Intervence #9: Romana Drdová – Primitive Syndicat

21. června 2018 17:30 – 9. září 2018

Liberec, Oblastní galerie Liberec

Intervence #9: Romana Drdová – Primitive Syndicat

Oblastní galerie Liberec
| Masarykova 723/14 | Liberec
www.ogl.cz

Kurátorka: Veronika Čechová

Práce Romany Drdové čerpají inspiraci z aktuálních témat dnešní společnosti, ale i niterného prožívání emocí a mezilidských vztahů. Citlivě a intuitivně instalované objekty denní potřeby i abstraktních tvarů vytváří materiálové kompozice navozující v divákovi specifické duševní rozpoložení umožňující kontemplaci nastoleného tématu, ať už je jím specifický vztah moderních technologií a lidského těla a jeho vliv na naše životy, či péče o naše tělesné i duševní zdraví.

Výstava Romany Drdové v Oblastní galerii v Liberci představí nová díla, volně navazující na její dosavadní uměleckou tvorbu, kterou měli diváci možnost vidět na výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017 v Brně, ale vycházející také z její rezidence v belgických Antverpách na začátku roku 2018.

Romana Drdová (1987) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér nových médií I./škola Tomáše Svobody). Absolvovala také několik studijních stáží, mj. na Korean National University v Soulu, nebo v ateliérech hostujících pedagogů AVU Floriana Pumhösela a Nicole Wermers. Její tvorbě, často v médiích objektu, fotografie, nebo instalace, je vlastní specifická čistá estetika, mnohdy až průhlednost a práce se světlem, hmotou a prázdnotou v kombinaci se specifickými materiály a postupy, pro které se autorka inspiruje kromě kontextu vizuálního umění také ve světě módy, technologie nebo designu. Citlivě a metaforicky se vyjadřuje k tématu vnímání a mezilidské interakce v době „datového smogu“. Svou tvorbu představila především v českých nezávislých institucích (samostatné výstavy například v pražském centru současného umění MeetFactory nebo Karlin Studios), ale také v Národní galerii v Praze a v mezinárodním kontextu ve Vídni, Berlíně, či belgickém Liège.

Kurátorský text

Základ pro vědomí vlastní individuality, identity, tvoří fyzické tělo. To vymezuje bytí sama v sobě a zároveň i vůči vnějšímu světu, jejž skrze naše tělo zakoušíme a v němž se díky tělu pohybujeme. Prožívání vlastní tělesnosti a úvahy nad tím, jaké by to bylo, pociťovat okolní svět i skrze jinou, cizí kůži, svaly a nervy, jsou něčím, co je vlastní všem lidem bez rozdílu pohlaví, národnosti či rasové příslušnosti. Zvědavost, zda i ti druzí vnímají stejně prostředí, které společně sdílíme, nebo je skrze jejich oči svět odlišný, nás vede k touze vystoupit alespoň na chvíli z vlastního těla, oprostit se od své běžné identity a vyzkoušet si být někým jiným. Různými způsoby se maskujeme, měníme svůj projev vůči okolí v návaznosti na role, které na sebe bereme, a měníme tak nejen způsob, jak na nás nahlížejí ostatní, ale také́ obraz, který si o sobě utváříme sami. Maska je ve své doslovné fyzické podobě i přeneseném metaforickém významu nástrojem ke změně identity – byť třeba jen dočasné – stejně tak jako k odhalení toho, jakým způsobem sami sebe vnímáme.

Objekty balancující na hraně abstraktních struktur a fetiše v sobě mísí odkazy na rituální nástroje a masky. Přítomnost dráždivého videospotu navozuje atmosféru jakéhosi neobvyklého budoáru, ve kterém je po dobu pobytu možné vyzkoušet si být kýmkoliv chceme a prozkoumat vrstvy svého vědomí i podvědomí do libovolné hloubky.

Odvážně, byť zpočátku snad trochu váhavě, rozvíjí se touha zakusit nepoznané. Ponořit se do temného moře smyslových prožitků, kde nezbývá prostor pro myšlenky, jež by bylo možné zformovat do konkrétních slov. Dosáhnout stavu, kdy se racionální konstrukt jazyka rozpadá, a vyjádření toho, co se právě odehrává, je možné jedině skrze intuitivně formované symboly, barvy a tvary. V hlavě při tomto procesu může znít stejně tak sexy pop song anebo rytmické bubnování navozující meditativní trans předcházející rituálnímu tanci domorodého kmene, jehož ozvěna rezonuje kdesi hluboko v naší kolektivní paměti vytvořené v dobách, kdy na slovech ještě nezáleželo nebo ani neexistovala. Vracíme se zpět ke svému tělu, ke svému vlastnímu soukromému vesmíru, uvnitř kterého se přelévá a víří naše „já“. Mizí strach z toho, zda naše touhy a pocity odpovídají tomu, co bychom měli cítit a jací bychom uvnitř současné společnosti měli být. Zůstává jen intenzivní prožitek přítomného momentu, který je potřeba vychutnat naplno.

Veronika Čechová

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím