Intervence #8: Viktorie Langer - Caramello

15. března 2018 – 10. června 2018

Liberec, Oblastní galerie Liberec

Intervence #8: Viktorie Langer - Caramello

Oblastní galerie Liberec
| Masarykova 723/14 | Liberec
www.ogl.cz

Kurátorka: Karina Kottová
Produkce: Barbora Ciprová

 

Malbám na textiliích, plátně nebo nábytku i drobným objektům Viktorie Langer je vlastní snivý, putující pohled, který abstrahuje, přestože nechává čitelné stopy po svých původních inspiracích. Spíše než ostré kontury předmětů nebo postav zachycuje Viktorie jejich auru, fluidum, které mění barvy a zaobluje tvary. Vytváří mnohovrstevnaté instalace, v nichž si pohrává s rychlostí plynutí okolního času i fyzickou přítomností diváka. Výstava připravená přímo pro prostory Oblastní galerie v Liberci, na níž jsou ve specifické konstelaci představeny především nové práce, volně navazuje na prezentaci Langer v rámci loňského ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého i na autorčinu stáž v nizozemském Rotterdamu na začátku tohoto roku.

Viktorie Langer (1988) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II./škola Vladimíra Skrepla). Byla také na studijní stáži na Universidad Complutense department Bellas Artes v Madridu a dva semestry strávila v ateliérech hostujících pedagogů AVU, Floriana Pumhösela a Silke Otto Knapp. Autorka svou tvorbu představila zejména v kontextu české nezávislé umělecké scény, vstavovala ale také v Národní galerii v Praze, v Sør-Troms Museu v norském Trastadu nebo na Českém velvyslanectví v Londýně. V rámci Are-events byla v roce 2016 na rezidenci v Athénách, v roce 2018 byla rezidentkou Het Wilde v Rotterdamu. V roce 2017 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Kurátorský text

Na přítomnosti je zajímavé, že se někdy táhne do nekonečna, a přitom, když se na ni díváme zpětně, už jako na minulost, vypadá to, že strašně rychle utekla. Ano, někdy kvapně utíká i samotný přítomný okamžik. Hlavně když ho moc nesledujeme, když jsme do něčeho opravdu zabraní, zpravidla do něčeho, co nás baví a naplňuje. Ani si nevšimneme, že je pryč. Jsou ale chvíle, kdy si velmi dobře uvědomujeme, že je přítomnost tady, že jsme tady. A nemusí to být jenom proto, že zrovna stojíme ve frontě, sedíme na nezáživné přednášce, čekáme, až skončí nepříjemný rozhovor. Může to být dlouhá chvíle denního snění, tvůrčí nuda, kdy je možné jen tak si hovět, putovat očima po místnosti a nechat předměty a barvy kolem sebe líně přelévat jedno v druhé. Proč si k tomu ještě nezapálit něco lehce omamného, něco, co tak trochu voní po kakaových bobech...

Představuju si Viktorii, jak takhle sedí, v coffee shopu v Rotterdamu, kde byla nedávno na rezidenci, nebo na nádvoří malého zámečku za Prahou, kde má ateliér. Mám dojem, že tak dokáže sedět dokonce i v hospodě, kde je s partou přátel – odpoutat se od hlasů, smíchu a hovorů a chvíli jen tak putovat očima, ohledávat jimi pěnu pomalu mizející ze sklenice piva, zadívat se na zapalovač, něčí ruku, texturu dřeva. Nejde jí přitom o to podrobovat předměty přísnému pohledu empirika a kritika. Zapojuje je do proudu myšlenek a představ, svého osobního „flow“. Se stejnou lehkostí se potom jejich fragmenty a mutace zpětně objevují na autorčiných plátnech a malbách na látce. Vůbec si ji nepředstavuju, jak napíná plátna, sprejuje, míchá lepidlo, v kýblech batikuje látky, věší je a obarvená voda z nich kape na podlahu. Ano, samozřejmě, ona to všechno dělá, a na jejím díle je také vidět, že se nezrodilo z pěny. Je mu ale vlastní právě ten trochu snivý, putující pohled, který abstrahuje, přestože nechává čitelné stopy po svých původních inspiracích. Spíše než ostré kontury předmětů nebo postav zachycuje Viktorie jejich auru, fluidum, které mění barvy a zaobluje tvary.

A potom jsou tady visící předměty, které tak trochu jsou a nejsou součástí malířského fluida na stěnách. Úpadkové materiály v kontrastu s přírodninami a starými nalezenými předměty cinkají na hrany času, rozbíjejí ten lehce halucinogenní proud, ale přitom do něj zároveň nenuceně patří. Smějí se samy sobě, rozehrávají mexický (nebo roztocký?) tanec na karnevalu života a smrti. Uctívají přesnost orloje i jeho tajemné mystérium, stejně jako plastové ovoce ledabyle naskládané ve výprodeji. Doříkávají věci, které neřekly malby, ale nechávají také zaznít prázdná místa a nevyřčené otázky. Zvou diváka, aby se zapojil do jejich hry, jako jejich figurální protějšek i jako putující pohled, který možná nakonec skončí na hodinkách. A pak mu bude trochu líto, že tím ztratil ten moment bloumání, který se chvíli zdál jako nekonečný.

Karina Kottová

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím