994).
[2] Ibidem.
[3] Astrida Neimanis,“Hydrofeminism: Or, On Becoming a Body of Water,” in Undutiful Daughters: Mobilizing Future Concepts, Bodies and Subjectivities in Feminist Thought and Practice, ed. Henriette Gunkel, Chrysanthi Nigianni a Fanny Söderbäck (New York: Palgrave Macmillan, 2012).
[4] Robert Strain, “The Pharmaceutical Paradox: Helping and Harming the Developing World,” in Marvin & Sybil Weiner Undergraduate Essay Prizes in the Humanities, Penn Humanities Forum a Penn Library, 2007.
[5] Johann Hari, “Is Neoliberalism Making Our Depression and Anxiety Crisis Worse?,” These Times, dostupné online na http://inthesetimes.com/article/20930/depressed-anxious-blame-neoliberalism, 21. 2. 2018.
[6] Jonathan Jones, “The yacht and the dinghy in the Aegean: a perfect allegory for the migrant crisis,” The Guardian, dostupné online na https://www.theguardian.com/world/shortcuts/2015/aug/17/yacht-dinghy-aegean-migrants-crisis-turkey-greek-island-kos, 17. 8. 2015.
[7] Donna Haraway, Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene (Durham and London: Duke University Press, 2006).
[8] Chantal Mouffe, “Agonistic Democracy and Radical Politics,” Pavilion, Journal for Politics and Culture, dostupné online na http://pavilionmagazine.org/chantal-mouffe-agonistic-democracy-and-radical-politics/.