Intervence # 5: Johana Střížková - #00ff00

14. července 2017 – 1. října 2017

Liberec, Oblastní galerie Liberec

Intervence # 5: Johana Střížková - #00ff00

Oblastní galerie Liberec | Masarykova 723/14 | Liberec | www.ogl.cz

Kurátorka: Tereza Jindrová
Produkce: Veronika Čechová

 

Druhá výstava z cyklu věnovaného loňským finalistům Ceny Jindřicha Chalupeckého představila aktuální tvorbu Johany Střížkové. Umělkyně vystavila fragment finálového snímku Činitel šesti v novém instalačním rámci, v němž rozvinula některé motivy samotného filmu, konkrétně specifický odstín zelené barvy využívaný k filmové technice tzv. klíčování.

Johana Střížková (1984) je absolventka Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby III/ škola Miloše Šejna, Ateliér nových médií II/ škola Veroniky Bromové a Ateliér intermediální tvorby II/ škola Jiřího Příhody). Strávila studijní stáž na Cooper Union School of Art v New Yorku. Těžištěm tvorby Střížkové je performance a videoperformance, ale také objekt a fotografie. Charakterizuje ji jemné uchopení tělesnosti člověka, jeho každodenních úkonů i předmětů, se nimiž manipuluje a které ho obklopují. Autorce je vlastní čistá, minimalistická estetika, která představuje (ne)všední realitu jako křehkou symbiózu živých bytostí a neživých objektů. Střížková svou tvorbu představila zejména v českých nezávislých galeriích, jako je Galerie Emila Filly v Ústí nad Labem, Galerie Ferdinanda Baumanna v Praze, Galerie 35m2 nebo Galerie Berlínskej model v Praze. V roce 2013 absolvovala rezidenční program v rámci nadace FONCA v Mexico city.

Kurátorský text

Výstava Johany Střížkové v Oblastní galerii v Liberci rozvíjí svébytným způsobem projekt, který umělkyně představila v rámci finále Ceny Jindřicha Chalupeckého 2016. Hlavním těžištěm finálové instalace byl film Činitel šesti, který je tvořen řadou samostatných scén s různými postavami, které dohromady spojuje architektonický rámec jednoho domu. Jelikož film jako celek není propojen jednotnou narativní linkou a jednotlivé scény mohou fungovat i jako krátká samostatná videa, rozhodla se autorka pro aktuální výstavu vyjmout z původního snímku pouze úvodní a závěrečnou scénu a zkondenzovat tak vybrané motivy.

První scéna, v níž sledujeme postavu vcházející po schodech do domu, nás symbolicky uvádí na scénu, respektive do obrazu. V interiéru, který se nám následně otevírá spatřujeme obraz na stěně, který evokuje minimalisticky ztvárněnou krajinu – zemi v dolní polovině a nebe nad ní. Kamera se do obrazu pomalu vpíjí tak, až obsáhne celé naše zorné pole a my zjišťujeme, že za obrazem je vlastně další prostor, další realita.

Tento motiv zeleno-modré plochy, která ukrývá potenciál dalšího prostoru a je tak jakýmsi oknem mimo sebe sama, byl na finálové výstavě ve Veletržním paláci podtržen velkorysou avšak subtilní instalací tvořenou ze zelených a modrých lentilek. Nyní v Liberci je akcentován mnohem přímočařeji díky konvolutu dalších zobrazení a objektů v první polovině výstavy, přičemž původní dvoubarevnou kombinaci vytlačila samotná zelená. Její kód pak dal název celé výstavě. Tato volba samozřejmě není náhodná – zelená i modrá se totiž standardně používají při technice tzv. klíčování, a to ve fotografii, ale zejména ve filmu a televizním vysílání. Klasickým příkladem použití klíčování je televizní meteorologické zpravodajství: rosnička se pohybuje před jednobarevným pozadím, které je simultánně nahrazeno vizualizacemi dané předpovědi počasí. Klíčování je ale také základní metodou při vytváření speciálních filmových efektů a v dnešní době vzestupu individuálních youtuberů ji využívá i řada amatérů. Zcizovací efekt přiznaného klíčovacího pozadí a dalších pomůcek (zejména celotělových overalů) pronikl i do popkultury a současného vizuálního umění. Zatímco modrá je preferována při práci s analogovým filmem, pro digitální technologie je při klíčování příhodnější jasně zelená (v systému RGB vyjádřitelná jako 100% zelená). Ta tak dnes všeobecně převládá a stala se pro danou techniku ikonickou, ačkoli teoreticky je možné ji nahradit jakoukoli jinou barvou.

Johaně Střížkové však příliš nejde o teorii barev ani o samotný populární motiv odhaleného klíčovacího aparátu. Odkazy k této technice jsou pro ni spíš příležitostí k metaforickému vyjádření. Fotografie z filmového studia funguje jako mentální pozadí poskytující divákovi jednoznačné vodítko ohledně původu zelené barvy. Další objekty už ale vedou pozornost poetičtějším směrem. Zelená barva, pokrývající živé květy, vzlínající skrze bílou zástěnu nebo vsakující se do papírové role zachycené na plakátu, jakoby přenášela techniku klíčování do nového kontextu, do světa mimo natáčecí studio, do žité reality. Zelená tu vyznačuje potenciál změny – při digitální postprodukci může být nahrazena libovolným zobrazením nebo strukturou. Objekty Střížkové ale nejsou určeny k takovéto manipulaci, nýbrž jsou předloženy pouze naší divácké kontemplaci a proměně skrze imaginaci. Jaké barvy mohou mít květy lilie uvnitř? Nebo pomyslná motýlí křídla ze kolekce entomologa? Možná jde o banální představy, jako jejich rubovou stranu ale můžeme vnímat určitý druh vytrácení představivosti v současném světě, respektive změnu poměru mezi (virtuální) představou a (reálnou) zkušeností. Agresivní zelená vpíjející se do papíru nebo obalující květinu může být i podobenstvím o tom, jak technický obraz a virtuální realita pronikají do hmatatelného světa stále hlouběji a kvantitou impulzů i svou vzrůstající dokonalostí (ve smyslu mimésis) proměňují schopnost imaginace spíš v pokročilejší konzumaci. Johanina práce ale přesto neusiluje být v první řadě společensky reflexivní či kritická, jejím těžištěm je jemná citlivost, skoro až romantická a tklivá, která v nás vyvolává odezvu právě díky tomu, co není vidět, ale co můžeme přesto tušit, vnímat a prožívat.

Tereza Jindrová

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím