Intervence #23: Křik kohouta

Intervence #23: Křik kohouta

Křik kohouta

Intervence #23: Křik kohouta je dalším vstupem Společnosti Jindřicha Chalupeckého do krajských muzejních expozic, které se nezaměřují na současné vizuální umění. Tentokrát se jedná o Slovácké muzeum v Uherském Hradišti.
Instalace děl čtyř současných umělců a umělkyň (včetně jedné umělecké dvojice) z Česka a Slovenska do stálé expozice Slovácko dokládá živé vazby dnešních mladých tvůrců k lidové kultuře. Mnozí z ní čerpají inspiraci, pokud jde o motivy, techniky a vizuální elementy, mnozí ji pak zároveň také vědomě reflektují jako téma osobního i společenského kulturního dědictví, které je v mnoha ohledech potřeba chránit a zároveň také kriticky zkoumat. Vybraná díla navazují nečekané dialogy mezi exponáty přibližujícími slovácký folklor a globalizovaným světem dneška. Intervence se koná ve spolupráci se 46. ročníkem 
Letní filmové školy a jejím cílem je propojení různých typů publika.

Pavel Jestřáb je doma na jižní Moravě a má k folklóru živý osobní vztah. Ve svých videích se zpravidla objevuje v tradičním kroji, motivy lidové kultury a přeneseně i téma národní identity ovšem neglorifikuje, nýbrž staví je do (často nejednoznačného) vztahu s přírodou nebo s projevy jiné kultury.

Ve videu Křik kohouta [1] Pavel Jestřáb cestuje po Thajsku, kde navštěvuje význačná a turisty oblíbená místa, jako je královské město Hua Hin, falická svatyně bohyně plodnosti Tuptim, sloní rezervace, chrám Mahathat v Bangkoku nebo chrám Saket s krematoriem a hřbitovem. Do záběrů, které záměrně kvalitou připomínají dovolenková videa zachycená turisty na památku, se ale vkrádá cosi nepatřičného, když sledujeme umělce, jak se v moravském kroji pohybuje na člunu, sloním hřbetě nebo v koňském sedle po pláži, jak v kroji vstupuje do budhistických svatyň. Našinci mohou tyto situace připomenout příležitosti, kdy se kroj obléká i dnes – mše v kostele, hodové slavnosti, jízda králů, pohřeb. Jestřáb tak staví jakýsi most mezi „naším“, důvěrně známým, a „cizím“, exotickým a vzdáleným, a tím nás nutí přemýšlet o vztahu různých kultur, o tom, v čem se liší a v čem se potkávají, a o tom, že jsme nevyhnutelně součástí mnohem většího celku, vůči kterému můžeme své tradice a zvyky chránit, ale z nějž se můžeme v mnohém také inspirovat a učit. Křik kohouta je symbolickou konstantou, zvukem, který můžeme zaslechnout téměř v jakékoli vsi kdekoli na světě.

Série čtyř kratších videí Pavla Jestřába dále v expozici [9] pak navazuje na téma setkání lokálního s cizím (fakír, kobra, mantrický zpěv zahánějící nebezpečí reinkarnovat se v podobě zvířete) a zároveň rozehrává umělcův zájem o zvukovou a hudební složku.

Adéla Součková již několik let pracuje s technikou strážnického modrotisku. Zatímco u nás se už zpravidla na jeho výrobu využívá syntetické indigo, umělkyně využívá přírodní indonéské barvivo a přirozeně tak navazuje na skutečnost, že některé postupy a tradice, které neodmyslitelně patří k moravskému nebo českému folkloru a vnímáme je jako důvěrně naše, mají svoje protějšky nebo dokonce kořeny kdesi daleko od nás. Také samotný motiv monumentální figury [8], která se v expozici ocitla ve společnosti krojovaných figurín, je na první pohled ovlivněný východní symbolikou a ve své mnohorukosti připomíná hinduistickou bohyni Parvátí (neboli Durgá). Samotný název díla, Portrét umělkyně v produktivních letech – Multitasking, ale odkazuje ještě k velmi současné a osobní symbolice, která ale může rezonovat i univerzálně. Pár rukou dnes už jednoduše nestačí…

Umělecká dvojice Jarmila Mitríková a Dávid Demjanovič se motivům lidové kultury nejen na Slovensku věnují dlouhodobě a intenzivně a jejich práce se vyznačuje technickou virtuozitou a zájmem o etnografický výzkum. Jejich série černých keramických masek [6, 7, 11] byla vytvořena starou technikou zakuřování v polní peci ve spolupráci s jedním z posledních žijících mistrů, který tento postup ovládá, v Bardejovských Kúpeloch. I na Slovácku ještě v meziválečném období existovaly keramické dílny, které se této technice věnovaly, a v expozici Slovácko je několik původních ukázek „černé keramiky“ také vystaveno, jakkoli se mnohem větší popularitě a známosti dnes těší barevná Tupeská majolika z obce Tupesy. „Kultové masky sú voľne inšpirované tvaroslovím ľudových masiek ako Slameník, Čert, Kubo, Starý atd.,  spájanými s kultami plodnosti, agrárnymi kultami, ochrannou mágiou či náboženskými obchôdzkami,“ objasňují námět série sami umělci. V expozici jsou proto masky přirozeně zasazeny do části věnované keramické výrobě na jedné straně a masopustu na druhé.

Dva nové obrazy vytvořené technikou vypalování do překližky a následného kolorování vytvořili Mitríková s Demjanovičem přímo pro tuto příležitost [10, 13]. Patří do jejich nejnovějšího cyklu, v němž sledují vývoj lidových krojů po velkých epidemiích. Spojují tak opět historicko-etnografický výzkum s nanejvýš aktuálním tématem. Vlčnovská družička a kyjovský stárek tak byli kromě všech tradičních krojových náležitostí a ozdob opatřeni také zdravotní rouškou. Jde částečně o humornou glosu, současně ale umělci tímto způsobem také kladou v jistém smyslu otázku po možnosti aktualizace lidových tradic i toho, nakolik jsou změny podmíněné současností žádoucí nebo naopak nevyhnutelné.

Johana Střížková se ze všech zúčastněných umělců k lidovému umění jako takovému vztahuje nejméně. Pracuje s médiem fotografie a typická jsou pro ni minimalistická „zátiší“ tvořená obyčejnými věcmi. Umělkyně je ale vždy nějak ozvláštňuje a tím na ně upíná o to intenzivnější pozornost. Série fotografií zasazená v expozici do sekce o domácnosti a také ke sbírce malovaných kraslic [3, 4, 5, 12] kontrastuje svou jednoduchostí a vizuální čistotou s pestrou paletou barev a vzorů typických pro slovácký folklor. Johana Střížková ale tematizuje surovinu, bez níž si lidové slavnosti ani každodenní život ani nedovedeme představit. Vejce je tu představeno ve své dokonalé čistotě jako cenný klenot i jako multiplikát až po „nekonečné“ vejce. Přeneseně tak můžeme tento cyklus fotografií interpretovat i jako poznámku k tomu, jak dnes uvažujeme o „zdrojích“, z nichž máme obživu, což se nemusí týkat jen velkochovů hospodářských zvířat, která jsou zcela vzdálená postupům a péči tradičního hospodáře.

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím