Intervence #24: Prorůstání

Intervence #24: Prorůstání

Letos již druhá ze série tzv. intervencí Společnosti Jindřicha Chalupeckého v Oblastní galerii Liberec představí tvorbu malířky Pavly Malinové. Kromě jejích maleb na plátně a kreseb, budou ovšem součástí výstavy také figurativní sochy (včetně díla Dívka s pláství, jež galerie vlastní) a busty Anny Hulačové, která jakožto někdejší finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého vystavovala v OGL již v roce 2017. Malinová přizvala Hulačovou jako hosta výstavy a jejich díla se při této příležitosti setkají poprvé. Jejich formální a tematická spřízněnost se bude koncentrovat do motivu figury a tváře.

Pavla Malinová (*1985) je absolventkou Fakulty umění Ostravské univerzity v  ateliéru malby. Je figurální malířkou, přičemž robustní postavy v  jejích obrazech rozehrávají mnohoznačné hry. Malinová pracuje se současnou i archetypální symbolikou, mužským a ženským principem, osobním romantismem v  post-faktické době. Její malby často vystupují z  dvojrozměrnosti do prostoru a stávají se objektovými kompozicemi, nebo naopak vznikají v site-specific duchu přímo na stěnu galerie. Odkazy k  modernistickému tvarosloví jdou ruku v  ruce se syrovostí blízkou art brut. Svou tvorbu Malinová představila v řadě nezávislých galerií i uměleckých institucí po celé České republice, ale také v Berlíně, Bruselu nebo Krakově.

Kurátorský text

Malířka Pavla Malinová se rozhodla využít výstavní termín, který jí v Oblastní galerii Liberec náleží jakožto jedné z loňských finalistek Ceny Jindřicha Chalupeckého, aby se o prostor podělila se sochařkou Annou Hulačovou. Jejich práce tak můžeme úplně poprvé vidět bok po boku a přesvědčit se, že styčné plochy, které obě autorky díky vzájemnému obdivu vůči své práci doposud tušily, jsou možná ještě rozsáhlejší, než si myslely.

Na první pohled se jejich díla setkávají na území figurace, přičemž právě zachycení figury, s akcentem na hlavu a bustu, tvoří i jádro společné výstavy. Obě autorky ale pracují s figurou specifickým způsobem, je pro ně charakteristická určitá schematičnost a formálně se inspirují mj. klasickými, středověkými, lidovými i mimoevropskými předobrazy. Kurátorský výběr pro tuto výstavu se pak řídil ještě konkrétnější spojnicí mezi aktuální tvorbou Malinové a Hulačové, k níž odkazuje název výstavy Prorůstání. Jde o zmnožování a zrcadlení postav/tváří nebo organismů, které jakoby tvořily jeden srostlý, hybridní celek. Převládajícím motivem tu pak je provázanost figur s přírodní či organickou hmotou.

Právě toto propojení nebo doslova prorůstání jednotlivce se svým okolím a s druhými, včetně těch ne-lidských (ať už jde o rostliny, živočichy nebo samotnou zem) můžeme vnímat jako etický imperativ vystavených děl. Malinová i Hulačová prokazují respekt vůči holistickému nahlížení světa, v němž člověk není oddělen od nebo nadřazen přírodě a dalším živým i neživým entitám, ale je s nimi nedílně spojen. Zájem Pavly Malinové o starobylé nebo primitivní masky, který se projevuje zejména ve vystavených kresbách, pak navazuje na tuto citlivost vůči ne-západním a před-moderním kulturám.

Díla obou umělkyň bychom tak mohli vztáhnout k myšlení tzv. posthumanismu, tak jak jej představuje italská filosofka Rosi Braidotti, podle níž „jde v posthumánních vztazích o to vidět vzájemný vztah člověk-zvíře jako utvářející identitu každého z nich. Je to transformativní nebo symbiotický vztah, který hybridizuje a mění ‚povahu‘ (přirozenost) obou a vynáší do popředí ono hraniční území jejich interakce. To je ‚milieu‘ pro lidské/ne-lidské kontinuum a je třeba je zkoumat jako otevřený experiment.“ Braidotti mj. prohlašuje, že v zájmu budoucnosti nás i našeho životního prostředí je potřeba zavrhnout dialektiku jinakosti, která slouží k vylučování (ať už na základě genderu, rasy, živočišného druhu nebo ideje „normality“) a překonat antropocentrismus, který člověka staví do středu vesmíru. „Zpochybníme-li ústřední roli antropa, začne se množství hranic mezi „Mužem“ a „jinými“ hroutit dominovým efektem, který otevírá nečekané perspektivy. […] Zvířata, hmyz, rostliny a životní prostředí, vlastně celá planeta a vesmír jako celek jsou tím povoláni do hry. Posthumanismus ve smyslu post-antropocentrismu vytlačuje dialektické schéma opozice a nahrazuje hluboce vžité dualismy hlubokým zoe-egalitarismem mezi lidmi a zvířaty. Vitalita jejich pouta vychází ze sdílení této planety, území nebo prostředí za podmínek, které už nejsou tak zřetelně hierarchické, ani samozřejmé.“ (R. Braidotti: The Posthuman, 2013, český překlad Alena Kottová)

Filosofickou perspektivu posthumanismu zároveň dnes doplňuje i vědecké poznání, které již nevnímá jako ústřední princip existence života kompetici, nýbrž symbiózu a mění tak mj. pohled na kategorii jednotlivce: „Objev symbiózy napříč říší zvířat zásadně mění klasické pojetí izolované individuality v takovou, ve které interaktivní vztahy mezi druhy narušují hranice organismů a zamlžují pojem základní identity. Symbióza se stává základním principem současné biologie. [...] Tato zjištění nás vedou směrem, který transcenduje dichotomii Já/nejá, subjekt/objekt, charakteristickou dosud pro západní myšlení.“ (Gilbert, F. Scott, et. al.: A Symbiotic View of Life: We Have Never Been Individuals, 2012, český překlad Alena Kottová)

Ono prorůstání a symbióza se ale v posledku týkají i vystavených děl. Hned ve vstupu do výstavního sálu jsme svědky počínajícího dialogu sochy a kresby, od černobílé monochromatičnosti kreseb, přes delikátně barevné akcenty soch jsme nakonec pohlceni barevnou paletou maleb. Dvojice nebo drobné skupinky děl postupně odkrývají svoje podobnosti a zrcadlí nebo doplňují se navzájem aniž by ztrácely svou jedinečnost. Výstavu Prorůstání tak můžeme svým způsobem chápat i jako symbolické vyjádření principu soužití, které je nejen motivem samotných děl, ale odráží se i v gestu sdílení a pozvání.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím