Intervence #12: Dominik Gajarský - No Fear

Intervence #12: Dominik Gajarský - No Fear

Kurátorský text

Představme si tradiční filmový gag: žena v místnosti zahlédne myš, začne pištět a vyskočí na stůl. Co ale v takové situaci dělá myš? Pravděpodobně je stejně vyděšená a rychle uteče. Nebo si představme situaci na výletě do přírody: snažíme se vyhnout divokým zvířatům, třeba zmiji nebo kanci. Pokud je ale náhle nepřekvapíme, zpravidla se tato zvířata v obavě z lidského predátora sama klidí z cesty. Kdo se tedy víc bojí koho? Kdo je pro koho větší hrozbou? Vezměme si ještě jiný příklad: mnoho lidí se dnes obává „invaze“ uprchlíků z Blízkého Východu nebo Afriky. Jaké obavy ale asi musí prožívat člověk opouštějící svůj domov a vydávající se do cizího prostředí plného nejistot? Právě strach jako mince o dvou stranách je tématem pro výstavu Dominika Gajarského, jejíž název bychom mohli hovorově přeložit jako „žádnej strach“.

Gajarský se dlouhodobě (včetně své dizertační práce) zajímá o chápání exotismu a podmínky exotizace. Toto téma je nedílně spojené s teoretickým rámcem post-kolonialismu, ale i emancipačních hnutí (ve smyslu pohlaví, rasy, sexuality atd.), a to především skrze kategorii tzv. Jiného/Druhého/Cizího. Exotizace (například domorodců v bývalých koloniích) jakožto zdůrazňování odlišnosti (například jejich údajné primitivnosti nebo barbarskosti) může dobře sloužit jako diskurzivní mocenský nástroj, který pomáhá udržovat hegemonii jednoho nad Druhým. Pro příklady exotizace ale nemusíme chodit daleko za vlastní hranice. V řeči dospívajících je označení „exot“ běžné i u nás. Exot, tedy někdo, kdo je divný, výstřední, podivínský, nebo prostě stručně řečeno nějak jiný, budí pozornost, pobouření, zavrhování. Je paradoxní, že i ve společnostech, které vyznávají západní, moderní hodnoty jedinečnosti a originality, panuje zároveň velká míra nesnášenlivosti vůči jinakosti. Můžete vyčnívat třeba v showbyznysu, podnikání, vědě nebo sportu, a to především díky svému talentu, píli nebo i bezostyšnosti, ale pokud jde o nějaký handicap, sexuální orientaci nebo třeba alternativní způsob života, odlišnost zpravidla není obecně žádoucí a vede k vyčleňování. 

Dominik Gajarský ukazuje tuto problematiku na specifickém příkladu tzv. gotiků. Pro zástupce této post-punkové subkultury je charakteristický poněkud morbidní zjev (černobílé líčení, tmavé oblečení přivlastňující si středověké nebo romantické prvky, kříže, korzety, kůže atd.), který je (spolu s obskurními zájmy o smrt, okultismus, vampirismus apod.) v očích široké veřejnosti klasifikuje jako nefalšované exoty. Vzezření gotiků možná je pro „slušné lidi“ poněkud zneklidňující, ve skutečnosti jde ale o subkulturu, která nepředstavuje žádné veřejné nebezpečí.

Vystavenou čtveřici identických portrétů v gotickém stylu doplňují čtyři fotogramy s ironickými říkankami, které ukazují momenty, kdy se očekávání staví na hlavu. Nafialovělé přítmí, evokující pouťový strašidelný hrad nebo noční hudební klub, generuje v galerii bezprostřední atmosféru, kterou může aktivní divák ještě rozšířit zvukovou složkou skrývající se za QR kódem u vstupu do výstavy.

Pohled dívky na Gajarského fotografiích je navzdory líčení připomínajícímu lebku, ducha nebo image kapely Kiss mírumilovný a zahloubaný. Zmnožením této tváře na galerijní stěně je „deviace“ symbolicky přetvářená v sériovou normu. Pokud si na odlišnost zvykneme, zpravidla zjistíme, že není třeba se jí obávat.

Tereza Jindrová

 

 

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím