Healing

23. února 2018 – 12. dubna 2018

Berlin, Galerie Českého Centra

Healing

Tschechiches Zentrum Berlin | Wilhelmstraße 44 / Eingang Mohrenstraße  | 10117 Berlin, Germanywww.tzberlin.de

Vystavující umělci: Jana Doležalová, Marco Donnarumma, Romana Drdová, Jakub Jansa, Barbora Kleinhamplová, Martin Kohout, Uriel Orlow, Johana Střížková, Miroslava Večeřová&Pavel Příkaský
Kurátorka: Tereza Jindrová
Asistující kurátorka: Veronika Čechová

 

Výstava nazvaná Healing – ve smyslu léčení, ale i uzdravování (se) – vychází ze skutečnosti, že osobní zdraví a zdravý životní styl jsou v současné společnosti (zejména, ale nikoli výhradně v té západní) velmi vysoce oceňovány, a to až do bodu, kdy můžeme téměř mluvit o kultu zdraví. Význam toho být zdravý je ovšem v různých kulturách odlišný a stejně tak se odlišují samotné metody a přístupy k léčení.

Tato výstava se věnuje tématům medicíny, léčení a terapie s ohledem na aspekt jistého napětí a paradoxů: ať už jde o průsečíky mezi racionalitou a vírou, vědou a magií, procedurou a rituálem nebo přírodními a umělými látkami či pomůckami. V dnešním globalizovaném světě je často obtížné vymezit jasnou hranici mezi tím, co je moderní a progresivní (kvality, které můžeme spojit s rozvojem technologií, vědy, chemie atd.), a tím, co bytostně vychází z dlouhé tradice (která se naopak zakládá na zděděném vědění, přírodních zdrojích, ale také kolektivních rituálech a neracionální víře).

Jako celek chce výstava ukázat rozličné způsoby nahlížení na téma léčení a zdraví dnes, a to z pohledu současného umění, které tuto problematiku zasazuje do širších společenských, politických a ekonomických souvislostí. Budování výstavy na napětí mezi racionálními a iracionálními aspekty léčení je motivováno snahou ukázat, jak jsou obě tyto polohy ve skutečnosti propojené a snad i v konečném důsledku neoddělitelné.

Výstava je organizována Společností Jindřicha Chalupeckého a představuje v mezinárodním kontextu především české mladé umělkyně a umělce, včetně vybraných laureátů a finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

 

Kurátorský text

„V samém srdci města se rozkládá velké tržiště Sonora, kde se prodává výhradně zboží magické povahy: barevné svíčky, sušené ryby podobné ďáblům, obrázky svatých, léčivé byliny, posvěcená mádla, tarotové karty, amulety, sádrové sošky Panenky z Guadalupe proměněné v kostlivce, a tak dále. V některých stáncích ponořených do šera vtírají ženy s trojúhelníkem na čele do kůže svých klientů bylinky a svěcenou vodu a „čistí“ jim tělo i auru… Profesionální lékaři, věrní synové univerzity, se na podobné praktiky dívají skrz prsty. Podle nich představuje medicína vědu. Rádi by nalezli ideální lék, který by přesně působil na každou nemoc bez ohledu na rozdíly mezi lidmi. Přejí si, aby medicína byla jedna jediná, oficiální, bez improvizací a s pacienty pojímanými pouze a výhradně jako těla. (…) Naproti tomu pro léčitele je medicína uměním. (…) Promlouvají k primitivní a pověrčivé bytosti, kterou si uvnitř nosí každý z nás.“

-Alejandro Jodorowsky: Psychomagie

 

 

Co je to vlastně zdraví? Na tuto otázku není až tak jednoduché odpovědět. Na základě různého chápání toho, co znamená zdraví, se odlišují i přístupy k léčení a prevenci. Zdraví je nepochybně určitou normou (i prostředkem normalizace), v naší společnosti se ovšem stalo také metou, které máme povinnost dosahovat. Foucaultovskou biopolitiku jsme si postupně internalizovali, takže dohled nad naším zdravím už nemusí být vykonáván zvenku, ale jsme individuálně pohánění morálním apelem (a společenským očekáváním) být zdraví a v co nejlepší kondici. Fyzicky i duševně. Zdravý životní styl se (spolu s objevováním a prohlubováním individuální subjektivity a jejího kreativního potenciálu) stal v podstatě trendem (samozřejmě s ohledem na socioekonomické rozvrstvení obyvatelstva), podobně jako tzv. uvědomělé spotřebitelství, které se pod afirmativní silou kapitalismu může lehce proměnit v krasokonzum…

První rovinou výstavy Healing tak je nazírání na zdraví jako na součást životního stylu moderní západní společnosti, která musí reagovat na problémy, jež do velké míry sama generuje. Druhou rovinu výstavy tvoří provázanost těchto novodobých řešení s přístupy, které bychom mohli označit téměř jako archetypální. V dnešním globalizovaném světě je totiž často obtížné vytyčit jasnou hranici mezi tím, co je moderní a progresivní (kvality, které můžeme spojit s rozvojem technologií, vědy, chemie atd.), a tím, co bytostně vychází z dlouhé tradice (která se naopak zakládá na zděděném vědění, přírodních zdrojích, ale také na kolektivních rituálech a iracionální víře). Témata medicíny, léčení a terapie jsou zde tak proto pojednána s ohledem na jejich paradoxikalitu: ať už jde o průsečíky mezi racionalitou a vírou, vědou a magií, procedurou a rituálem nebo přírodními a umělými látkami či pomůckami.

Metaforu prolnutí nebo setkání dvou realit (moderní a tradiční, kulturní a přírodní) naznačuje samotná architektura výstavy, navržená Jakubem Jansou. Architektonické prvky jsou volně inspirovány motivem nemocničního stanu sloužícího v terénu. Stan polní nemocnice symbolicky vyjadřuje vykročení sterilní medicínské praxe do chaotického prostředí krajiny. Současně může stan evokovat prostředí veletrhů a obchodu, který je s oblastí zdravotnictví samozřejmě také úzce spjatý. Cvičební a rehabilitační míče určené v galerii k sezení pak mají za úkol poněkud odlehčit atmosféru a umožnit divákovi více fyzický a aktivní prožitek výstavy.

Dvoukanálová projekce filmů Uriela Orlowa poskytuje některá vodítka pro čtení výstavy jako celku. Postava Mafavukeho Ngcoba ve snímku The Crown against Mafavuke ztělesňuje hybridní přístup k léčení, který se zakládá jak na tradičních praktikách a znalostech afrických léčitelů, tak na postupech soudobé západní medicíny. Filmovou inscenaci soudního přelíčení (inspirovaného skutečným případem) pak doplňuje dokumentárně pojatý film Muthi, jenž zachycuje současné využívání přírodnin jakožto léčiv v Jižní Africe. Případ Mafavukeho, který ve 40. letech minulého století prodával své léčivé přípravky i bělochům, ukazuje téma medicíny v kontextu dědictví kolonialismu a potažmo dnešní reality globalizace. Dotýká se také aspektu finančních zájmů a silné konkurence ve zdravotnictví, především ale vyjadřuje v závěrečném prohlášení hlavní postavy, že právě v symbióze nebo přímo ve splynutí moderní a tradiční medicíny je budoucnost.

Téma boomu tradiční čínské medicíny na Západě zajímá už delší dobu Janu Doležalovou. Ve své subtilní instalaci mEDICINE, která je první částí obsáhlejšího cyklu, používá umělkyně nerosty, rostliny i živočišné materiály, které na dálném východě už po tisíciletí slouží k uzdravování nebo posilování zdraví. I když se tuto složku života společnosti pokusili v Číně během kulturní revoluce v 60. letech vymýtit, dnes je opět na vzestupu a dobývá si stále víc příznivců i v Evropě nebo USA. Na rozdíl od akademických lékařů a vědců, které dráždí především neprokazatelnost spolehlivých účinků čínské medicíny, si však Jana Doležalová všímá hlavně jejích etických aspektů spojených s ekologií. Rozmáhající se byznys s touto formou léčení je totiž v mnoha případech (spolu)zodpovědný za snižování stavů ohrožených druhů. Jakkoli pro nás zde v Evropě může být vzdálená představa, že si pořídíme „podpůrný prostředek“ z rohu nosorožce, zdroje alternativní medicíny mohou potenciálně vyvolávat podobné morální otazníky, jaké si mnoho z nás klade třeba v souvislosti s testováním farmaceutik na zvířatech.

Vědecky neprokázané léčivé účinky tematizuje ve svém díle i Johana Střížková. Pro berlínskou výstavu vytvořila monumentální akvárium pro pěstování kombuchy. Nápoj připravovaný kvašením této „houby“ (ve skutečnosti jde o symbiotickou kulturu bakterií a kvasinek) je mnoha lidmi považován téměř za elixír života s velmi pozitivními účinky na tělesnou kondici a je mimořádně populární v celostní medicíně. Přisuzuje se mu schopnost zlepšení imunitního systému a kvality spánku, detoxikace, protirevmatické účinky nebo zlepšení činnosti srdce a mozku. Ačkoli jsou tyto schopnosti kumbuchy podbarvovány téměř mytologickými příběhy z Dálného Východu nebo z Ruska, vědci je doposud nepotvrdili. Příznivců si ale tento nápoj získává v současnosti stále víc a v místech, jako je například Berlín, se z něj stala v podstatě cool lifestylová záležitost. Kombuchu Johany Střížkové si můžete vychutnat přímo na výstavě.

Poetické video Inner Monologue Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského je hravým a současně hypnotizujícím vyjádřením svazku racionality a iracionality: medicína a magie, magie a medicína. Tělo nacházející se v prostředí lékařské ordinace je podrobováno obskurním procedurám, zatímco voiceover nám připomíná příslib neustále se vyvíjejících technologií o nastolení post-humánní reality. S motivem malby na tělo ovšem vstupuje do hry spíš rituální a tribální tématika. Tu dvojice umělců rozvíjí také v cyklu fotografií, které využívají techniku body-tapingu pro její estetické kvality. Lepení speciálních textilních pásek v nejrůznějších barevných provedeních na tělo připomíná primitivní dekorování těla, které může sloužit jako pouhá ozdoba, pod rukama šamanů tak ale mohly být uskutečňovány i uzdravovací rituály. Zároveň evokují body-tapes i protikladnou představu budoucích technologických vylepšení těla. V neposlední řadě jde ale opět o předmět, který si získává stále větší oblibu jakožto funkční zdravotní pomůcka, ale nezřídka také jako signifikant aktivního, a tudíž zdravého, a tudíž žádoucího životního stylu.

Přesmyčku od ochranné zdravotní pomůcky k módnímu doplňku uskutečnila ve své práci Romana Drdová. Její série respiračních roušek, které původně pochází z prostředí operačních sálů, je do značné míry založená na autorčině fascinaci asijskou kulturou. Přelidněné a industrializací znečištěné metropole, jako je Peking, Šanghai nebo Tokio, trpí intenzivním smogem a vysokou prašností, proto se nošení roušek stalo pro jejich obyvatele téměř nezbytností. Jakkoli se v těchto případech jedná o vynucenou prevenci onemocnění dýchacích cest i ochranu před virovou nákazou v přeplněné městské infrastruktuře, stal se z těchto roušek také kulturní symbol a prvek umožňující dotvoření osobního stylu. V provedení Romany Drdové se tak rouška proměňuje až v jakousi primitivní masku, která spíš zdobí než chrání.

