Café Chalupecký: On Screen/Sound vol.II

Café Chalupecký: On Screen/Sound vol.II

Blok uměleckých snímků připravila Victoria Brooks a Argeo Scani, kurátoři z Experimental Media and Performing Arts Center (EMPAC) v New Yorku. Promítání se konalo v rámci doprovodných programů k výstavě Laure Prouvost: C'est l'est not ouest a v rámci akce byly představeny tyto snímky: Laure Prouvost: It, Heat, Hit, Tony Cokes: 3# Manifesto A Track #1, Sara Magenheimer: Slow Zoom Long Pause, Alexander Kluge: Der Grosse Verhau a Lucie Rosenfeldová: Souběžné naděje.

Cyklus pohyblivých obrazů On Screen/Sound se zaměřuje na způsob, jakým filmoví tvůrci pracují se zvukovým rozměrem formy, aby tak doplnili, zpochybnili či nově promysleli náš prožitek pohyblivého obrazu. Jednotlivé programy On Screen/Sound se hlouběji zabývají vztahem mezi zvukovou a obrazovou stopou ve filmu a vyzdvihují radikální příklady estetické síly a technického potenciálu filmového zvuku. Cyklus rozkročený od hudebního divadla po videoklip, experimentálních krátkých filmů po celovečerní filmy vzniklé v rámci filmového průmyslu, zkoumá afektivní a technický vztah mezi zvukem a obrazem skrze umění ruchů, experimentální hudbu, nalezený materiál, zobrazování zvukové stopy, synchronizovaný, multikanálový a nediegetický zvuk.
Pražský screening uspořádaný v rámci cyklu On Screen/Sound pod kurátorským dohledem Argeo Ascaniho, hudebního kurátora newyorského centra EMPAC, a kurátorky časového výtvarného umění Victorie Brooks, nabízí výběr filmů a videí, která si pohrávají se vztahem mezi textem a mluveným slovem. Laure Prouvost (F), Sara Magenheimer (US), Tony Cokes (US), Lucie Rosenfeldová (CZ) a Alexander Kluge (US) tvoří videa, která propojují mluvené a psané slovo a zaměřují se na významové posuny a popis coby materiální i tematickou látku.
V díle It Heat It vytvořila Laure Prouvost kaskádu obrazů a slov doprovázenou zdánlivě autobiografickým komentářem, včetně charakteristických chyb v angličtině, kterou si autorka osvojila coby druhý jazyk. Slow Zoom Long Pause Sary Magenheimer zase analyzuje jazyk jako patriarchální strukturu a zkoumá, jak v něm jsou zakořeněné a vyjádřené genderové role, a vybízí tak diváky, aby spíše naslouchali, než jen přihlíželi.
Souběžné naděje Lucie Rosenfeldové pracují s tzv. divokou synchronizací a prostřednictvím nediegetického hlasu vyprávějí o různých scénách (miniaturní zahrádka, divadlo) v námi obývaném světě (lesnatý kraj, internet) a skrze roztříštěný narativ vytvářejí forenzní mapu behaviorální konvence. Dílo 3# Manifesto A Track #1 Tonyho Cokese se pak vyhýbá jak hlasu, tak realistickým obrazům. Animace pracuje se sérií textových a grafických přechodů a je sestříhaná na optimistickou elektronickou píseň Setha Pricea. Skrze citáty, filozofické výroky a slova písně od Morrisseyho Cokes paroduje popový průmysl a jeho závislost na marketingu a odkrývá tak skryté ideologie mediální reprezentace.
Alexander Kluge se inspiruje raným němým filmem a je známý tím, že pravidelně pracuje s mezititulky. Ukázkou tohoto přístupu je i jeho celovečerní sci-fi Der Grosse Verhau z roku 1971. Klugeho podmanivý a humorný snímek, který je zároveň často záměrně roztříštěný a poetický, nás bombarduje nesourodými kolážovými spojeními obrazů a slov v příběhu dvou astronautů, kteří se snaží žít ve sluneční soustavě podléhající korporátním zájmům v roce 2035.