Na každodenní realitu života moderního člověka reaguje ve své tvorbě také Martin Kohout. Jeho objekty z instalace Boosted EXL5006XL/M využívají prefabrikovaných lamp simulujících denní světlo. Instalace realizované už v roce 2014 předjímaly umělcův současný zájem o problematiku noční práce a jejích dopadů, mj. zdravotních. Pobyt na slunečním světle stimuluje naši psychiku, tělesné funkce i biorytmus. V praxi ale mnoho z nás (byť nemusíme pracovat přímo na nočních směnách) tráví převážnou část dne v interiérech s umělým osvětlením, což může mít z dlouhodobé perspektivy negativní dopady na naše zdraví. Technologie ale nabízejí možné řešení: umělé denní světlo. Tato fyziologicky opodstatnitelná terapie je zajímavá z hlediska paradoxního kompenzování nedostatku přirozeného artificiálním, ale i symbolicky – léčivou „substancí“ není nic jiného než světlo, „síla“, kterou můžeme interpretovat až mysticky a archetypálně.

Určitá „prapůvodní“, animální energie je přítomná ve videu Sometimes They Almost Feel Happy Barbory Kleinhamplové. Jsme svědky cvičení nebo terapie skupiny lidí, kteří absolvují lekci tzv. jógy smíchu. Základní poučkou této metody je skutečnost, že naše tělo nepozná rozdíl mezi uměle vyvolaným a spontánním smíchem, takže smích a s ním spojené endorfiny si můžeme přivodit z vlastní vůle. Zdá se, že toto cvičení, které místy připomíná rituální vytržení, je výborným terapeutickým nástrojem pro prevenci depresí a pocitu vyhoření. Podstatnou rovinou práce Barbory Kleinhamplové je ale také reflexe podmínek práce v současné společnosti. Emocionální horskou dráhu, kterou ve videu sledujeme, tak můžeme interpretovat jako odraz nároků a očekávání, která jsou na nás každodenně kladena v zaměstnání. Lze si snadno představit zaměstnavatele, který pro své pracovníky zajišťuje podobná „uvolňující“ setkání, aby v konečném důsledku zvýšil produktivitu práce.

Projekt Jakuba Jansy nazvaný Spiritual Fitness operuje s předpokladem efektivity, kreativity, sebevědomí a osobního nasazení explicitním a současně ironickým způsobem. Za použití formálního rejstříku, který spojuje new age kazatele a life-kouče, buduje značku a „produkt“, jenž má vyléčit naši nedostatečnost. Lékem na instantní zvýšení individuální motivace a výkonnosti jsou pak ve své „magičnosti“ absurdní úkony – zvláštní tělesné pózy nebo mezilidský dotyk. I v těchto motivech můžeme vysledovat cosi archetypálního – vždyť dotyk je jedním z charakteristických prostředků léčitelství. Současně nám Spiritual Fitness nastavuje zrcadlo v tom, že dnes už nestačí léčit a preventivně zaopatřovat pouze zdraví svého těla a psychiky, ale musíme se starat také o kondici své výkonnosti. Nejde přeci o nic míň než být zdravý, krásný a úspěšný…

Rituál jako cesta k sebezdokonalení a očištění je jednou polovinou významu díla Marca Donnarummy. Amygdala, jež je na současné výstavě prezentována pouze formou dokumentace, je robotická protéza fungující na principu umělé inteligence. Schopnost této robotické „paže“ učit se se demonstruje na osvojování si animistického rituálu očištění prostřednictvím perforace kůže. Umělec nám ve videospotu předkládá sofistikovaný „nástroj“, který koresponduje s nejmodernějším vývojem protetik, jeho jediným úkolem je ovšem provádění primitivního a mystického úkonu.

Výstava Healing chce jako celek ukázat rozličné způsoby nahlížení na téma léčení a zdraví dnes, a to z perspektivy současného umění, které tuto problematiku zasazuje do širších společenských, politických a ekonomických souvislostí. Budování výstavy na napětí mezi racionálními a iracionálními aspekty léčení (přičemž se nechceme stavět na tu či onu stranu) je motivováno snahou ukázat, jak jsou obě tyto polohy ve skutečnosti propojené a snad i v konečném důsledku neoddělitelné.

Tereza Jindrová

Tento web využívá k poskytování služeb, personalizaci reklamy a analýze návštěvnosti soubory cookie.
Používáním těchto webových stránek souhlasíte s využitím souborů cookie.

Souhlasím